Abel Tasman National Park

Ráno jsme dojeli k našemu cíli Abel Tasman National Park. Tento malinký národní prak je proslulý svými zlatými plážemi a pobřežním životem. Dojeli jsme do infocentra a chtěli jsme si zamluvit kajaky, abychom ho mohli probádat po moři. Bohužel byl tak překrásný den, že už byly všechny předem vyprodané. Holt ne vše se povede podle plánu. Je to bohužel turistické letovisko, protože tu mají krásné pláže a i teplo. Rozhodli jsme se tedy pro variantu procházky po pobřeží s návratem po moři. Zarezervovali jsme si water taxi a vyšli jsme na 12 kilometrů dlouhou cestu okolo pobřeží. Měli jsme výhledy na nádherné pláže i ostrovy Fisherman a Adele. 

Cesta byla opravdu klidná, byl to vysypaný chodníček, na kterém jsme míjeli davy turistů. Na mnohých místech byl i krásný prales. Nedivili jsme se, že toto snadno přístupné místo je tak populární. Nemá se opravdu za co stydět. Vyhlídky nám naskytly pohledy na modř, které se prolínala se zlatými písky a zelení deštného pralesa. Na konci naší krátké procházky byla Anchorage Bay. Veliká zátoka s mnoha lidmi a loďmi. Připadali jsme si jak v nějakém ostrovním letovisku blízko rovníku. 

Vzali jsme si plavky a vydali jsme se do vody. Byla dost svěží, ale užívali jsme si to.  Strávili jsme na pláži krásný čas, ale blížila se chvíle, kdy jsme měli nastoupit do malé lodičky jen pro několik lidí. Cesta byla zajímavá, malý člun jel jak o závod a my skákali z vlny na vlnu. Lada si vybrala místečko kousek od přídi, kde již bylo jen zábradlí. Vždy myslí na to kam by mohla případně zvracet. Adélka seděla před námi. Bohužel neměla tak pěkný výhled, protože špička člunu byla stále vzhůru k nebesům a přes boční stěnu nebyl takový výhled. Pozorovali jsme pobřeží i lidi na kajakách jak si užívají překrásný den. 

Netrvalo to dlouho a už jsme byli u místního přístavu. Byl odliv a tak pro loď přijel traktor s návěsem. Jeli jsme zapřažení za traktor tak půl kilometru po pláži, kterou odkryl odliv. Překvapením pro nás bylo, že jsme jeli i po silnici k místu, kde water taxi sídlilo. Bylo to poprvé, kdy jsme jeli po silnici pohodlně usazení v lodi. Cesta se nám zdála dost adrenalinová, ale ne pro malou holčičku, která jela s námi.  Spinkala jak nemluvně. 

Byl čas na další přesun na sever. Vyjeli jsme do kopců, jež oddělují úrodnou oblast na jihu od severního cípu jižního ostrova. Cesta oddělovala malinký Abel Tasman National Park od Kahurangi National Park jež zabírá většinu hor na severozápadním cípu jižního ostrova. I zde jsme smutně pokukovali po horách, na které bychom chtěli někdy vylézt. Nicméně cesta nás vedla kolem Obrovské Golden Bay. Byla svým způsobem krásná, ale písčiny byly opravdu obrovské. Než by se někdo dostal do moře tak by si udělal hodně obtížnou procházku. To je jeden z důvodů proč tu nepotkáte tolik turistů. Jeli jsme až na sever, kde je unikátní písečná kosa Farewell Spit jež je zapsaná v Ramsarské úmluvě. 

 

28. 12. 2016

Cesta mezi ostrovy a poloostrovy

 

Probudili jsme se a společnost nám dělaly naše věrné kamarádky sandflyes. Hned jsme se postříkali repelentem, který byl jako obvykle skoro neúčinný. Rychle jsme posnídali vločky a vyjeli jsme. Čekala nás klikatá cesta okolo pobřeží. Nejdříve jsme projeli Pictonem. Holky chtěly do knihovny a tak jsem je tam vyhodil. Já jel najít nejlevnější benzínku. Cena se vyšplhala vysoko. Oproti některým místům na severním ostrově, byl benzín o třetinu dražší. Nadšeni jsme z toho nebyli, prodražil se nám tím výlet.  Holky už mě vyhlížely, protože zjistily, že je knihovna zavřená. 

