Východní fjordy

Probudili jsme se v lesíku, kde byly poslední zbytky sněhu. Skoro celou noc jsme mohli poslouchat ptáky, kteří si užívali nově vysázené porosty. Takže jsme se moc nevyspali. Ještě k tomu nám pršelo, a tak jsme zalezli do auta a vydali se na cestu. Naším cílem byl fjord Seyðisfjörður, do kterého každý týden připlouvá trajekt z Dánska. V tomto přístavu se odehrával příběh seriálu „V pasti“. A tak jsme chtěli vědět, jak je těžké se dostat do takového fjordu. Vyjeli jsme jen do 600 m. n. m a situace se dramaticky změnila. Tady jaro opravdu nebylo, okolo byly závěje vysoké přes metr. Takže jsme si dokázali lehce představit, jak se zde dá uvíznout. Viděli jsme i několik stop po autech, které dostaly smyk a zastavily se po několika metrech ve stráni. Sem tam byla i nějaká součástka od auta.

Za chvilku jsme už sjížděli do velice ostrého fjordu. Tisíce vodopádů padalo z obou stan příkrých hor. Na konci se choulila malá vesnička, do které by člověk opravdu neřekl, že ji každý týden navštěvuje velký trajekt plný návštěvníků. Na chvilku jsme zastavili a pozorovali pomalu stoupající mraky. Bylo krásné spatřit, jak se jeden vrcholek za druhým vynořuje. Nechtělo se nám znovu nahoru do hor, ale jiná cesta nebyla. Serpentiny ubíhaly pomalu, proto jsme se dostali do farmářského města Egilsstaðir až v poledne. 

 

Nakoupili jsme a vyrazili vstříc fjordům na jihozápadě. Počasí nás mile překvapilo, každým kilometrem blíže fjordům bylo jasněji. Rozhodli jsme se, že si projedeme fjordy pořádně a pokocháme se výhledy. U města Reyðarfjörður jsme odbočili z hlavní silnice, čímž jsme se vyhnuli tunelu procházejícímu pod pohořím do jižnějšího fjordu. Mnoho aut jsme nepotkali a tak jsme si ony výhledy užívali. Na strmých skálách bylo opět živo. Tisíce ptáků hnízdilo na nedostupných výchozech nad námi. Na samém konci poloostrova Vattarnes jsme ale na jedno auto narazili. Kluk za volantem na nás energicky mával a tak jsme mu to oplatili a jeli dál. Netrvalo dlouho a došlo nám, proč tak mával. Před námi bylo spousta spadaného kamení. Nezalekl jsem se oné situace. Jako správný romantický muž mám silnou ženu. Vyslal jsem ji tedy bojovat se závalem na silnici.

Před námi byla i skvrna od toho, jak si někdo rozrazil nádrž o kamení. Jeli jsme proto opatrně. Laděnka tedy musela párkrát jít a odvalit několik kamenů. Podle toho, jak byly svahy strmé, musely kameny padat každou chvíli. Oddechli jsme si, že jsme přejeli ono suťové pole v pořádku. Počasí nám přálo a tak jsme si užívali nejen tento fjord. 

 

Ve fjordu Fáskrúðsfjörður jsme se napojili na hlavní a jeli v klidu po asfaltu. Scenérie byla krásná. Zasněžené vrcholky hor padající do hlubin moře. Objet jeden fjord trvalo docela dlouho. My jsme jich měli před sebou ještě sedm. A tak z úchvatných nezapomenutelných výhledů se pomalu, ale jistě stával stereotyp. Ke konci už jsme si říkali, že to snad nemá konce. Jednou byl fjord mělký s jezerem po druhé byl strmý. Někde byly dokonce masivní železné zábrany proti sesuvům. Silnice se totiž vinula přes příkrá suťová pole. 

 

Hluboko zaříznuté fjordy pomalu, ale jistě přecházely do uceleného pobřeží. Tomu dominovaly několikakilometrové černé písečné kosy chránící pobřeží. Občas jsme narazili i na farmy se soby. Konec mnohahodinové cesty okolo fjordů nastal příjezdem do města Höfn. Doufáme, že příště budeme mít více času, na objevování krás každého z fjordů. Závod kolem Islandu není tak okouzlující, jak by se mohlo zdát.

Načerpali jsme informace v místním centru a vyrazili si užít zbytek krásného dne. Tady na jihu prší velice často a tak by byla hanba nevyužít každou pěknou minutu. Zastavili jsme se v moréně po ledovci Hoffell a šli se kouknout na náš první ledovcový splaz. Jelikož jsem si chtěl zkrátit cestu, šel jsem přímo. Což se unavené Laděnce nelíbilo. Bohužel se jí povedlo skončit i v potoce a tak se jí v mokrých botách šlo špatně. A hned jsme měli tichou domácnost. 

 

Naštěstí na konci naší cesty nás čekal ledovec, který nás zahřál u srdce a zlepšil nám náladu. Ale i tento ledovec pomalu, ale jistě ustupoval. Cestu zpátky určovala Laděnka. Jinak by sní nebyla řeč. To si neumíte představit, jak mě zahřálo u srdíčka, když jsme museli přeskakovat o mnoho více potoků. Nakonec si zula boty a několikrát přešla ten samý potok, jak se v moréně různě klikatil. My jsme ještě kousek popojeli a ustlali si v moréně ledovcového splazu Fláajökull.

19. 4. 2018