Tintoreras

Ráno jsme vyjeli na další výlet. Tentokrát nás vzali jen kousek od přístavu. Zde se nacházely četné ostrovy a laguny zvané Tintoreras. Doufali jsme, že zde uvidíme zblízka tereje modronohé (Sula nebouxii). Bohužel jsme je viděli jen z lodi. Poletovali okolo a hledali nějakou rybičku na zub. Místo nich jsme narazili na jiné ptáky. Okolo lodi chytala ryby rodinka tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus).

 

Pomalu propluli několikrát kolem lodi a my jsme si je mohli pořádně prohlédnout. U toho nám průvodce předával zajímavé informace. Většinu dne tráví ve studenější vodě. Na břehu by se mohli přehřát. Přeci jenom jejich kořeny jsou u jižního pólu. Jsou to jediní tučňáci, kteří žijí v tropických oblastech. A také jediní, kteří zavítají na severní polokouli. I u nich platí Bergmannovo pravidlo. Jsou tedy menší než tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), kterého jsme viděli na poloostrově Valdéz. Bohužel místní tučňáci zdaleka nedosahují počtů jejich příbuzného. Odhaduje se, že jich žije pouze jeden až dva tisíce. Ohrožuje je zvyšování teploty oceánů, jev El Niňo a komerční rybolov. Můžeme jen doufat, že jsou na teplo dostatečně adaptovaní.

 

Kolem tučňáků plavala svým tempem také želva. Nic dalšího jsme kolem pobřeží nezahlédli. Vydali jsme se tedy na procházku po jednom z ostrovů. Začátek byl samá ostrá láva, skrz kterou vedla úzká cestička. I tu okamžitě využili místní leguáni mořští. Hrabali si zde svá hnízda. Narazili jsme zde i na jejich stará vajíčka. Je tu totiž tak málo místa na nory, že vyhrabávají staré snůšky. Popošli jsme kousek dál. Nad hlavou nám plachtily fregatky a pod nohama lezli leguáni. Došli jsme k pláži, na které to opravdu žilo. Každý kousíček místa byl obsazen zběsile hrabajícím leguánem. Písek lítal z jedné díry do druhé.

 

Než náš velice ukecaný průvodce domluvil, začalo nám být vedro a připalovala se nám kůže. Nebyli jsme vtom však sami. I leguáni se začali při odpoledním slunci přehřívat. Nastal rychlý ústup z pláže přes naší turistickou skupinu. Protože za námi byl mangrovový les, který jim poskytoval stín. Někteří nechtěli chodit tak daleko a začali bojovat o čím dál zmenšující se stín v lávovém poli. Nedaleko byla kostra jednoho, který to zjevně se sluníčkem přehnal. Došli jsme až k pláži, která byla prázdná, pak jsme se otočili a šli jsme šnorchlovat.

 

Dopluli jsme blízko místa Concha de Perla, kde jsme již byli několikrát. Docela nás to zklamalo. Viděli jsme tu jen pár nových věcí. Průvodce skoro nic neukazoval a během chvilky jsme plavali zpátky. Viděli jsme tu podobné věci, jako na druhé straně útesu. Překvapilo nás, že to tu není tak bohaté jako v přístupné části. Novinou pro nás byla čistící stanice. Bylo to obyčejné písečné dno, ale zastavovaly se tu želvy. Nehnutě ležely u dna nebo se mírně vznášely. Okolo nich byla spousta rybiček, které z nich oždibovaly parazity a řasy. Opět jsme se jen pohupovali na hladině a sledovali dění pod námi. Strávili jsme tam dlouhou chvíli, než jsme se vydali dál. Kousek odtud Laděnka našla obrovskou trnuchu, která musela mít několik metrů.

 

Konec našeho plavání byl opravdu kouzelný. Kolem útesu plaval tučňák. Pozorovali jsme ho, jak se líně převaluje ve vodě. Pak vylezl na lávový břeh. V klidu stál a my jsme ho pozorovali z pár metrů. Zanedlouho připlavala i jeho družka. Když jsem se pokochal, vylezl jsem z vody. Doběhl jsem k lodi, která kotvila nedaleko a přinesl jsem foťák. Měli jsme chvilku času si je naposled vyfotit. Vyloženě se rochnili v mělké vodě a odpočívali.