 

Vyjeli jsme do serpentýn jenž vedly okolo pobřeží Marlborough Sounds. Viděli jsme opět pobřeží, po kterém se klikatí Queen Charlotte track a smutně jsme po něm pokukovali. Opět na něj nebyl čas. Jeli jsme s větrem o závod. Když nám to serpentýny dovolily. Zastavili jsme se nad městečkem Havelock. Z tamní vyhlídky jsme měli výhled na další záliv v tomto spletitém terénu plném poloostrovů a ostrovů. 

Cesta nás vedla chvilku vnitrozemím až k Okiwi Bay. Adélka se neohroženě oblékla do plavek a vydala se k moři. Byl krásný den, jen trochu foukalo. Mně se opravdu nechtělo vylézat ani z auta a tak jsem si radši studoval mapu. Adélce to bylo divné, že nejdu. Vždy se do všeho hrnu jako první. No po pár minutách byly holky zase u auta a úplně suché. Adélka si výlet do vody rychle rozmyslela. Okusila teplotu vody a studený vítr jí na odvaze také nepřidal. A už jsme jeli dál. Měli jsme namířeno přes dlouhý hřbet poloostrova až k vyhlídkám u French Pass. Chtěli jsme Adélce ukázat Marlborough Sounds, které neviděla z lodi, kvůli nočnímu přesunu. A my jsme tuhle část také neviděli. Adélka nebyla zcela nadšená z dalších serpentýn, ale s Ladou jsme se chtěli na tenhle kus překrásné krajiny kouknout. Naštěstí cesta byla skoro celá asfaltová. To nás příjemně překvapilo a cesta ubíhala o hodně rychleji nežli po štěrkové cestě, kterou jsme očekávali. Adélka vzadu poklimbávala a my jsme se kochali krajinou, která na nás z lesa občas vykoukla. Dorazili jsme k pastvinám a rozevřel se nám výhled na strmé kopce čnějící z modrého moře. Byla to mozaika modré a zelené. Bylo znát, že lidská ruka obdělávala zdejší kopce delší dobu. Pastviny se střídali s hospodářským lesem. 

 

Poseděli jsme chvilku u Elaine Bay. Roztáhli jsme deku a jen si užívali klid a pohodu místního zálivu. Nakonec jsme dojeli až na konec cesty, kde jsme měli výhled na D'Urville Island. Pozorovali jsme proudy vodu valící se přes mělkou a úzkou úžinu oddělující ostrov od poloostrova. Vyhlídka byla zvláštní. Adélka se od nás odpojila a šla relaxovat do auta. My jsme se šli ještě projít na pláž, protože jsme byli skoro celý den v autě. Udělali jsme dobře, pláž byla poseta místními polodrahokamy. Nasbírali jsme si Greenstone do zásoby. Přišli jsme za Adélkou a také jsme se s ní o poklad podělili. Po pár kilometrech jsme si udělali ještě jednu vyhlídkovou zastávku, které dominovala velká socha běluhy. Dozvěděli jsme se, že tento živočich se sem jen zatoulal a dělal společnost místním rybářům. Byla tak populární, že se stala i prvním chráněným jedincem na Zemi. 

 

 Vyrazili jsme dál, cesta byla ještě dlouhá. Bohužel jsme místním největším městem jen projeli. Na Město Nelson holt nezbyl čas. Akorát jsme navštívili supermarket na jednom z předměstí a jeli dál. Přiblížili jsme se ještě kousek na sever k městečku Tasman a hledali jsme kemp. První byl plný a trochu divný. Všude byli pirátské vlajky. Druhý se nám zamlouval více a tak jsme kempovali tam.  

27. 12. 2016

Poslední příběhy ze severního ostrova

Ranní výstup se nekonal, pršelo a tak jsme byli zalezlí v chatě a kecali s jedním upovídaným Polákem. V klidu jsme si dali snídani a čekali. Opožděný výstup nám vůbec nevadil, měli jsme na to dost času. Mířili jsme k Kime Hut, která se nacházela kousek pod Mt. Hector 1529 m.n.m. Výstup k první zastávce probíhal naprosto v klidu. Šli jsme nejdříve bývalými pastvinami a poté lesem. Na okraji lesa těsně pod alpinským pásmem jsme si udělali zastávku ve Field Hut. Dali jsme si obídek a chvilku spočinuli. Většinou jsme s Ladou čekali na Adélku na hezkém místě nebo obtížném místě. Stezka byla udržovaná, takže se nebylo kde ztratit.

Vyrazili jsme do alpinského pásma, bylo pod mrakem, ale občas vysvitlo sluníčko. Přišli jsme o ochranu před větrem. Dále bylo už jen křoví a někdy už jen vysoké traviny. Postupně jsme stoupali po hřebeni nahoru, před námi se tyčily hory v mracích. Na cestě jsem našel žížalu a tahal jsem jí ven ze zemně. Zdála se mi nějaká divná. A tak sem jí tahal a tahal, byl to macek. Vzpomněli jsme si na žížaly z filmu Godzilla. Musel to být nějaký mutant ozářený jadernou explozí.

 U vrcholu hřebenu už foukalo slušně, ale po zkušenostech v Národním parku Tongariro to byla pohodička. Vzali jsme Adélku radši mezi sebe a šli jsme. Na poslední půl hodinku už jsem si vzal bundu, protože jsem byl od toho větru prokřehlý. Byl jsem rád, že nemám hůlky, protože jsem si mohl ruce dát do bundy. Docela mi mrzly. To byl pro mě poslední impuls si pořídit nějaké pořádné rukavice do hor. Mrzelo mě, že nic nevidíme. Trochu pršelo a tak jsme nemohli fotit ty nádherné sukulenty a jiné roztodivné rostlinky držící se na vrcholcích větrného pohoří.

Došli jsme do Kime Hut, ale moc jsme se tam nezahřáli. Topení tam opravdu nebylo. Uvařili jsme si čaj a koukali jsme z okna do mlhy. Venku se nic neměnilo a tak jsme ze začátku dlabali čokoládu. Vaření nakonec zůstalo na mě, protože květinky byly moc prokřehlé, aby vylezly z prohřátých spacáků. Nejhorší bylo si dojít na záchod. Záchody byly vzdálené od chaty tak 70 metrů a vtom počasí to nebyla žádná výhra. V noci jsme se s Ladou tulili a zima nám ani nebyla.

Ráno jsme vstali a počasí se nezměnilo. Rozhodli jsme se čekat, až slunce prohřeje mraky a zvednou se. Byla to sázka do loterie, ale nakonec i vyšla. Začalo se zlepšovat počasí a já vyšel zdolat vrchol. Holkám se nechtělo, tak sem je nechal v chatě si povídat. Na vrchol Mt. Hectoru to bylo ani ne hodinku od chaty a dorazil jsem tam okolo poledne. Cestou se stále zlepšovalo počasí. Když jsem došel na vrchol, mraky byly už nad pohořím a mohl jsem pozorovat celé okolí. Škoda že takové hory nemáme.

Došel jsem zpátky za holkami. Svým energickým proslovem, na který se nedalo říct ne, jsem je vybudil k procházce na vrchol nad chatou. Byl tam podobný výhled jako z Mt. Hectoru a počasí bylo krásné, jen foukal mírný vítr. Lada ještě jednou nafotila panorama a hlavně tu alpinskou květenu, byla okouzlující.

Vydali jsme se zpátky, počasí nám bylo stále nakloněno. Cestou jsme potkali dokonce velikou vážku, která si mně oblíbila. Měla nádherné zbarvení.  

Na konci cesty jsme se vykoupali v řece na Adama a uvařili jsme si na parkovišti Štědrovečerní večeři. Tradiční těstoviny s tuňákem, rajčatovou omáčkou a pro zpestření i s olivami. Odměnou nám byl návrat do chaty, kde jsme spali před výstupem. Byli tam lidé, kteří zatopili v kamnech. Rozdali jsme si dárky, napili se slivovice, dopili víno a povídali si. Byly to krásné klidné Vánoce, jak mají být.

Cestou do hlavního města jsme si udělali malinkou zastávku na pláži Waikanae. Měli jsme výhled na Kapiti Island, který je vyhlášenou rezervací. Pošťuchovali jsme Adélku, aby si šla zaplavat. Ale počasí na to opravdu nebylo.

