Poloostrov trolů

Poloostrov Trollů čněl před námi a my jsme směřovali přímo do jeho středu. Netrvalo dlouho a pyramidovitě vzhlížející pohoří nás obklopilo. Na vrcholcích bylo mnoho sněhu, ale údolí bylo pokryté zhnědlou trávou. Akorát v odvodňovacích kanálech byla ještě spousta navátého sněhu. Ony kanály byly skoro všude. Doprovázely nás již od počátku naší cesty. Je to místní způsob zemědělství. Používá se především pro pastvu či senoseč. Ony hluboké příkopy se tu objevily, až po druhé světové válce společně s Marshallovým plánem a mechanizací. Díky tomu vzniklo 32 000 kilometrů odvodňovacích kanálů, které vysušily 4000 kilometrů čtverečních mokřin. Což představovalo asi 40% z celkové rozlohy mokřin na Islandu. Ale co si budeme povídat. Na většině míst, kde byly či jsou ony odvodněné mokřiny, byl předtím les. 

 

Les vykácely generace před dávnými časy. Jelikož toto místo bylo centrem náboženství a vzdělanosti. Hólar byl osídlen již před desátým stoletím a sídlo tu měl biskup v letech 1106-1798. My jsme obdivovali místní kostel, nad kterým se tyčily mocné hory. Také zde měli krásný drnový dům a dokonce tu byla i část univerzity. Docela obdivuhodné na to, že ono město má 100 obyvatel. Strašně se nám tu líbilo a tak jsme se rozhodli, že si tu zkusíme najít práci. Ale bylo všude zavřeno.

Rozhodli jsme se tedy, že obejdeme městečko ráno. Nejdříve jsme se pokusili dostat na kempovací místo. Bohužel kemp byl ve svahu, kam před několika desítkami let vysázeli lesík. A vtom lesíku bylo naváto stále asi půl metru sněhu. Otočili jsme se a jeli do útrob údolí. Moc míst, kde bychom mohly zastavit, jsme nepotkali, ale nakonec se nám to podařilo. Měli jsme úchvatný výhled do útrob poloostrova trollů.

Ráno jsme dojeli až na konec prašné cesty vedoucí k farmě. Zastavili jsme se a obdivovali ostré tvary sněhem zapadaného pohoří. Na cestě zpátky jsme se pokusili najít práci v Hólaru, ale neúspěšně. Vyjeli jsme tedy na okružní jízdu kolem poloostrova Trolů. Ladě nebylo moc dobře a tak jsme moc nezastavovali. Projeli jsme vesnicí Hofsós a pokračovali na sever. Neustále jsme mohli obdivovat pohoří za západě. Sněhobílé vrcholky se střídaly s ostře zaříznutými údolími a my jsme se jen smutně koukali na místa kudy bychom se chtěli procházet.

Na opačné straně jsme měli ostrovy Drangey a Málmey, které jsou oblíbenými útočišti mořských ptáků. Jeli jsme dál, až k údolí, kudy vedla stará cesta přes hory. Byli jsme překvapeni, kolik sněhu je stále na kopcích. I údolí bylo skoro celé zasněžené. Onomu pohledu do zimní pohádky dominovalo obrovské jezero Miklavatn, které bylo zcela zamrzlé. V létě je tato oblast chráněna kvůli ptactvu, jenž si tuto oblast oblíbilo. Ale nejen ptáci se zde usadili. Byl to dokonce i sám viking Floki, který zde žil v devátém století.

Netrvalo dlouho a byli jsme před prvním z tunelů. Zařezával se do strmých skalisek, ve kterých hnízdily tisíce mořských ptáků. Z druhé strany byly sesuvy půdy, které sklouzávaly až do moře. Zdejší oblast byla velice izolovaná až do doby, než zde postavily tunely. Projížděli jsme prvním krátkým tunelem. Byl to starý jednoproudový tunel, kde jsme se museli na určitých místech vyhýbat s ostatními auty. Když jsme vyjeli z tunelu objevilo se před námi město Siglufjörður, nad nímž byly všude zátarasy proti lavinám a sesuvům. Onen fjord byl opravdu strmý. Ono město mělo svojí slavnou éru za sebou. V padesátých letech minulého století tu bylo mnohonásobně více lidí. Všichni jsem přijeli zbohatnout na lovu sleďů. Poté, co místní populaci zdecimovali během dvou desetiletí, byla celá tato oblast bez práce. Naštěstí si dnes toto místo opět lidé nacházejí. A to díky nádherným horám, které lákají lidi jak v létě tak i v zimě. Než jsme dojeli k dalšímu tunelu, tak jsme zahlédli i místní sjezdovku. Další tunel byl o poznání mladší a modernější, skoro jako by byl z Česka. A ono jo. Postavila ho firma Metrostav.

Když jsme projeli dvouproudým tunelem ocitli jsme se v naprosto úžasném údolí bez lidské civilizace. Nebyl tu ani jeden barák. Akorát tu bylo parkoviště pro skialpinisty, kteří stále vyráželi na vrcholky a užívali si jízdu po sněhu až k parkovišti. My jsme se akorát kochali vyhlídkou. Tedy alespoň já, Lada ani nevylezla z auta. Přišlo mi to škoda. Bylo to tak okouzlující místo. Vyrazili jsme do dalšího tunelu. Tentokrát jsme jeli 7 kilometrů v podzemí. Objevili jsme se v dalším fjordu, v kterém bylo město Ólafsfjörður. I zde jsme zastavili a chtěli najít práci, ale nic jsme nenašli. Bylo to takové ospalé městečko. Ale i zde bylo vidět, že se tu začíná rozmáhat lyžování na panenských vrcholcích hor. Čekal nás poslední tunel. Ten byl opět starý a tak se nám auta vyhýbala. Za chvilku jsme byli venku a otevřel se nám nádherný výhled na největší fjord na Islandu.

Chvilku na to nám vyrazil dech pohled na pohoří pod nímž se choulilo malé město Dalvík. Bylo to majestátní místo, které nás naprosto okouzlilo. Velké rozvětvené údolí dodávalo majestátnost zasněženým vrcholům tyčícím se do dáli. Sjeli jsme do města a zastavili u jednoho hostelu. Nejdříve jsme zaklepali, ale nikdo tam nebyl. Dveře ale byly otevřené. Nikoho jsme nenašli a tak jsme sedli do auta. Chvilku jsme seděli. Nakonec jsem řekl Ladě ať hodí CV na recepci. Moc se jí nechtělo, ale došla tam. To jsme ještě nevěděli, že toto bezvýznamné rozhodnutí nám ovlivní naše životy. Projížděli jsme městem a zarazila nás přeplněná zahrádka před nějakou kavárnou. Ale jen jsme projeli okolo. Rozdali jsme ještě pár CV a vyrazili do druhého největšího města Islandu. Cesta nejdelším fjordem Eyjafjörður ubíhala rychle. Měli jsme nádherné výhledy a tak jsme se ani nenadáli a byli jsme v Akureyri. Byl už večer a tak jsme byli rádi, že jsme po delší chvilce našli kemp. Udělali jsme trošku trapas, jelikož jsme nevěděli, kde zaplatit, ale nakonec vše proběhlo tak jak má.

14. 4. - 15. 4. 2018