 

V přístavu jsme se na chvilku zastavili na pláži. Obdivovali jsme lachtany mořské (Zalophus wollebaeki). Odpočívali všude možně. Jedni byli na pláži pod stromy jiní okupovali lavičky. Nikdo se neopovážil je odhánět z laviček. Vždyť samci mají až 200 kilo. Naštěstí nebyli tak velcí a strašidelně hluční, jako jejich příbuzní na jihu. Sedli jsme si proto na pláž nedaleko nich. Občas se nějaký vydal těsně kolem nás do moře. Zase jsme měli z tohoto místa pocit naprosté harmonie. Doufám, že se sem v důchodovém věku vrátíme, jestli nám síly dovolí.

 

Zašli jsme si na pozdí oběd a chvilku jsme si odpočinuli. K večeru jsme se naposled šli kouknout pod hladinu moře. Opět jsme viděli mnoho rybiček a želv. Nejhezčí byl však tvor z čeledi mantovití (Aetobatus narinari). Jeho ladnost a barva nás okouzlila. Byl černý s bílím tečkováním. Rozloučili jsme se s mořem a šli jsme zpátky do města. Vrcholili zde oslavy 47 výročí vzniku provincie. Na pláži byl koncert, jak se patří. Moc jsme se neodvázali, jelikož jsme v brzkých ranních hodinách odplouvali z ostrova. Dali jsme si pár piv a sledovali dění kolem sebe. Užívali jsme si ten pocit, že sedíme venku pod palmami jen v tričku. Věděli jsme, že se nám to rychle krátí. Na Islandu nás čekaly metry sněhu a deset pod nulou.

 

22. 2. 2020

Concha de Perla

 

Laděnka se rozhodla pro odpočinkový den. Tak jsem šel po ránu sám šnorchlovat k Concha de Perla. I tentokrát zátoka překypovala životem. Zaplaval jsem si s lachtany i želvami. Bavilo mě se potápět ke dnu, kde ležely pestrobarevné hvězdice. Jedny měly hnědou barvu s černými puntíky a ty druhé byly hubenější a zářily modrou barvou. V hloubce byly i jiné pestrobarevné rybičky. Kousek dál byl lávový kaňon, kde rostly různé korály. U dna se pohybovala chobotnice a do brýlí mi naráželi malincí tvorečkové. Byl to kryl, na kterém je závislý místní bohatý ekosystém. Toho je tu dostatek hlavně v období, kdy břehy Galapážský ostrovů omývá studený Humboldtův proud, který sem přináší živiny. Což se nyní nedělo a mohli jsme si užívat zdejších vod bez neoprenu. Kousek dál byly korály, které vypadaly docela zdravě. Bohužel zlaté časy korálů skončily hned potom, kdy je začali zkoumat vědci. Mezi lety 1982 a 1983 zde nastal silný jev El Niño, který mění směr proudění ze západního na východní. To zvedlo teplotu vody z obvyklých 20 na 30 stupňů, což vedlo k devastaci korálů. Některé druhy se zredukovaly o 95 %. V následujících desetiletích se jev několikrát opakoval. Byli jsme moc rádi, že jsme si korálové útesy užili na Velkém bariérovém útesu v Austrálii, kde je asi potká podobný osud. Muselo to tu být tak jiné, když dno pokrývaly korály, a ne jenom řasy. Návrat korálů je pomalý, a ještě k tomu ho komplikuje člověk. Likviduje ryby, které jedí řasy. To brání rychlé regeneraci korálů. Je to takový začarovaný kruh.

 

Odpoledne jsem si zašel na oběd a šel šnorchlovat společně s Laděnkou. Sotva jsme vlezli do vody, uviděli jsme pár tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus). Vůbec se nás nebáli a také neměli proč. Museli jsme na ně působit podobně obratně, jako se nám jevily sloní želvy. Byla to přirozená torpéda. Sotva jsme je pod hladinou zahlédli, už byli fuč. Jejich obratnost nás uchvacovala. Dokázali se na místě otočit ve vysoké rychlosti. Jejich páteř se přitom až neuvěřitelně prohnula. Při jedné takové otočce v mé blízkosti si tučňák ulevil. Bílý oblak mi obklopil obličej. Ještě, že jsem měl šnorchl a brýle. Udělal jsem pár temp a už jsem ho zase pozoroval z čisté vody.

 

Vzal jsem Laděnku do průrvy a ukazoval jí různé korály. Laděnce se nelíbil silný proud, který nás strhával k lodím v přístavu. Trochu jsme museli zabrat, abychom se dostali ke korálům na druhé straně. Já jsem se zasekl u jednoho nádherného tvorečka. Byl to zadožábrý plž Nudibranchia neboli mořský slimák. Laděnka opodál zase pozorovala trnuchy a mořské želvy. Plavání s želvami byla pro nás ta nejlepší meditace. Stačilo se jen vznášet na hladině a pozorovat jejich klidné pohyby.

 

K večeru jsme se šel ještě jednou podívat na podmořský život. Laděnka raději byla doma, užívala si klid a psala zážitky do deníčku. Mnoho nového jsem v moři nenašel. Zahlédl jsem pár nových druhů pestrobarevných rybiček a žraločí vajíčko. Také jsem se jednou pořádně lekl. Vynořil jsem se a kousíček před obličejem mi visela mrtvola kormorána. Byla zaseknutá na větvi mangrovu. Občas jsem pronásledoval ježíky obecné (Diodon hystrix), protože to byly jediné ryby, které jsem dohonil. 

Večer jsme zašli na chvilku do města, ale na procházení to moc nebylo. Celý den bylo zataženo a často poprchávalo. Venku bylo hrozné dusno, takže jsem byl rád, že jsem strávil den s hlavou pod vodou.    

    

21. 2. 2020

Los Túneles

Přijel pro nás taxík a vzal nás do kanceláře cestovní agentury. Konečně jsme si mohli promluvit s místním průvodcem i anglicky. Zjistil jsem, že jsme včera objednali špatný výlet. Byl jsem z toho šťastný a nešťastný zároveň. Jeli jsme na jedno z nejkrásnějších míst na šnorchlování, ale bylo to 50 minut lodí. Laděnka mě zabije až to zjistí, pomyslel jsem si. Radši sem jí to řekl, že nejedeme pár minut lodí, jak bylo plánováno. Diplomaticky řeknu, že mě propichovala pohledem. Naštěstí jsme vlezli na obstojnou loď se skvělým kapitánem. Jel s námi velice opatrně. Ani jednou loď neskočila. Cestou jsme měli krásné výhledy na pobřeží. Vulkány byly opět v mracích, začínali jsme být smíření s tím, že je neuvidíme.  

Po půl hodině jsme dorazili ke skalisku, které bylo několik kilometrů od pobřeží. Tohle bylo ideální hnízdiště pro tereje červenonohé (Sula sula). Ti mají jiný jídelníček, nežli terejové modronozí a proto se u nich vyvinulo i jiné zbarvení. Například mláďata obou druhů mají nohy došeda. Až později se zbarvují. Chvilku jsme pluli okolo skaliska a pozorovali ptáky i narážející vlny. Okolo byla spousta řas, která se pohybovala jako závoj.

 

Laděnce začínalo být špatně, a tak byla ráda, když jsme zamířili k pobřeží. Blížili jsme se k místu Los Túneles. Toto místo je lávové pole, které prohrává svoji bitvu s oceánem. Vytvořila se tu spousta malých lagun, ostrůvků a lávových tunelů. Prostě ideální místo pro život v moři a pro hnízdění mořských ptáků na souši. Vjížděli jsme do spletitého labyrintu. Neměli jsme se však čeho bát. Kapitán byl zkušený. Před turismem tudy proplouval za tmy a lovil langusty. Za světla to pro něj musela být pohodička.  

