Pomalu,
ale jistě, jsme se
blížili
k náhorní plošině v centru Islandu. Sněhu začalo přibývat v
závislosti
na zvyšující
se
nadmořskou
výškou.
Za chvilku jsme stavěli u mocných vodopádů Gullfoss. Proud vody
padající do soutěsky byl ohromný. Na krajích vodopádu byla
stále silná vrstva ledu, která
nechtěla
podlehnout blížícímu se létu.
Nastal
čas a my se vydali za lepším počasím na sever. Ale
nejdříve
jsme museli zpět
na
západ k pobřeží, jelikož cesty přes vysočinu jsou otevřené
jen v létě. Jeli
jsme směrem k národnímu parku Þingvellir.
Obdivovali
jsme pohoří na severu, jehož úpatí bylo osázeno stromy.
Zanedlouho jsme vyjeli na vysočinu, za níž se rozkládalo jezero.
Roku 930 zde zasedal první demokratický parlament. My jsme sem
přijeli především kvůli střetu severoamerické a euroasijské
tektonické desky. Procházeli jsme jednou z trhlin, vytvořených
rozestupující se zemí. Voda
si
razila cestu
trhlinami. Někde je prorážela a vytvářela vodopády, jinde jimi
proudila jako dravá horská říčka. Hned
jsme poznali některá místa ze seriálu Hra o trůny, konkrétně
příchod k Orlímu hnízdu.
Okolo
jezera rostl místní křivoles složený především
z břízy
svalcové
(Betula
tortuosa).
Jsou
zde hojně rozšířeny i vrby, které zasahují do nejextrémnějších
poloh. Jsou
jimi
druhy vrba jíva (Salix
caprea),
vrba vlnatá (Salix
lanata),
vrba bylinná (Salix
herbacea)
a vrba polární (Salix
arctica).
V křivoveských
se vyskytuje i
jeřáb obecný (Sorbus
aucuparia).
Z
tohoto stručného shrnutí je jasné, že veškeré jehličnany
kromě jalovce, jsou na Islandu nepůvodní. Těžko se dá
místním zazlívat snahu o znovuzalesnění ostrova druhy ze severní
Ameriky či Sibiře. Přeci jenom ona ekologická katastrofa
spočívající v odlesnění ostrova a následné pastvě je mnohem
závažnější. Na mnoha místech eroze spláchla úrodnou půdu a
především vítr odvál vegetační kryt, jenž chránil lehké
vulkanické půdy. Díky tomu se
z mnohých míst stala poušť. Cestou
krajinou může člověk pozorovat názvy zaniklých hospodářství,
jenž musela ustoupit přírodním živlům, jímž
dal člověk volný průchod. Proto nás ony monokultury modřínu,
smrku či borovice vůbec nevyváděly
z míry. Někde
se začít musí.
Projížděli
jsme vysočinou,
kde na nás občas zasvítilo slunce, ale především pršelo. To se
zlepšilo s
příjezdem k pobřeží. Vyrazili
jsme na sever k fjordu Hvalfjordur. Měli jsme ještě čas, a tak
jsme pomalu objížděli celý 30 kilometrů zařezávající se
fjord. Byli jsme na cestě skoro sami, jelikož všichni ostatní si
zkracovali cestu tunelem pod fjordem. Mohli jsme si tedy
vychutnávat
pohoří vystupující přímo z moře. Vrcholky byly
stále pod vrstvou sněhu a my jsme pomalu, ale jistě vyhlíželi
místo, kde složíme hlavu. Už jsme tu byli několikátý den a
stále jsme nevytáhli stan. Ani se nám moc nechtělo, stále
foukalo a teplota byla v noci okolo nuly. Ceny
za ubytování nás ale k tomuto kroku přinutily.
Docela dlouho jsme vyhlíželi místo, kde zaparkovat a rozložit
stan. Ale byla tu jen hlavní silnice
a cesty, jenž směřovaly
přímo k farmám. Nesmíme
také opomenout, že
všude byly
ploty. S
naším malinkým autem jsme se vydávat na horší cesty také
nemohli.
Pár míst jsme našli, ale cítili jsme, že nás uvidí celé
údolí. Aby taky ne. Vždyť tam nebyl ani jeden strom, za který
bychom mohli schovat stan. Nakonec po několika okruzích agrární
krajinou jsme dojeli až k městečku Akranes a
šli do místního kempu. Všechno bylo zavřené a tak jsme si
roztáhli
stan. Holt
jsme si na záchod došli na benzínku a bylo. Ani se nedivíme, že
kempy byly ještě zavřené. Zima zdaleka nepustila otěže.
12.
4. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat