Cesta do nitra sopky - White Island

Konečně nastal ten moment. Vyjeli jsme! Byla naprostá tma a čekala nás dvouhodinová cesta autem do města Whakatane. Nemohli jsme se dočkat, až uvidíme sílu dřímající pod našima nohama. Jako vždy poslední dobou jsem řídil a Lada mě navigovala. Cesta utíkala rychle a dorazili jsme k pobřeží u Whakatane před svítáním. Zastavil jsem, protože jsme vyrazili dřív. Nešlo to jinak, nemohli jsme se dočkat. A tak jsme si vychutnávali východ slunce nad nezměrným oceánem. Stále s předstihem jsme dorazili k přístavu a koupili si výlet na ostrov. Nebylo nám líto 200 dolarů na osobu. Věděli jsme, že nás tento výlet nezklame. Museli jsme ještě čekat, než loď vypluje a tak jsme si dali kávu a meruňkovo zázvorový dortík. Lépe nám to utíkalo, i když jsme se nemohli dočkat. Byli jsme tak nadržení na dobrodružství! Konečně čas vyplutí byl skoro tady. Viděli jsme loď a Lada se zasekla a řekla „ Dej mi klíče od auta, musím si dojít pro další kinedryl“. Vstoupili jsme na loď a posadili jsme se na koženou sedačku za kapitánským můstkem. Lada se pohodlně usadila a doufala, že cestu přežije bez zvracení. Já jsem pobíhal po lodi do chvíle, než mě kapitán usadil na místo, protože jsme se blížili k bodu, kde se oceán setkává s řekou. Trochu to začalo s lodí házet a Lada se pomalu stávala obětí mořské nemoci. Zaznamenávat cestu bylo tedy na mě. Když jsme pluli kolem Whale Island, který je vzdálený 10 km od pobřeží Lada již byla ve stavu polospánku. Měla pootevřené oči a nebylo poznat, jestli spí. Dana, který jel s námi, to dost znervózňovalo.

 Po tři čtvrtě hodině jsem už byl tak nedočkavý, musel jsem se vyklánět s rychle plující lodi, abych viděl na vlastní oči přibližující se sopku. Posledních dvacet minut jsem ze stratovulkánu skoro nespustil oči. Jen ve chvilkách, kdy jsem kontroloval Ladu jak jí de souboj s mořskou nemocí. Konečně. Kapitán se chystá spustit kotvu!

Asi by bylo vhodné před dalšími řádky vám trochu objasnit, kam jsme se vlastně vydali.

White Island je andezito-dacitový stratovulkán. Nachází se 48 km od pobřeží, kde se setkávají dvě litosférické desky indoaustralská a pacifická. Ty do sebe v tomto místě narážejí již dva miliony let. Od roku 1826 bylo zaznamenáno více jak 35 explozivních erupcí spojených s emisemi sopečných plynů, vulkanického popela a lávy.

   White Island dostal jméno od kapitána Jamese Cooka, který si všiml vycházejícího bílého oblaku ze sopky roku 1769. Jedná se o jedinou aktivní ostrovní sopku na Novém Zélandu. Zároveň se jedná o místo s největší vulkanickou činností na Novém Zélandu. Sopka dosahuje do nadmořské výšky 321 metrů, ale pod hladinou se skrývá dalších 2 000 metrů tohoto stratovulkánu. Roku 1880 se zde rozhodly těžit síru. To se stalo osudným všem lidem na ostrově roku 1914, kdy všech deset zahynulo. Smrt jim uštědřil lahar (sopečný bahnotok) vyvolaný sesunutím stěny kráteru. Toto neštěstí přežila akorát kočka. Těžba pokračovala až do roku 1934. Tehdy byla sopka opuštěna. Od roku 1953 je White Island přírodní rezervací.

Roku 2002 silná erupce pokryla ostrov blátem a popelem, také vytvořila nový kráter. Další zvýšená aktivita byla roku 2012. Jezero uprostřed kráteru přeteklo za doprovodu silných erupcí.

Lada byla velice spokojená, vydržela to k ostrovu bez velkých potíží. Nasadili jsme si helmy a masky pověsili kolem krku. Mohli jsme tedy přestoupit na nafukovací člun. Dovezl nás k betonovému molu. Vyselo z něj několik žebříků. Nebylo tedy těžké se některého chytit a vylézt, i když člun sebou docela házel. Byli jsme zde, vnímali jsme intenzivní vůni sirovodíku. Před námi bylo torzo továrny, jenž kdysi zpracovávala síru. Naše oči však směřovali jinam. Několik set metrů od nás byl kráter, z něhož stoupala mocná oblaka kouře. Připadali jsme si, jak na měsíci vše bylo převážně šedé. Šli jsme pomalu směrem ke kráteru.

 Přibývalo sopečného šedého popela od poslední erupce, která byla první po třech letech. Jelikož byla nedávno 27. 4. 2016, tak jsme byli jedni z prvních lidí, co zde zanechali stopy Léta Páně 19. 6. 2016. Voda jako by si hrála se sopečným popelem a vytvářela nesčetné rýhy spojující se do větších. Připadalo mi jako by čas plynul milion let za sekundu a já viděl, jak voda tvaruje údolí ve velkých horských masivech.

  Každým krokem ke kráteru byla aktivita stratovulkánu větší. Z nitra Země vystupovaly páry obohacené minerály. Zanechávaly na povrchu svůj otisk. Usazovaly se na sopečném popelu a vytvářely barevnou mozaiku. Z počátku nebyla výrazná, ale každým krokem byla zřetelnější.

Na boty se nám začala lepit síra smíchaná s popelem. Šli jsme dál barevnějším prostředím. Střídaly se odstíny žluté až po oranžovou, které byly doprovázeny všudypřítomnou šedou, ze které se místy na povrch prodíraly vulkanické horniny. Na povrchu byly rozsáhlé bílé povlaky. Zdálo se nám, jako kdyby se páry vykrystalizovaly zrovna v ten moment.

Došli jsme k prvnímu velkému komínu chrlícího plyn. Na jeho okrajích se pomalu usazovala sytě žlutá síra. Pomalu jsme postupovali ke kráteru okouzleni čím dál krásnější výzdobou, která nám brala dech. Ale ne jen ta i sirovodík byl čím dál výraznější, ještě že nám dali na začátku bonbony, aby přebily chuť plynů deroucích se z nitra planety. Došli jsme k dalšímu komínu složeného ze síry, byl asi metr vysoký a úplně zářil. Krajina již byla zcela bizarní jak z jiného světa. Barvy se střídaly, plyny vyvěraly všude okolo vás. Bylo to umělecké dílo, které nikdo jiný neuvidí jen vy. Nic na tomto kousku planety není stálé. Co je tu v této sekundě, nemusí být v té další. Je to dynamické umělecké dílo přírody.

Pomalu jsme se blížili ke kráteru. Hlavou se nám honily ty samé otázky. Pustí nás až tam? Uvidíme na dno? Nebo uvidíme jen ohromný oblak kouře?

Chtěli jsme mít tuto nejistotu za sebou a šplhali jsme se k okraji kráteru. Byli jsme ohromeni. Vítr si hrál s parami stoupajícími z břehů a z jezera samotného. Žluté vlny na jezeře byli tak vzdálené realitě. Polévka plná chemikálií. Byl to fascinující pohled na jezero 60 metrů pod hladinou moře. Natáčel jsem na okraji kráteru a nevnímal co je okolo. Někdo mě vzal na rameno. Byl to starostlivý průvodce, bál se abych nesletěl do kráteru, jelikož sopečný popel nebyl od poslední erupce stabilní. Asi bych to nepřežil, kdybych tam spadl. S plaváním v kyselině 60 krát silnější než v autobaterii nemám zkušenosti. Nemohl jsem si pomoct, kráter mě vábil svou ohromnou silou dřímající pod ním. Za ten pohled to nebezpečí stálo. V okamžiku jeho nepozornosti jsem ještě jednou šel až k okraji. Naštěstí se nic nestalo.

Nastala ta smutná chvíle a my jsme se museli otočit a jít pomalu zpátky. Otočili jsme se a naskytl se nám pohled na zhroucenou stěnu sopky. Bylo vidět i pobřeží, z kterého jsme vyplouvali. Nechtělo se nám zpátky.

 Šli jsme pomalu druhou stranou kráteru. Zastavili jsme se nejprve u bublajícího bahenního jezírka. Průvodce zalaškoval se slečnami, jestli by nechtěly bahenní masku. Zjevně by vyhladila vrásky až na kost.

Pokračovali jsme dále a překročili jsme potok z nedaleko vyvěrajícího pramene. Byli jsme vyzváni, ať vodu ochutnáme. Chutnala, jako krev bylo v ní hodně železa. Za nedlouho jsme šli kolem dalšího. V tom bylo hodně zinku, ale degustaci jsme si raději nechali ujít. Horká voda plná minerálů vytvářela roztodivné povlaky na hladině.

 Došli jsme k budovám, které sloužili dělníkům při těžbě síry. Bývaly to kvalitní železobetonové budovy, ale prostředí stratovulkánu jim dobře nedělalo. Střecha byla dávno pryč a podlaha byla pod metr tlustou vrstvou popela. Železné náčiní rychle korodovalo a beton se rozpadal. Zde dlouho nic nevydrží. Relaxační chvíle na okraji sopky nám narušila helikoptéra s bohatými turisty. Poprvé jsme pocítili jaké to je schytat spršku letícího sopečného prachu do očí od přistávající helikoptéry.

Vrátili jsme se na molo a začali jsme si čistit boty od síry a sopečného popela. Mělo to dva důvody. Nechtěli mít špinavou loď a také by se nám zanedlouho rozpadly boty. Lada jela prvním člunem a já čekal na molu, až přijdu na řadu. Byl jsem rád, že jsem jí viděl v pořádku na lodi. Byli totiž větší vlny. Řada byla na mě, slezl jsem na člun a sedl si blízko motoru. Vyjeli jsme a po pár sekundách mi nebylo příjemně. Záď člunu se potápěla a voda se přehrnovala po zadní straně člunu. Měl jsem veškerou elektroniku v batohu a dost jsem se o ni bál. Jeli jsme velice pomalu a opatrně s přetíženou zádí a mojí mokrou zadnicí. Naštěstí vše dobře dopadlo a nalodili jsme se. Ladě již nebylo dobře a tak si neužila oběd jako já. Nechal jsem jí v klidu na sedačce vevnitř lodi a šel jsem do prvního patra. Vlny byly opravdu větší. Tříštily se přes celou loď. Mě to ale nevadilo, měl jsem výhled na pomalu se vzdalující White Island.

S úctou a pokorou Matko přírodo nikdy nezapomeneme. 

19. 6. 2016

Výlety v deštivých dnech

Prvním naším výletem byla Tauranga. Toto rychle se rozvíjející se město je jedním z největších na Novém Zélandu a tak jsme ho chtěli vidět i za světla a nejen v noci. Nejdříve jsme jeli si vylézt na sopku Mont Maunganui, která je již vyhaslá a měří 232 metrů. Dan s Bilem nám ji doporučovali navštívit, protože zní je nádherný výhled.

 My jsme ho zažili pouze částečně, protože bylo  oblačno a chvílemi deštivo. Ono to ani jinak být nemohlo, protože jinak bychom pracovali. Ale i tak jsme si udělali procházku okolo sopky, kde jsme viděli několik druhů ptáků.

     Sacred kingfisher (Todiramphus sanctus)  

    Yellow hammer (Emberiza citrinella)

Při výstupu na sopku se zhoršilo počasí, ale i přesto jsme měli krásný pohled na pláž a pobřeží plné vil pod Mont Maunganui.

Také se nám otevřel pohled na naše oblíbené Spa.

Na opačném konci jsme ještě stihli zahlédnout Matakana Island, který chrání přístav Taurangy před oceánem.

Na vrcholu jsme si mohli užívat akorát chůzi v mraku a tak jsme trochu zklamaní sešli dolu a mířili k autu. Další zastávkou bylo centrum, které nás opravdu neoslovilo, protože tam nebylo skoro nic k vidění a začalo silně pršet. Využili jsme toho, že jsme v přístavu a dali jsme si dobré fish and chips. Zamířili jsme zpět k sopce, do našich oblíbených Spa. Strávili jsme v nich krásné dvě hodiny. Několikrát jsme vystřídali všechny druhy bazénů a vířivek. Lada si zaplavala pár bazénů mezi lidmi a připadalo ji to jako na Suchdole. Tlačenice a bojování o každé tempo. Po Spa jsme byli zcela uvolnění a dorazili jsme zpátky do baráčku v Katikati. Byli jsme připravení na další kiwi.

Po jednom krátkém pracovním dni jsme si zajeli k moři. Bylo to u Waihi Beach, což je malé přímořské městečko s krásnou pláží. My jsme ale městem jen rychle projeli. Mířili jsme k horám sestupujícím do moře na okraji tohoto města. Byla zde Orokawa scenic reserve, do které jsme se chystali. Společnost nám dělal jako vždy Dan a také Max a Coco z Francie. Společně jsme šli do rezervace, ale naši společníci se zasekli před vstupem a houpali se na houpačce jak malé děti.

 Bylo to dobře, protože jsme mohli vstoupit v tichosti do rezervace. Po pár metrech nám byl odměnou náš první Tui (Prosthemadera novaeseelandiae), kterého jsme pozorovali z pár metrů. Byla to krásná chvíle pozorovat tohoto krásného tvora. Další hodinu jsme šli po cestě, která vedla nad útesy. Připadali jsme si jak v hloubi deštného pralesa i když jsme měli pár set metrů za zadkem městečko. Všude kolem byly kapradiny Silver Tree-Fern.

liány a epifyt bojující se stromovým a keřovým patrem o každičký paprsek světla.

Vyšli jsme na okraj útesu a zahlédli náš cíl. Před námi se rozkládala pláž sevřená mezi útesy. Prales sestupoval až k pláži a po známkách civilizace nebyla ani památka. Byl to nádherný pohled.

Sestoupili jsme níž a procházeli jsme se po pláži. Já jsem se chtěl již otočit a jít zpět jelikož se nezadržitelně blížil konec dne, ale Lada chtěla ještě o kousek dál k potoku protínající pláž. Říkal jsem si, zase potok to bude nuda. Ale ani nevíte, jak jsem se mýlil. Pláž se skládala ze žlutého a černého písku uloženého ve vrstvách. Potok jako by si hrál s tímto pískem a vytvářel uchvacující mozaiku protínající pláž. Naše cesta se chýlila ke konci a k autu jsme došli za tmy.

Po šestnácti dnech v kuse jsme toho měli ažaž a šli jsme relaxovat do Spa v Katikati. Šel s námi Dan a také Indiga ze Srílanky. Když jsme dojeli na místo tak jsme z toho nebyli úplně nadšeni, byla to taková malá budka s dírou, kde byla voda.  Tak jsme si říkali za tohle 9 dolarů na hodinu? Ale brzo nás to přešlo, Dan zapnul vířivku a bazének velice ožil. Já se odhodlal jít první a šlápl jsem na první ponořený schod, rychle jsem nohu vytáhl, jelikož jsem byl v šoku, jak je voda horká. Po chvilkovém aklimatizování jsem tam vlezl a začal si s ostatními užívat 38 stupňů horkou vodu. Po patnácti minutách už bili všichni minimálně jednou z vody venku, jelikož se to tam nedalo vydržet. Laděnka seděla skoro celou dobu na schodech do bazénku, aby byla ve vodě jen částečně ponořená. Z tak horké vody se jí začala točit hlava. Já jsem po první půl hodině počítal každou minutu, kdy už budu moct vylézt. Znáte to, když jsme si to zaplatili tak to musíme využít do poslední sekundy J. Ale i tak jsem po 45 minutách vylezl a už se nevrátil zpátky, protože se mi točila hlava a já chtěl dovést všechny v pořádku domu, což se mi i nakonec povedlo.

 Málokdy se nám stalo, že v deštivý den jsme měli volno hned od rána. A tento den byl první, kdy nám šéf hned ráno napsal, že máme volno. Během chvilky (po té co Lada dotelefonovala s Adélkou) jsem se s Ladou, Danem a Indigou sbalili a vyjeli na výlet. Měl jsem ho již nějaký týden připravený a jen jsem čekal na den volna. Vyrazili jsme k Wairere Falls nejvyššímu vodopádu na severním ostrově. Tento vodopád byl nedaleko města Katikati kde jsme bydleli, ale byl bohužel na opačné straně pohoří, na kterém se rozkládá Kaimai-Mamaku Forest Park. A tak jsme si udělali okruží jízdu kolem těchto hor. Jeli jsme nejdříve přes Taurangu a pak na západ. Údolí, které se rozkládalo na opačné straně hor, nás překvapilo, protože bylo zcela odlišné. Zde byly pastviny kam, až se dalo dohlédnout. Byla to krásná svěží zeleň. Nedivili jsme se, že si tuto oblast vybrali pro městečko Hobitín z Pána prstenů. Cesta pokračovala v blízkosti hor, které zde strmě stoupali až k mrakům. Ty byly tento den nízko, protože byl deštivý den, jak jinak když jsme měli volno.

 Najednou mraky ustoupili a nám se otevřel pohled na mocný vodopád. Hned jsem zastavil na prvním možném místě a Lada si ho mohla vyfotografovat. Mě se při pohledu na to množství vody začalo chtít čůrat a tak sem nedaleko domku počůral plot farmáři. Ten na nás vyběhl, ale to už jsem se obracel a jel přímo k vodopádu a nemohl jsem se dočkat, až tu padající masu vody uvidím zblízka. Cestou jsme si říkali jaké má ten farmář štěstí, každý den se probudit a dát si ranní kávu s tímto výhledem. Dorazili jsme na parkoviště a rychle jsme vyrazili k vodopádu. Nevěděli jsme, kdy přijde další déšť, jestli za 10 minut nebo za hodinu, jen jsme doufali, že až přijdeme k lookoutu tak uvidíme ten majestátní vodopád v plné síle. Cesta nás vedla rezervací, kde jsme mohli obdivovat krásný les obklopující dravou řeku.

Opět jsme si připadali, jak v pralese všude byly kapradiny, liány a epifyty. Několikrát řeku překonávaly mosty a my jsme mohli obdivovat rychlost masy vody. Několikátý den v kuse pršelo a tak měla řeka neobyčejnou sílu. Za nedlouho jsme došli k Wairere Falls (152 metrů). Teprve zde nás ohromila ta masa vody padající z vrcholu hory. Po chvilce obdivování a focení jsme se chtěli zvěčnit s vodopádem já s Ladou, ale to už přišel mrak a vše zmařil. Rychle jsme zandali elektroniku a šli jsme na výstup k vrcholu vodopádu.

Šli jsme v mraku a viděli jen na pár metrů. Neuvěřitelné vlhko a vegetace nám dodávalo pocit chůze v tropickém pralese. Na to že již byl jeden ze zimních dní, tak stále bylo okolo 18 stupňů. Pořádně jsme se zapotili, než jsme vyšli nahoru. Stálo to ale za to! Pohled z vodopádu byl nádherný.

 Opět nám dala matka příroda šanci a mraky se rozestoupily a mi mohli obdivovat nejen vodopád padající do neuvěřitelné hloubky, ale i výhled do zeleného údolí.

 Rozhodli jsme se jít kousek proti proudu řeky do nitra rezervace. Půda byla velice podmáčená, všude byly louže a cesta někdy zcela mizela pod vodou. Byli jsme rádi, že jsme si vzali pořádné boty do terénu, bohužel jsme byli jediní. A tak jsme postupovali pomalu, ale i tak jsme viděli nádherný prales na vrcholu pohoří. Zanedlouho jsme slyšeli divný zvuk. Byl to zpěv ptáka, ale nějak divně zakončený. Je to jako „Píp Píp Píp Chrr“ No jako když po ránu taháte hlen až z paty. Tak to je zpěv Tui (Prosthemadera novaeseelandiae). Po třiceti minutách jsme došli k rozcestí, které bylo pod vodou a tak jsme šli zpátky na parkoviště. Ještě jednou jsme se zastavili pod vodopádem a udělali jsme fotky, co jsme nestihli udělat kvůli počasí.

 Na parkovišti jsme viděli, jak jeden velký terénní vůz zaparkoval tak až zbořil místní ohraničení parkoviště. Tak jsme si hned mysleli to je ale debil. Ale nebyl jediný na parkovišti. Přišel jsem k autu a odemkl a pomyslel jsem si „ proč to auto neudělalo zvuk jako vždycky, to nejde centrální zamykání?.“ Po chvilce bylo jasno, debil Mára nechal puštěná světla a vybil baterku. Dan našel na webu, že to jen tak rozjet a nahodit nepůjde, kabely jsme neměli. Takže nám jedny slečny co jsme potkaly na parkovišti nepomohly. Vydali jsme se pro pomoc k místním farmářům. Cestou jsme viděli místní papoušky, ale nebyl čas ani nálada je pozorovat. Asi po patnácti minutách jsme došli ke krásnému baráku s výhledem na vodopád, viděli jsme zaparkované dva mercedesy v garáži a tak jsme šli blíž a koukali, jestli není někdo doma. Nakonec jsme zazvonili na zvon před vchodem a přišel pán. Byl velice ochotný a přátelský. Povídal, že máme štěstí vidět vodopád v těchto dnech, protože bylo mnoho vody. Docela se podivoval nad tím, že jsme v tomhle nečase šli až nahoru k vodopádu. Každopádně jsme během chvilky nahodili našeho mazlíka a jeli jsme dál. Ještě jednou díky tomu hodnému pánovi!

Cesta pokračovala na sever okolo města Paeroa, kde vznikl místní populární nápoj L&P. Na jeho počest je na náměstí umístěná asi 3 metry vysoká láhev. No nic moc tak jsme jeli dál k městu Waihi.  Zde nás zaujalo hned několik věcí a tak jsme zde zastavili. Jako první jsme šli k místní vyhořelé budově, která sloužila jako pumpa pro místní důl na zlato. Ten byl hned vedle ní a byl velice hluboký. Něco bylo na něm velice divného, po chvilce mi to došlo. Ten sesuv! Byl obrovský.

Když jsme si přečetli informační tabuli tak jsme zjistili, že se stal v týden našeho příjezdu na severní ostrov. Naštěstí nikdo při neštěstí nezahynul. Šli jsme ještě do města, kde nás překvapilo množství soch. To už ale byla skoro tma a tak jsme jeli směr Katikati, kde je náš dočasný domov. 

18. 5. - 14. 6. 2016

Práce na Kiwi

Při příjezdu do backpeckeru nás zarazilo, že nemáme ani kam zaparkovat. To ještě šlo, ale neměli ani volné pokoje na dlouhodobý pobyt, takže jsme byli v pokoji pro 10 lidí bez oken či skříněk. Byla to hrůza, palandy byly neuvěřitelně rozvrzané a kuchyně byla opět bomba. Tedy jako kdyby tam vybuchla bomba, ale není se čemu divit, dyť tam muselo být přes 200 lidí na jednu větší kuchyň. Tak jsme si zarezervovali místo na dva dny což nás stálo 26 dolarů na noc tedy asi 450kč za noc v takovém přepychu. Vše vyvrcholilo tím, že v noci hučela klimatizace, jelikož se prostor nedal větrat. A Lada se v noci několikrát vzbudila, protože jí kapala na obličej voda z věci, které by se s nadsázkou dalo říkat střešní okno. Druhý den jsme měli slíbenou schůzku se sprostředkovatelem práce, kde jsme se měli dohodnout na zaměstnání. Kluci s Anglie velice chytře hned hodili řeč s místními ubytovanými lidmi, kteří již na kiwi sadu pracovali. Dozvěděli jsme se toho dost na to, abychom zde nechtěli zůstat. Dojíždět každý den hodinu vlastním autem na kiwi plantáže a pracovat pár hodin a ještě k tomu platit nekřesťanské peníze za šílené ubytování bylo na nás moc. Zašli jsme večer na pivko do baru a diskutovali co dál. Večer kluci našli nabídku práce asi hodinu od Turangy v oblasti města Katikati, které leží severně u pobřeží. A ráno jsme nasedli do auta, aniž bychom se sešli s člověkem, co nám měl zařídit práci v backpeckeru. Dorazili jsme na místo okolo osmé ráno. Nikdo nikde nebyl a tak jsme čekali. Před námi byl veliký strom avokáda a tak se Lada pár kousků ujmula. Poté jsme zjistili, že jsme zaparkovali na špatném místě, ale náš budoucí zaměstnavatel z Indie si nás našel.

Dojeli jsme na kiwi plantáž a zase jsme čekali. Tady nám pomalu začalo docházet, že tato práce nebude zlatý důl, jelikož se ovoce musí sbírat suché. Takže ranní stávání tady kvůli rose opravdu nehrozí. O to je ale méně času na práci, která je placená od nasbíraných binů.  Při sbírání kiwi musíte mít dvě věci, takový vak na břiše a rukavice. Asi bych vak popsal jako, když si dáte batoh místo na záda na břicho a sbíráte do něj kiwi. Vejde se vám do něj asi 15 možná i 20 kilo kiwi. Takže „pobíhat“ po plantáži není zas taková sranda. Natož do sbírávat po ostatních zapomenuté kousky. Když už to po pár týdnech zvládáte dobře tak naplníte vak během jedné a půl minuty. A poté ho běžíte vysypat do binu (cca na půl tuny kiwi). Ale má to pro mě takový háček já se spíše belhám pokrčený a s hlavou co nejvíc na stranu. Abych neustále hlavou nedrnkal o liány či kiwi.  Opěrné konstrukce jsou většinou vysoké 175 cm. Ale mnohdy i nižší hlavně, když je hodě ovoce a jsou mnohdy prohnuté do výšky 110 cm. Či zlomené až na zem J. Další věc co musíte mít, jsou rukavice, aby se nepoškodilo ovoce, postřiky vám spolu s chloupky nerozedřely ruce. Pro mě je nezbytná kšiltovka jako obraná helma a také brýle jinak bych tu práci dělat nemohl. Ale i tak jsem se párkrát srazil hlavou s něčím, co mi nechtělo uhnout a pěkně mi křuplo v krční páteři.

 Za naplnění binu máte 12 dolarů či 14 když se jedná o Gold Kiwi. Za Gold je více dolarů, protože se sbírá zralejší a musí se na něj opatrněji. Rozpoznat ho od Green jde snadno, není totiž chlupaté. Jelikož má slabou slupku, která se snadno poškodí, tak se musí dávat velký pozor, aby na kiwi nezůstávali stopky. V práci se opravdu neflákáme, jelikož pak vás ostatní opravdu nemají rádi.  Sběr je týmová práce, většinou nás je okolo 25 a naplníme 250 binů, když to počasí a množství kiwi dovolí. Občas si připadáme jako hejno kobylek, po kterých nic nezbude. Každý má svou pozici, kterou si drží. Ti vyšší jsou na Leaderu, tedy na krajích kde je konstrukce vyšší a kiwi má zde kmen z kterého vedou větve po konstrukci. Na této pozici je práce pomalejší kvůli množství větví. Uprostřed kde někdy bývá Lada (jelikož je vyšší než většina Indů, tak také vyfasovává leadra), se hodnotí především rychlost. Tedy pokud není v dohledu žádný kontrolor kvality nebo majitel sadu, tak začíná pršet. Tedy kiwi neutrhnete a nedáte ruce do vaku, do kterého ovoce pustíte, ale jen utrhnete a pustíte. Občas když si dáme fazole a kiwi nám neustále buší velkou rychlostí do břicha tak to má zajímavé efekty.

Kiwi plantáže či sady by se dalo říci, jsou v porovnání s vinicemi velice pestré. U vinic jsou jen nekonečné řádky, které jsou občas přerušené cestou pro traktory toť vše. U kiwi se musí dbát na to, aby bylo ve stínu. Takže okolo konstrukcí na kterých se pěstuje kiwi, jsou vysoké stromy. Většinou jsou to jehličnany vytvarované jako metr široký a deset metrů vysoký plot. Ale mají tu i pro tuto funkci bambus, topoly, ale také se vedle sebe pěstuje kiwi a avokáda. Jsou to rozvětvené 7 metrů vysoké stromy, z nichž se pak avokáda sbírají pomocí vysokozdvižných vozíků.

 Kiwi jsou často pěstována ve svahu v malých údolích. V nichž okolo potoků je vegetace připomínající mnohdy až nepřístupný prales. Jednou jsme narazili i na rybník, kde si místní farmář choval novozélandské úhoře. Jsou to pěkní mackové a mají prý výborné maso. Doufám, že je někdy ochutnáme.

 Také má farmář občas u plantáže baráček se zahrádkou, takže si občas přineseme mandarinky, pomeranče, citrony holt když člověk začne sbírat, je těžké přestat J. Jelikož jsme sbírali zralá Gold kiwi, tak jsme je měli často ke snídani. Postupem času jsme se jich přejedli a už je nechceme ani vidět. Lada udělala i výbornou marmeládu, když Dan přinesl celý vak na kiwi (20kilo cca).

První den jsme tedy sbírali Gold kiwi, které je náchylnější nežli Green. Myslím, že v Čechách se s Gold jen tak nesetkáte. Každopádně práce začala a my jsme spolu s Danem, Billem a dvěma Francouzi a bandou Indů konečně začali sbírat. Byli jsme povzbuzováni k rychlejší práci a také jsme dostali pár rad jak na to. Ale když jsme viděli, jak Indům kmitají ruce, tak jsme to opravdu nechápali. Taková neuvěřitelná rychlost. Po pár hodinách práce byl konec a nás bolely ruce a záda. Marek měl ještě blbý batoh a tak ho bolely záda o to víc. Indové vypadali, že se ani nestačili rozehřát. Od Indického šéfa Jippyho jsme dostali nabídku na ubytování nedaleko KatiKati. S radostí jsme ji přijali, jelikož se platilo polovinu co v backpeckeru a práce byla všude okolo.  Když jsme po práci přijeli do Tourangy, tak byla opět tma, takže jsme z města neviděli nic. Ale to nevadilo, první pracovní den jsme zakončili v hot pools pod vyhaslou sopkou Mont Maunganui. Hot pools jsou termální lázně, by se dalo říci. Jsou zde velice časté, protože ze země tu vyvěrá mnoho horkých pramenů. Turanga je v blízkosti města Rotorua, kde je díky vulkanické činnosti mnoho takových to zařízení. A nedaleko v moři je White Island, což je místo na moři s nejvyšší vulkanickou činností na Novém Zélandu. Tyto lázně jsme si oblíbili, jelikož jsou velice levné 12 dolarů na celý den. Ráno jsme se zabalili a jeli jsme do práce, po které jsme se ubytovali u Katikati.

Ubytování není úžasné, ale dá se to. První co jsme udělali, když jsme do pokoje vešli, tak bylo vysání koberce, postele a následné vystříkání celého pokoje sprejem proti všem možným hmyzákům co by na nás mohly vyskočit. V baráčku to tu je vcelku pohodlné, ze začátku jsme tu byli v šesti lidech a měli jsme zde dvě koupelny a dva záchody. Kuchyňka je taky v pohodě, akorát zde je jen jeden sporák, tak občas vaříme na etapy. V noci občas slyšíme myši, jak nám ve zdi chodí ve svých chodbičkách. Také  je slyšíme, jak sprintují po stropě, ale už jsme si na ně zvykli. Také nám chodily do kuchyně a nahlodaly několikrát chleba, naštěstí nebyl náš. A tak jsme jim vyhlásili válku, já koupil pastičky na myši a Dan se seznámil s místní kočkou, kterou často pouštěl do baráku a doufal, že myši zmizí. A také tu je větší klid a především máme pokoj pro sebe. Nekonají se zde žádné zběsilé párty, protože na ně nikdo po práci nemá energii.

Dny v práci utíkali rychle, ale čekání nás nebavilo. Náš šéf Jippy nám ráno poslal správu nejdřív, že je ještě rosa, že se začíná v devět nebo v deset ráno. Následně jsme dorazili na místo a hodinu nebo i dvě čekali, než nám dovolí sbírat. Vždy to záleželo na počasí, když bylo hnusně a vlhko tak trvalo dlouho, než ovoce bylo suché, ale když od rána pofukoval teplý vítr tak jsme mohli sbírat i od osmi hodin, ale to se tu moc nestává, spíše chčije a chčije jako tento den, když píši tyto řádky. První dva týdny jsme sbírali Gold, a moc jsme si nevydělali, ale bylo nám řečeno, že až se bude sbírat Green tak se může sbírat mokré. Tedy že budeme moct dělat více než pár hodin denně. A samozřejmě, že se mokré nesbírá. Jen je ještě úplně nezralé a má silnější slupku tak mu to tolik nevadí. Ale je pravdou, že si vyděláme víc někdy i 130 dolarů za den. Což je cca 320 korun na hodinu, ale někdy se zadaří, když je krásné ovoce tak jsme měli i 400 korun na hodinu. 

3. 5. - 17. 6. 2016

Cesta na severní ostrov

    (Ruapehu)

Poslední týden na jižním ostrově nám vůbec neutíkal. Odpočítávali jsme každou hodinu do našeho odjezdu ferry na severní ostrov a říkali si, že v městě Blenheim jsme si vybrali veškerou smůlu, co jsme jen mohli. Ale také, že jak ulice Blenheim street v Christchuch, kde jsme kupovali první auto a i město Blenheim mají v názvu BLE. A něco na tom bude… V hostelu s námi bydlela jedna Češka, která když se dověděla, že se budeme přesouvat, tak se k nám pěkně vetřela a využila nás jako „levné taxi“ mezi ostrovy. Říkali jsme si, že nám kupa lidí poslední týden také pomohla, tak že uděláme někomu také radost. Ale problém byl v tom, že jsme si nebyli jisti, jestli se k nám do auta vejde. Po pečlivém sbalení věcí a zahrání si puzzle jsme vše naskládali do kufru a na jednu a půl zadní sedačky. Soňa ani nečekala, že bude mít jednu sedačku jen pro sebeJ Den před odjezdem, jsme si ještě vyměnili pár ostřejších emailů s naší bývalou šéfkou. Také jsme jí nahlásili, že výplaty nebyly zcela v pořádku. To samé udělali i kluci z Anglie, kteří den před odjezdem také odpočítávali každou minutu.

V den odjezdu jsme brzy ráno vyskočili z postele jak laňky a nemohli jsme se dočkat, až zamáváme ostrovu a budeme se těšit na další budoucnost na severním ostrově. V Pictonu jsme měli check in hodinu před vyplutím, kterou jsme strávili snídaní v autě a pozorováním východ slunce. Byla jsem trochu nervózní z toho, abych správně s autem najela na trajekt. Což proběhlo bez problémů, ale byli jsme trochu nervózní z toho, že kluci parkují na jiném podlaží než mi. Původně jsme se domlouvali, že pojedeme společně z města Wellington do Touranga. Ale nakonec jsme se rozhodli, že každý pojedeme po své ose a sejdeme se u města Rotuara.  Naše první cesta po zaparkování auta v podpalubí vedla na nejvýše dostupné místo na palubě, ze které jsme měli výhled na město Picton. Ferry zatroubila na odjezd, nastartovala lodní motory a my cítili, jak vyplouváme. Plní radosti, že konečně po několika týdnech tvrdé práce, za kterou jsme nebili patřičně ohodnoceni, jsme se těšili na cestu do neznáma. Loď proplouvala Marlborough sounds a nám se naskýtaly neskutečné pohledy na mnoho poloostrovů a ostrovů s krásnými vilkami, stanicemi na chov mušlí a ryb. Jelikož mě čekala dlouhá cesta přes skoro celý severní ostrov, tak jsme tuto krásnou krajinu pozorovala s horkou kávou v ruce.

Jakmile jsme vyjeli na otevřené moře, tak se můj žaludek hlásil ke slovu a já skoro celá zelená jsem byla ráda, že si můžu v prostoru pro cestující sednout a zavřít oči. Jakmile jsme se vzdalovali od břehu, tak vlny nepatrně rozhoupaly trajekt a mě se začalo chtít spát a zvracet.

 Opět jsme si vzpomněla, jak mi bylo skvěle při zpáteční cestě ze Skandinávie, když jsme měla trochu hladinku a nepociťovala jsme, jak se trajekt hýbe. Na sedačce jsme na chvilku usnula a byla jsem ráda, že jsme nikoho nepozvracela, ani Marka nalevo ani Billa napravoJ. Během mého spánku šel Marek udělat několik fotografií z paluby. Mě se začalo dělat opět dobře, když jsme připlouvali k městu Wellington.

 Byla jsem ráda, že sedím v kajutě a můžu si užívat pohled na město. Marek totiž přišel z paluby totálně vymrzlý, protože tam foukal silný vítr. Ne nadarmo se říká hlavnímu městu wind Wellington.

S Markem jsme se dohodli, že já přejedu přes Wellington, pak někde zastavíme, nabereme benzín a pak že pojede on, abych si mohla užít cestu. Přes Wellington jsme chytili zelenou vlnu a nikde jsme se nezdržovali, před sebou jsme totiž měli zhruba 7 hodin jízdy a druhý den jsme měli jít již do práce.

Kousek za Wellingtonem jsme Markovi našeho nového mazlíka a začala se kochat měnící se krajinou. Byli jsme rádi, že naše závoznice většinu cesty prospala, takže jsme o ní nevěděli a byli jsme rádi, že moc nepovídá. Naše cesta nejprve vedla po západním pobřeží severního ostrova. Marka zhruba prvních 100 km nebavilo, protože musel neustále zpomalovat kvůli městům a opravám na silnicích. Já jsem nám pro zpestření cesty dělala DJ a obměňovala jsme cédéčka s hudbou z osmdesátekJ. Několikrát jsme se cestou pobavili nad stády krav nebo ovcí, které byly odlišeny několika barvami na jejich zadnicích. S Markem jsme vymýšleli, k čemu ty barvy mohou sloužit. Asi po dvou hodinách naší klidnou cestu přerušilo troubení auta za námi. Marek se hned vyděsil, jestli neporušil nějaký předpis. Pak jsem si ve zpětném zrcátku přečetla spz auta –  ACZ 689 – Ještě v Pictonu při čekání jsme si vymysleli pomůcku na zapamatování spzky kluků: A (Praha) CZ(Česká republika) 689 (šedesát devítka se sněhulákem) a bylo nám jasné, že nás kluci dohnali.

Po krátkém protažení nohou jsme dále pokračovali směr Touranga. Bohužel kluky jsme záhy ztratili z dohledu, protože nám cestu zkřížil nadměrný náklad (vezl nějaké trafo) a semafory. S klukama jsme byli domluveni, že si dáme společně pozdní oběd u největšího jezera Taupo. V klidu jsme tedy pokračovali po vlastní ose. Velice se mi líbilo údolí řeky Rangitikeki, která byla ponechána v původním korytě a vytvářela nespočet meandrů a slepých ramen. Minuli jsme také Makohine Viaduct, který byl součástí trati z Wellingtonu do Aucklendu a byl dostavěn v roce 1902. Jelikož Marek řídil, tak jsme měla čas studovat mapu a rozhodli jsme se, že zastavíme na nějaký lookout. Do oka mi padl Kawatau Lookout, protože z něj měl být výhled na Ruahine Forest Park.

Po té co jsme na něm zastavili, tak jsme zjistili, že krásný výhled do krajiny z něj byl v roce 1970. Nyní byly všude po obvodu vyhlídky vzrostlé stromy, které znemožňovali výhled. Abych měla alespoň nějakou obstojnou fotku, tak jsme šla směrem k plotu, který ohraničoval pastvinu. Přelezla jsem plot, udělala pár fotek a přelézala jsem zpátky, když v tu chvíli jsem málem šlápla do několika dní mrtvé ovce. Když jsem přicházela, tak jsem si jí vůbec nevšimla, jen jsem si říkala, co to tu tak smrdí. Hned jsem upozornila Marka ať do ní nešlápne, protože se chtěl také podívat alespoň trochu do krajiny. Ale on mě zřejmě nevnímal, protože šel směrem k ní a maximálně dva kroky od ní se jí neskutečně lekl. Také ji z dálky nezaregistroval. Ještě teď, když to píšu, tak se musím smát. Je vidět jak mě někdy (ne)vnímá, když na něj mluvím.

Blížilo se pozdní odpoledne a my se těšili, že konečně pojedeme okolo nejvyšší hory severního ostrova. Tou je hora Ruapehu, která měří 2797m a je aktivní stratovulkán. Okolo této hory se nachází národní park Tongariro, který je vyhledávanou turistickou destinací jak pro zimní sporty, tak pro horolezce.  Tato sopka je také známa díky velmi proměnlivému počasí, což využívají třeba vojáci pro tréning přežití v přírodě. Součástí národního parku je také hora Ngauruhoe, které mnozí z vás jistě znají. Byla totiž použita jako filmová předloha Hory osudu z filmové trilogie Pán prstenů. Na obě hory jsme z auta měli krásný výhled, protože v okolí je z větší části jen keřové patro. Několikrát jsme zastavovali a horu si fotografovali. Také nás uchvacovaly písečné duny a vítr jak si s pískem pohrával. Několikrát se mi i naskytl pohled na vytvarovaná asi pískovcová tělesa, která byla skryta v nenápadných údolích. Jednotlivé skály hrály mnoha barvami, a byly na nich vidět jednotlivé obroušené vrstvy. Několik kilometrů jsme také projížděli borovicovou a eukalyptovou monokulturou. Podél silnice se táhli asi šestimetrové pruhy svěží zelené trávy. Úplně jsem si představovala, jak z lesa vyskočí zvěř, aby se mohla napást.

Když jsme se blížili k jezeru Taupo, tak nám začali přicházet několik desítek minut staré zprávy od Dana. Zjistili jsme, že jsme jeli v oblasti bez mobilního signálu a tím pádem, z Markova telefonu nešla odeslat žádná zpráva (Danovi přišla zpráva po 3 dnech). Tím pádem jsme se opět minuli na cestě a dohodli jsme se, že se uvidíme až u hostelu. V klidu jsme tedy projeli po pobřeží jezera Taupo a v městě Rotorua mi Marek předal řízení. Po celém dni řízení již byl unavený, protože od rána najel víc jak 550km. Což byl do té doby jeho osobní rekord. Město Rotorua je proslavené především díky geotermální aktivitě. Nachází se zde mnoho gejzírů, jezírek s bublajícím blátem, termálních pramenů a jezer. Toto město se dá i po čichu bez problémů poznat.

Konečně jsme se po celodenní plahočení blížili k Městu Touranga. Před námi bylo pár posledních kilometrů v serpentýnách, když v tu chvíli se mi na zadek auta začal někdo lepit. Proto jsem trochu sešlápla pedál s plynem. Auto se začalo opět přibližovat, ke všemu na mě začalo blikat dálkovými světli. Všichni v autě jsme si říkali co to je za debila. V úseku, kde byla mírná zatáčka, mě auto předjelo. V tu chvíli jsme s Markem vybuchli smíchy. Před námi se totiž opět objevila spz ACZ 689. Připadalo nám i vtipné, že jsme se během té cesty několikrát minuli, ale do Tourangi jsme dojeli nastejno. Pro mě to bylo poměrně pohodlné, že nás kluci dojeli, protože jsme si nebyli jisti, kde přesně hostel leží. Přes Tourangu jsem se klukům držela těsně za zadkem. Z toho důvodu jsem pravděpodobně porušila několik silničních předpisů jako, že jsem ve městě jela 70 km/h nebo že jsem do křižovatky vjela skoro na červenou. Několikrát jsme měla co dobrzdit, protože kluci nějak zapomněli blikat, když někam zabočovali. No nakonec jsme dojeli k hostelu, ale nastal problém, kde zaparkovat. Nejprve jsem zaparkovala na prasáka na dvorku hostelu, takže pár aut by nemohlo vyjet. Proto po asi třech obkrouženích hostelu jsem byla nucena zaparkovat na hlavní ulici a doufala jsem, že do druhého rána se mazlíkovi nic nestane. 

2. 5. 2016

Naše průsery pokračovaly

Práce nadále pokračovala, Lada již dělala supervizora a dohlížela, jestli 20 letí Němci a Francouzi sbírají rychle a kvalitně víno. Spočívalo to v tom, že procházela za zády jednotlivých lidí a případně jim řekla, v čem se mají zlepšit. Pokud někdo nestíhal z důvodu, že byl pomalý nebo měl na svém úseku mnoho hroznů tak mu pomohla. Někteří pomalí už uměli i české slovíčko „šup šup“. V některých dnech se stávalo, že bylo více úseků než sběračů a tak měla za úkol sběrače přemisťovat k lidem, kteří zaostávali za ostatními. Bylo důležité, aby se linie hýbaly rovnoměrně, protože pak kluci s binama museli na loudy čekat.  Někdy i sběrače na víc posílala zkontrolovat již sebrané řádky, protože někteří za sebou nechávali mnoho kvalitních hroznů. Jednou, když přišli nový sběrači, tak jim vysvětlovala, jak co mají dělat a na co si mají dát pozor a v té chvíli jeden řekl „ No to bude dnes prča“ a Lada mu odvětila „ Jé ty jsi z Čech“ a on zrudnul. Takhle jsme se seznámili s Donaldem, který nám v následujících pár dnech dělal společnost jak v práci, tak v kempu. Po práci kontrolora byla Lada vždy vyčerpaná, protože mezi řádky nalítala mnoho kilometrů a nechápala, jak někteří lidé nemohou pochopit jednoduché pokyny např. „No leaves in the bin“,nebo co mají a nemají sbírat.

Blížila se doba konce sezony sběru vína, jelikož trvá přibližně měsíc. Já už jsem se jen smál, když jsem snad po milionté slyšel „Heyden STOP Heyden“. Kluci se začínali stále více hašteřit. Riley se dožadoval pozornosti a neustále diskutoval o věcech, jako kolik boxů potřebují sběrači na úsek. Já už jsem ke konci neměl sílu to poslouchat, protože o tak triviální věci se přece nedá diskutovat každý den půl hodiny. 

Náš šéf Tom nám navrhl, jestli nechceme dělat u něj na baráku, než začne sezona stříhání vinné révy na podzim. Souhlasili jsme s tím, že peníze potřebujeme. Jeden den po práci na vinici jsme se jeli kouknout na Tomův „barák“ a něco mu pomoct.  Když jsme se blížili k oblasti, kde měl barák, tak v nás začalo trnout. Neblaze jsme předvídali, že se blížíme k místu, o kterém jsme si mysleli, že do něho nikdy více nevkročíme a budeme se mu vyhýbat obloukem. Ano jeho „barák „se nacházel v osadě Flex mill. Když jsme dojeli k baráku, tak jsme se měli otočit, jet pryč a ušetřit si nervy. Bohužel jsme opět byli moc důvěřivý a ochotně jsme mu začali pomáhat. Večer po práci jsme si s Tomem, Danem a Billem z Anglie dali nějaké panáky a víno. Bill se zeptal Toma, jestli není mezi  Heydenem a Rileym je něco víc. A Tom mu to potvrdil. Lada hned na mě „Já ti to říkala“. Hned mi začalo běhat hlavou desítky situací, při kterých mi to mělo docvaknout, ale nestalo se tak. Byl sem dost překvapený a mám takový pocit, že na „Heyden STOP Heyden“ nikdy nezapomenu. Kdybyste to slyšeli, jak jemným hláskem to Riley říkal: D

(Tahle raritka přečerpávala vodu do tanku na vodu)

Posledních pár dní na vinici už bylo dost divných Tom ani nepřijel do práce a nechal všechnu organizaci jen na Ladě a mě. Přičemž všichni čekali na plat, protože z ničeho nic změnili týdenní výplatu na dvoutýdenní. A oprava první výplaty se stále odkládala, sliby typu musíme zařídit nový software na spravení chyb ve vyplácení, software je dobrý, ale počítač pomalý pracujeme na zrychlení počítače, další a další kecy. Když konečně přišel čas na výplatu, byl poslední den sběru hroznů. Koukli jsme se, co nám zaplatili a hodně jsme divili. Minimální mzda, vše osekané jak jen to bylo možné, chybějící hodiny a další chyby ve vyplácení. Tak jsme se už nasrali a chtěli vše spravit a také jsme přestali pracovat na Tomově baráku, naštěstí to byly jen 3 dny, kdy jsme se dozvěděli, že jako myslí, že budeme pracovat celý den jen za ubytování.

 A to ještě šlo, týden před námi na Tomově baráku již začali pracovat Dan a Bill z Anglie, ti co mají skoro stejnou Hondu CRV jako my. Byli dohodnutí na platových podmínkách 25 dolarů za hodinu, jelikož jsou zruční a Bill je instalatér. Tak dělali sprchu a záchod, protože v té zbořenině nebyl. A do dnešní doby nemají ani cent. Já jsem tam odstraňoval plaňky, které kryly stěny chajdy, jelikož byly totálně ztrouchnivělé. A nejen ty i trámy na nichž spočívala střecha, byly shnilé. Tak jsem rád, že jsme odešli, než jsme začali opravovat střechu. Já jsem ještě demoloval verandu a Lada se snažila udělat vnitřek obyvatelný, jelikož před námi tam bydlelo nějaké strašné prase. Když jsme ničili verandu tak za námi přijela stará paní. Jak to že ničíme historický barák, že je 140 let starý. Ano to je na zdejší poměry úctyhodný věk v oblasti, kde byl Flex mill bylo podobných budov více. Poprvé, když jsme jeli kolem tak jsme radši přidali na plyn, aby nám nevykradli auto, a teď jsme dokonce v té oblasti i bydleli, vypadalo to jako divoký západ z nějakého westernu. Jen chyběl chlápek sedící na zápraží v houpacím křesle se slámou v puse a s koltem nízko u pasu. V této budově, kde každý den jsem se uhodil 5 krát do hlavy kvůli dveřím, které měl i Bilbo Pytlík větší, jsme strávili ještě několik dní čekajíce na splnění dalších planých slibů o zaplacení a spravení již podělaných plateb. V přístřešku jsme se začali cítit jak ve vězení, protože nám Tom několikrát slíbil, že se zastaví a vše probereme. Bohužel se tak nestalo a jediné co nám zbývalo, bylo pálení jeho verandy v kamnech, aby nám nebyla zima. Při pálení verandy mi hlavou probíhaly příběhy o českých cikánech, kteří dostali byt, prodali centrální topení a začali si v kamnech topit parketami. Topení v kamnech byl i důvod abychom si mohli na kamnech něco uvařit a osprchovat se čůrkem teplé vody ve sprše. Mimochodem sprcha byla bez tlaku, protože se Tomovi zdálo pár dolarů jako moc velká investice. Jelikož jsme byli v baráku uvězněni pod příslibem vyrozumění, tak jsme si ani nemohli udělat v okolí žádný výlet a jen jsme čekali jak idioti. V té době tam s námi byl i Donald, který si stále naše šéfy obhajoval. Co asi teď dělá ten naivní klučina.

Naše okupace místa byla provázena každonočním probuzením. Měli ho na svědomí myši prohánějící se těsně vedle našich hlav a požírajících naše zásoby. Po pár dnech jsme to vzdali a začali hledat jinou práci. Kluci z Anglie našli práci na severním ostrově na zabírání kiwi, ale ještě jsme chtěli chvilku zůstat a dohlédnout na to, že nám zaplatí. Dny jsme trávili čekáním na opravu výplaty. Psaním dalších dokumentů kdy a co jsme dělali v práci. Lada vytvářela přehledné tabulky, ve kterých se i blbec musel naprosto orientovat. Vše bylo i rozděleno barvami, ale byla to naprostá ztráta času. Byli jsme rádi, že na řešení problémů nejsme sami. Každý den jsme si porovnávali s klukama zprávy, co jsme dostali a společně jsme si klepali na čelo, že asi někdo ve společnosti by potřeboval zavřít do cvokhausu. Bylo pár večerů, kdy jsme tu situaci i párkrát pěkně zapili. Jednou jsme šli s kluky do hospody na kulečník a kouknout se na zápas ragby. Billa moc nepotěšilo, že jsem po ochutnávce jeho úžasného piva za 20 dolarů jemu vysvětlil, že chutná jako pivo smíchané s čajem babiččina zahrádka, ale prostě tak chutnalo. Jiný den jsme se trošku picli i slivovicí co jsem přitáhnul z naší domoviny a byla to docela sranda učit Angličany češtinu. Dokonce už zvládají pár základních slovíček taky už umí hrát Prší. Po 6 dnech u Toma jsme to vzdali a jeli s kluky do jednoho backpekru ve městě, kde slibovali práci na týden, což bylo ideální.

 První den jsme zaplatili ubytování na týden, bohužel jsme neměli s Ladou stejný pokoj, ale týden se dá v klidu přežít, když je práce. Ale nebyla. Každý den jsme slyšeli, zítra práce bude, ale nestalo se tak. Na farmě se jim porouchal nějaký stroj a součástky z Holanska jsou trochu z ruky. Nechápu, proč slibovali práci. I mě je jasné, že složitá oprava nebude ze dne na den. A tak jsme si dali týden odpočinku před odjezdem a zařídili jsme si internet do mobilu. Tak můžeme komunikovat lépe se světem.  A také jsme si udělali jednu procházku do místních kopců do Whinter Hill Farm Park. Zde jsme měli krásný výhled na údolí plné vinné révy a město Blenheim.

Také jsme koukali na krásně se zařezávající erozní rýhy v tomto parku. V některých údolích se snažili tyto rýhy odstranit těžkou technikou a opět terén zarovnat. Kdyby radši řešili, proč k tomu došlo než následky. A abych nezapomněl, furt jsme se hádali o peníze, což nás hodně vyčerpávalo.

11. 4. - 1. 5. 2016