I na malých ostrůvcích se snažily udržet mangrovy, na kterých odpočívali pelikáni galapážští (Pelecanus occidentalis urinator) nebo volavky velké (Ardea herodias cognata). Zastavili jsme a Laděnka se těšila, že půjdeme na pevninu. Bohužel kapitán vyhlásil pauzu na oběd, která probíhala na kymácející se lodi. Já jsem si pochutnal a Laděnka radši ani nejedla.

 

Popojeli jsme ještě kousek a uviděli první tereje modronohé (Sula nebouxii), jak odpočívají na lávových ostrůvcích. Nohy mají zbarvené do modra díky karotenoidům, které získávají z potravy. Konečně jsme vystoupili na pevnou zem. Laděnka si mohla oddechnout. Mnoho toho tady nerostlo. U vody byly mangrovy a na pevnině jsme procházeli okolo stromových opuncií a kaktusů (Jasminocereus thouarsii).

 

Na lávě hnízdili terejové modronozí (Sula nebouxii). Někteří vypadali ještě obstojně, ale vysvětlili nám, že jsme svědky přirozeného výběru. Zdejší mladé opustili rodiče, protože s nimi nedokázali odlétnout za potravou. Vyfotili jsme si prvního s vědomím, že bude za pár týdnů mrtvý.

 

Bohužel dospělý jedinci nebyli blízko nás. Ale i tak jsme je viděli dobře na protějším lávovém výstupku. Byl tam dospělý pár. Zrovna jeden terej přilétl a začal s tím druhým tančit. Jejich tanečky lásky jsou nádherné. Jen jsme mlčky pozorovali, jak se k sobě sklání, přešlapují, roztahují křídla, otvírají zobáky, zpívají a krouží u toho kolem sebe. Byl to nádherný moment, který dá vzniknout další generaci.

 

Lávovým tunelem pod námi zrovna proplul místní poddruh karety obrovské (Chelonia mydas). Průvodce nám vysvětlil, jak rychle poznat, jestli je to samec nebo samička. Je to jednoduché, samec má dlouhý ocas. Kousek odtud byli další terejové modronozí, ti už ale netančili.

 

Popošli jsme kousek, kde bylo další mládě. To vypadalo hodně špatně. Tomu už zvonil umíráček. Další ptáky jsme nenašli. Pomalu jsme se vraceli na loď, u které na nás čekal lachtan mořský (Zalophus wollebaeki). Hned se stal modelem pro celou skupinu turistů. Nás však více zaujala malá nenápadná ještěrka (Microlophus albemarlensis).

 

Konečně nastal čas si vzít ploutve a plácnout sebou do vody. Laděnce se myšlenka vyskakování z lodi nelíbila, takže jí to chvilku trvalo, ale nakonec hodila slušného placáka. Já už jsem měl prozkoumané okolí lodi a čekal na ostatní. Nejdříve jsme proplouvali různými lávovými tunely. Často nám šnorchl narážel do stropu tunelu, což nebylo moc příjemné. Více mi vadilo množství lidí, kteří do sebe navzájem strkali. Hlavně v momentu, když jsme něco zahlédli. V tomto tunelu byl nějaký žralok, ale moc dobře jsme ho neviděli. Lepší to bylo kousek dál, kde žralok odpočíval pod převisem. Vůbec neplaval, jen ležel u dna. Byla to krásná podívaná. Kousek dál byl zase perutýn a do toho všude plavaly malé pestrobarevné rybičky. Byla tu i spousta želv, které se věnovaly spásání řas. Viděli jsme tu také různé druhy řas a pár korálů. Hezké také byly červené vějířky, což jsou červi zvaní rournatci ozdobní (Spirobranchus giganteus).

Vylezli jsme na loď a přesunuli jsme se o kus dál. Bylo to tam ještě živější. Jen co Laděnka skočila do vody uviděla lachtana, který jí ukázal svoje ostré zoubky. Trošku se ho lekla. Proplavali jsme nad jakousi trnuchou, která odpočívala u dna. Při plavání nás iritovalo pár lidí, kteří neuměli plavat s ploutvemi. Moc jimi kmitali a dělali strašně bublin, díky čemuž jsme nic neviděli. Připadali jsme si jak v bublinkové síti, když loví velryby.

 

Průvodce zastavil na jednom místě a postupně si každého volal. Než jsme přišli na řadu, tak jsme obdivovali pár karet obrovských, které se pásly jen dva metry od nás. První šla na řadu Laděnka. Z hladiny si prohlédla velkého mořského koníka (Hippocampus ingens). Tihle jsou druzí největší na světě. Dorůstají do délky kolo dvaceti centimetrů. Je smutné, že každý rok končí dvacet miliónů těchto krásných tvorečků v přípravcích tradiční čínské medicíny. Já jsem se ke koníkovi ponořil, ale musel jsem si dát pozor, abych kolem něj nerozvířil sedimenty. To by mu zničilo jeho domov.

Proplouvali jsme dál nekonečným labyrintem. V kořenech mangrovů odpočívala spousta želv. Několikrát jsme přelézali velice mělké pasáže, jelikož byl odliv. Byla to celkem sranda. Připadali jsme si jak pulci. Dorazili jsme k jeskyni, okolo které se skupina rozestavila. Průvodce vplaval do jeskyně a vyrušil žraloky, kteří proplavali těstě okolo nás. Kousek odtud jsme viděli ježíka obecného či langustu (Panulirus penicillatus).  

 

Plavali jsme dál a Laděnka zahlédla cosi podobného hadu. Hned se jí rozbušilo srdce a plavala co nejdál od něj. Přeplavali jsme do části plné žraloků. Byli to žraloci bělocípý (Carcharhinus albimarginatus). Jsou až tři metry dlouzí, ale zde byli menší. Měli okolo dvou metrů. Nebylo se tedy čeho bát. Na lidi by zaútočili asi jen pozdě večer či v noci. To totiž loví. Přes poledne jen odpočívali na dně v písku. My jsme je jen rušili svojí přítomností. Dva byli v jednom z tunelů. Průvodce nás chtěl s nimi vyfotit, ale lekli se. Vyplavali přímo proti Laděnce. Laděnka si se situací poradila profesionálně. Vůbec neztuhla. Chytla mě a zaplula za mě. Přičemž mě vystavila přímo žralokům. Měl jsem díky tomu úžasné blízké setkání s těmito krásnými tvory.    

 

Laděnka byla unavená a těšila se už do lodi. Vtom jsme potkali mnoho karet obrovských. Plavaly všude kolem nás. Okolo nás se nacházela spousta skalisek a úžin. Takže jsme si museli dávat s želvami přednost. Zastavili jsme se a nechali jsme želvy proplout. S úžasem jsme sledovali, jak ladně a klidně kolem nás proplouvají. Byly od nás sotva půl metru.

 

Nastal čas se nalodit. Když jsme vyplouvali z labyrintu, tak jsme narazili na velmi vzácného tvora. Tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus) se vyhříval na útesu. Trošku jsme ho vyrušili, a tak skočil do vody. Naštěstí zjistil, že jsme jen neškodní čumilové. Vrátil se zpátky a pěkně nám zapózoval. Musel si však dávat pozor na lachtany, kteří odpočívali nedaleko. Vydali jsme se zpátky do přístavu. Laděnka myslela, že to bude mít rychle za sebou. Bohužel motor na to měl jiný názor. Dvakrát přestal fungovat. Museli ho složitě křísit k životu. Průvodce si z nás dělal srandu. Ptal se, jestli jsme viděli film Titanic. Když jsme konečně dorazili do přístavu, tak jsme ještě šli vyřešit další výlet. Zbytek dne jsme odpočívali se sklenkou vína.

