Poloostrov Snæfellsnes

 

Jako ranní rozcvičku jsme měli projížďku ospalým městečkem Akranes. Nenašli jsme mnoho míst, kde bychom rozdali naše životopisy, a tak jsme vyrazili do Borgarnes. Zde to bylo podobné, natankovali jsme plnou nádrž a vydali se vstříc 100 kilometrů dlouhému poloostrovu Snæfellsnes. Projížděli jsme víceméně oblastí pastvin sevřenou mezi mořem a horami. Na konci této cesty dominoval vrchol sopky Snæfellsjökull pokrytý ledovcem. Než jsme dojeli k sopce udělali jsme si pár zastávek. Ne tolik, kolik bychom chtěli, ale i tak jsme si to užili. Ono to není na Islandu moc jednoduché. Nejsou tu ukazatele na mnoho míst a když už nějaký je, tak není předem značený. Takže se nám mnohokrát stalo, že jsme místo přejeli. Ale také jsme neměli mnoho času. Na objetí Islandu jsme měli jen 14 dní a rozdávání CV zabralo dost času. Nicméně jsme si udělali zastávku s výhledem na sopku pokrytou ledovcem. Okolo nás se rozkládalo lávové pole pokryté mechem. Nedivíme se, že spousta místních věří v nadpřirozené bytosti v této pohádkové krajině. 

 

Naštěstí jsme neminuli zastávku Rauðfeldsgjá. Úzká štěrbina byla zaříznutá hluboko do hory a my jsme ji už z dálky obdivovali. Vydali jsme se do nitra a začali šplhat nahoru. Štěrbina byla stále plná sněhu a tak to docela klouzalo. Okolo nás byly skály pokryté svěžím zeleným mechem, z něhož vykukovaly bílé hlavy mořských ptáků. Bylo to hnízdiště pro stovky opeřenců. Několik jsme jich vyplašili a museli jsme jim uhýbat, když chtěly vylétnout z úzkého prostoru. Nahoru se nám šplhalo dobře. Zato cesta zpátky byla náročná. Naštěstí jsme se jen trochu ušpinili, několikrát se sklouzli po prdeli a vyrazili dál. Před štěrbinou bylo další lávové pole, které jsme se vydali prozkoumat. Opět to byl mechový ráj, z něhož vystupovaly ostré lávové výčnělky, jenž nestačil pohltit mech.

Zanedlouho jsme dojeli až na jižní okraj poloostrova a vydali se na severní pobřeží. To už jsme se nacházeli v národním parku, který pokrývá západní špičku poloostrova společně s vrcholem sopky pokryté ledovcem. Objížděli jsme onen vrchol, jenž čněl do výšky 1446 metrů. Nedivili jsme se, že si jej Jules Vern vybral pro místo odkud dobrodruzi cestovali do nitra Země v románu Cesta do středu Země.

Projížděli jsme pobřežím odkud se vikingové vydávali do Grónska a dále do severní Ameriky. Občas se zde vynořily obdivuhodné skalní útvary, vzdorující rozbouřenému moři, jako byl Londrangar. I odtud byl krásný pohled na ledovcovou čepičku vulkánu. 

 

Popojeli jsme kousek od hlavní silnice k vyhaslému kráteru Hólahólar a zaparkovali do jeho nitra. Chtěl jsem vyšplhat na vrchol, ale počasí nebylo nic moc a tak jsme se vydali po štěrkové cestě zpátky. Příroda nás upozornila, že jsme v nitru národního parku. Laděnka během řírení zahlédla polární lišku. Běžela travnatou krajinou a zastavila se. Vklidu se rozmyslela a pak nám přeběhla před autem. Byl to jeden z těch silných momentů, kdy zapomenete na fotografování a další jiné starosti a jen si užíváte ladný pohyb huňatého tvora. Ale i tak jsme si ji alespoň z dálky vyfotili. 

 

Pokračovali jsme dál k Öndverðarnes, což je nejzápadnější bod poloostrova. Cesta vedla lávovým polem a tak to byla docela zábava s půjčeným Volkswagenem Polo. Naštěstí jsme dojeli až na konec, ale je pravdou, že jsme jeli hodně opatrně. Odměnou nám byl maják, okolo kterého se rozkládaly rujny bývalé rybářské vesnice. My jsme se sem vydali hlavě kvůli ptactu a kosatkám. Bohužel jsme na mořské savce štěstí neměli, a tak nám muselo stačit setkání s terejem bílým (Morus bassanus), kormorány a samozřejmě se spoustou racků. Opustili jsme národní park a vydali jsme se po osídlenějším severu poloostrova. Byla zde jedna rybářská vesnice za druhou.

Jeli jsme okolo strmých hor. Tající sníh a deštivé počasí nám zajistili výhledy na mnoho vodopádů padajících do údolí. My jsme se zastavili až u jedné filmové kulisy. Zprvu jsme byli zklamaní, jelikož na ní nebyl ani kousek sněhu. Bylo to tím, že je obklopená mořem. Ale i tak se nám hora Kirkjufell ze seriálu Hra o Trůny líbila. 

 

Cesta pomalu ubíhala a my jsme se dostali k rybářskému městu Stykkishólmur, které je také největší v oblasti. Prošli jsme si město a kochali jsme se mnohými ostrůvky, které jsou rozeseté okolo pobřeží. Stále jsme pokračovali na východ. Pozorovali jsme nekončící množství vykukujících plochých ostrůvků. Nebyly rozhodně tak úchvatné jako ty v Thajsku, ale i ony měly svoji surovou krásu. Opustili jsme západní pobřeží a vydali jsme se do hor. Štěrková vedlejší cesta byla skvělou zkratkou. Ale poté, co nám na vrcholu vrchoviny začalo sněžit, jsme si nebyli jisti, zda to byl dobrý nápad. Naštěstí malé auto to nevzdalo a dovezlo nás bezpečně do fjordu Hrútafjörður. Zde často přistávají lední medvědi na krách, které připlouvají z Grónska. Bylo na první pohled znát, že tyto břehy neomývá golfský proud. Tyto břehy měl pevně v rukou severní ledový oceán. Sníh byl až k břehu moře a na jaro to tady ještě nevypadalo. Chvilku jsme hledali místo na kempování, ale nakonec jsme se rozhodli pro normální kemp. Měli jsme štěstí na levné a přepychové ubytování. Uvařili jsme si večeři v kuchyňce s výhledem na celý fjord a poté jsme si zalezli do spa, které mělo příjemných 38 stupňů. Akorát jsme si vzali čepice, aby nám neumrzly uši, protože teplota se pohybovala okolo nuly. Při pozorování hladiny moře jsme několikrát zahlédli tuleně, kteří si v klidu proplouvali jen několik metrů od nás.

13. 4. 2018