 

20. 2. 2020

Puerto Villamil

Ráno jsem se snažil o rychlý start. Laděnka mi to ale neusnadňovala. Dnes jsme měli v plánu dlouhou procházku. Chtěl jsem, abychom byli před polednem zpátky. Vydali jsme se po písečných ulicích města Puerto Villamil k pláži. Potřebovali jsme se dostat na konec, což nám chvilku zabralo, protože má skoro tři kilometry

 

Naštěstí jsme měli co pozorovat. Byli zde opět leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus) zdejší poddruh je jeden z největších. Říkají mu Godzilla, protože jsou přes metr dlouzí. Když jsme se přiblížili k prvnímu, tak s námi nechtěl nic mít. Utíkal před námi, ale neměl šanci. Laděnce se moc líbil. Doběhli jsme ho a vyfotili. Byl o dost masivnější než jeho příbuzní na prvním ostrově.

 

Mezi leguány, kteří se vyhřívali na lávě, byly malé lávové ještěrky (Microlophus albemarlensis). Vypadaly jako potěr oproti velkým ještěrům, ale byly pěkně barevné. Pokračovali jsme dál podél pobřeží. Na jedné straně byla pláž či lávové útesy s mangrovy a na druhé straně se nacházely laguny

 

Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale museli jsme se spokojit s ostralkou bělolícou (Anas bahamensis galapagensis). Laguny měly různorodé barvy a byly obklopeny mangrovovými porosty.  Někde jsme narazili i na kaktusy. Opět tu rostly stromové opuncie, které byly velice košaté.

 

Rostly tu i kaktusy (Jasminocereus thouarsii), které vypadaly spíše jako svícny. Rostou jen velmi pomalu a dokážou vyrůst až do výšky sedmi metrů. Jeden průvodce nám říkal, že můžou být staré i tisíc let. Netuším, jestli je to pravda. Některé z nich byly obsypané plody. Škoda že jsme je neviděli kvést, to musí být nádhera.  

 

Došli jsme na Playa del Amor, což znamená pláž lásky. Říkali jsme si, jak bude krásná. Plánovali jsme si tu odpočinou a možná se i vykoupat. Nebyla to však pláž pro naši lásku. Tady to bylo vyhrazeno pro leguány mořské. Hned jak jsme přišli, uviděli jsme jeden pár souložící ve vodě. Na břehu zase několik samic vyhrabávalo hnízda pro snůšku. Nechali jsme jim pláž lásky a šli dál.

 

Kousek odtud byl lávový tunel. Nebylo v něm mono zajímavého. Akorát jiný druh krabů. Dlouho jsme se v něm nezdrželi, jelikož tam bylo strašné vedro a dusno. Venku bylo lépe, i když se nám už zase připalovala kůže.

 

Došli jsme mangrovovým lesem k útesům, které oplývaly životem. Nejdříve nás přivítali pelikáni, kteří odpočívali na stromech. Na útesech byli další pelikáni a volavky (Ardea herodias cognata), kteří pozorovali ryby pod hladinu. Ti nejhezčí práci byli bohužel nejdál na ostrůvku. Takže jsme viděli jen jejich siluety. Byli to terejové modronozí (Sula nebouxii). Doufali jsme, že je ještě potkáme.

 

Procházeli jsme různými mangrovy. Rostly zde i velké druhy, které dorůstají až dvaceti metrů jako kořenovník obecný (Rhizophora mangle) a kolíkovník černý (Avicennia germinans). Byly tu i menší jako kyjovník (Laguncularia racemosa). Nakonec jsme narazili na oblast, která oplývala velkými stromy manchineel (Hippomane mancinella). Nejradši bychom si tam sedli a užívali si stínu, ale byly toxické. Na jejich kůru ani plody není radno sahat, natož plody jíst. Šli jsme raději dál.

 

Daleko jsme ale nedošli. Stín si tu užívaly želvy sloní. První jsme zahlédli v křoví, jak si užívá bahenní koupel. Další šla proti nám po cestě. O pár kroků dál byly další dvě. Konečně jsme je viděli hezky v přírodě. I když to bylo u cesty. Pro ně to musí být úplná dálnice. Želvy sloní z jihu ostrova Isabela (Chelonoidis vicina) byly trošku jiné než na ostrově Santa Cruz. Jejich desky, z nichž se skládá krunýř byly vystouplejší. Také dorůstaly do menších rozměrů. 

 

Vedle želv přelétal z větve na větev zajímavý pták. Jeho zobák měl velice divný tvar. Absolutně se nás nebál. Vypadal, že by nám nejraději ukradl svačinu. Další cesta byla již o dost nepříjemnější. Slunce pražilo a my jsme se neměli kam schovat. Během chvíle jsme se ocitli ve vyprahlém lese. Okolo nás byly opuncie a stromy Bursera graveolens, které mnoho stínu nedělaly.

 

Došli jsme na odpočívadlo, kde bylo několik laviček ve stínu. Bylo to pěkné místo, které si vybrala i velká želva sloní. Sedli jsme si na lavičku naproti ní a společně odpočívali ve stínu. Chvilku trvalo, než jsme došli ke kopci Cerro Orchilla. Stačilo vylézt dvacet metrů a začal pofukovat svěží větřík. Na stromech okolo nás se z ničeho nic objevily lišejníky. Vylezli jsme na vrchol během chvilky. Měli jsme výhled do širého okolí. Jen škoda, že vulkány byly zahaleny v mracích.

 

Konečně jsme dorazili do cíle. Před námi byla zeď slz, která je pozůstatkem bývalé trestanecké kolonie. Ta zde byla založena po druhé světové válce. Při výstavbě zdi, která nikam nevede zemřelo hodně lidí. Moc času jsme tu nestrávili. Radši jsme vyrazili zpátky, než bude ještě větší vedro.

 

Myšlenka na koupání v moři nás hnala kupředu, za chvilku jsme byli u pláže La Playita. Pod lavičkou se schovával metrový leguán mořský. Chtěli jsme si na ni dát věci, ale odmítal se pohnout. Tak jsme mu ji nechali. Moře mělo osvěžující teplotu. Jelikož jsme byli daleko od města, tak jsme měli pláž jen pro sebe. Cítili jsme se jak v milionáři v ostrovním ráji. Ten moment neměl chybu.  

 

Už jsme měli hlad, a tak jsme si šli uvařit do hostelu. Odpočinuli jsme si a vyrazili jsme zkusit šnorchlování v přístavu. U mola jsme obdivovali opět leguány, a hlavně lachtany mořské (Zalophus wollebaeki).

 

Konečně jsme dorazili k Concha de Perla. Je to jediné takhle kvalitní místo na šnorchlování v Galapágách, které je zadarmo. Bohužel tu byla celá škola z USA. Vhrnul jsem se radši rychle do vody. Udělal jsem ale chybu. Laděnka viděla z mola místního tučňáka. Já jsem ho bohužel nespatřil. Viděli jsme alespoň společně mořskou želvu. 

Šnorchlování se nám moc nepovedlo, protože se nám strašně mlžily brýle. Plivání nepomáhalo. Museli jsme to vzdát. Aspoň jsme zkusili, jak se nám bude plavat v tričku. Další spálení by už naše záda asi nezvládla. Než jsme se dostali na řadu ve frontě z vody, tak Laděnku okousávaly rybičky. Vůbec se jí to nelíbilo. Šli jsme do hostelu a já jsem pořádně umyl brýle, aby se nemlžily. Večer jsme objednali výlet u slečny, která neuměla ani slovo anglicky. Doufal jsem, že nás zítra vezmou šnorchlovat mezi lávovými útvary kousek od přístavu.

 

19. 2. 2020

Cesta na ostrov Isabela

 

Byla ještě tma a my vyráželi do přístavu. Na spálených zádech se nám houpaly těžké krosny. Když jsme šli okolo přístavu, viděli jsme rybáře, jak kuchají čerstvý úlovek. Bylo kolem nich hodně rušno. Na zbytcích ryb se chtěli přiživit lachtani, fregatky i pelikáni. Bohužel jsme spěchali do hlavního přístavu. Tam nám oznámili, že naše loď vyplouvá až za hodinu a půl. Rozhodli jsme se, že se ještě vrátíme do malého přístavu k rybářům. Udělali jsme dobře. Byla to báječná podívaná.

 

Fregatky létaly kolem a snažily se do svých zahnutých zobáků ukořistit nějaký zbytek. Dokonce se nebály krást z tlam lachtanů či leguánů. Na pelikány neměly. K čemukoliv se dostal pelikán, tak to zhltnul během sekundy. Některé fregatky už byly najedené a jen posedávaly okolo. Většinou tu byly samice. Měli jsme však štěstí, že jsme zahlédli i jednoho samečka. Pozvolně nafukoval své nádherné červené vole. To jsem chtěl vidět. Ani jsme kvůli tomu nemuseli na výlet za 400 dolarů.

 

Rybáři si dávali stanou skelety ryb. Asi je na něco chtěli použít. Lachtan s nimi měl ovšem jiné plány. Věděl, že to nemá dělat. Hned jak jeden ukradl, tak se vhrnul do moře. Rybář za ním stačil jen naštvaně vyběhnout.

 

Přešli jsme přímo k rybářům, kde stály tři nenažrané popelnice vedle sebe. Bylo neuvěřitelné, jak velké kosti dokázali pelikáni spořádat. Velké kůže ryb, s kterými měl stokilový lachtan problém, sezobli jak malinu. Hned několik turistů na ně civělo s otevřenou pusou. Včetně nás. Bavilo nás, jak před každým soustem natěšeně vrtěli zadkem. Vypadalo to stejně, jako když pejsek vrtí ocáskem. 

 

Samozřejmě tam byli i lachtani, ti nesměli chybět. Jeden přišel půl metru ode mě. Koukali jsme si do očí a pak si mi lehl k nohám. Já bych tam dokázal být celý den. Laděnka už obdivovala nedaleké stromy. Někteří tvrdí, že jsou to nejkrásnější stromy na světě. Bohužel Delonix regia je původem z Madagaskaru. Došli jsme zpátky k přístavu, kde bylo hodně rušno. Zařadili jsme se do fronty a čekali na další prohledávání batohů. Jeli jsme totiž na ostrov, který je méně ovlivněný lidmi a nepůvodními druhy. Když nás prohledali, tak jsme se museli dostat na naši loď. Nastoupili jsme do vratkého vodního taxi, které nás vzalo k větší lodi. Bohužel jsme zjistili, že náš kapitán je šílenec. Rychlý člun neustále skákal na vlnách. Prvních pár minut to byla sranda i pro mě. Po půl hodině mě to už štvalo. A po dvou hodinách mě už bolela záda z neustálých nárazů. Někdy jsme letěli několik metrů. Není se proto čemu divit, že Laděnka byla celá zelená a křečovitě mi svírala ruku. Byla statečná, ale nakonec to nevydržela. Pět minut před přístavem se poblinkala.    

 

Ostrov Isabela, byl na první pohled nádherný. Molo vedle nás bylo obsypané lachtany. Musel jsem se však starat o Laděnku, která byla ráda, že dýchá. Zaplatil jsem, proto vstup na ostrov a čekal až se jí udělá dobře. Vyrazili jsme do města a ubytovali jsme se. Oba jsme po přesunu zkolabovali na několik hodin. Byli jsme líní, a tak jsme si ani nevařili. Zašli jsme si do restaurace na mořské plody. Kupodivu nám chutnaly. To bylo asi poprvé, kdy nám je někdo připravil poživatelným způsobem. Odpoledne jsme strávili na pláži pod palmami. Mnoho jsme toho nenaplavali, ani jsme nešli šnorchlovat. Byl to odpočinkový den. Proto jsme si ještě zašli na večeři a pozorovali místní oslavy. Konečně jsme zjistili, co tu slaví. Oslavovali 47 let od vzniku provincie Galapágy, díky které mají více autonomie.

 

18. 2. 2020