Dojeli jsme do Wellingtonu. Nejdříve jsme vyjeli na vyhlídku nad město, které jsme měli jako na dlani. Na to, že je to hlavní město vypadá vcelku útulně. Ubytovali jsme se a dostali jsme vánoční koláček. Po obědě jsme dokonce dostali koktejl, ale už nevím, co všechno do něj zamíchali. Byly Vánoce a nikdo nepracoval. Tady to mají trochu jinak, dárky se dávají až 25 ráno. Vyrazili jsme do města, vše bylo zavřené a nebyli zde žádní lidé. Mě se to tak líbilo, to by mohlo být pořád. Prošli jsme si centrum i přístav a vrátili se do hostelu.

Ráno jsme vyrazili do proslulého muzea Te Papa. Byli jsme zde asi jen 3 hodiny, ale odcházeli jsme zcela nadšení. Nestačili jsme prohlédnout všechno, protože muzeum je obrovské. A hlava by nám to ani nepobrala. Byla tu tradičně výstava o Maorech, introdukovaných a místních druzích. Vše bylo děláno interaktivní formou. Kéž by se někdo z naší vlasti poučil a dělal to jako zde.

V přírodovědecké části nás zaujala Krakatice obrovská, kterou mají jako jediné muzeum na světě naloženou v lihu a chytili jí v Antarktidě.

Moc se nám taky líbila část věnovaná tektonickým činnostem. Opět interaktivní umělecké dílo takhle to má vypadat. Mě zaujali zase mapy, jako obvykle. Měli zde pěkně znázorněno, jak probíhalo odlesňování Nového Zélandu. Musím říct, že si nemají Angličtí přistěhovalci a Maoři moc co vyčítat. Možná Maoři Angličanům jejich rychlost a efektivnost.

Dále mě zaujala mapka vlastnění půdy na Zélandu to je smutný příběh pro Maorskou menšinu.

Vlastnění půdy severní ostrov roku 1860 - Vlastnění půdy severní ostrov roku 1939

Vlastnění půdy jižní ostrov roku 1846 - Vlastnění půdy jižní ostrov roku 1860

Další částí byla výstava o první světové válce, která je velice citlivá pro místní. Z milionu obyvatel šlo bojovat 100 tisíc. A 20 000 se jich nevrátilo. Výstavu tvořili příběhy lidí, kteří byli ztvárněni v nadživotní velikosti. Mohli jste vidět, jak se jim hýbou vlasy i chlupy na rukou bylo to tak intenzivní! Byli zde animace bitev i interaktivní prvky. Brutální byla animace, kde jste si mohli vybrat, jak zabijete člověka.  Brokovnicí, granátem, puškou či něčím jiným. A animace vám ukázala jaké to má devastující následky na lidské tkáně i kostru. Jedna z propojujících chodeb byla znázorněna jako zákop, člověk by si řekl jen další chodba. Nejenže na vás z animace zamířil člověk zbraní a vystřelil, což bylo hodně nepříjemné, ale také se celá chodba otřásala jako po výbuchu granátu. Vše bylo doplněno i zvukovým podkresem. Opravdu silný zážitek.

Vyšli jsme z muzea a všude byly povánoční slevy. Šlo se nakupovat do centra. Já většinou čekal před obchodem a trpělivě čekal na holky, než si vyberou novou mikinu, kalhoty a ovčí trička. Ve večerních hodinách jsme se naloďovali na trajekt a jeli jsme na jižní ostrov. Cesta nám uběhla velice rychle, šli jsme do kina a vychutnali si dva filmy. Ani jsme se nenadáli a stavěli jsme stan ve dvě ráno nedaleko města Pictonu. 

23. - 26. 12. 2016

Výstup na Horu Osudu - Mt. Ngauruhoe

Počasí bylo překrásné, žádný vítr žádný mrak jen nádherná modrá obloha. Rychle jsme se nasnídali a vyjeli jsme. Ani stany jsme nebalili. Chtěli jsme být mezi prvními, kdo dorazí k horám. Jeli jsme několik kilometrů na parkoviště na túru Tongariro crossing. Byli jsme tam před sedmou hodinou ráno a už bylo parkoviště skoro celé plné. A není to malé parkoviště.

Vyrazili jsme co nejrychleji, abychom si mohli užít hory alespoň trochu o samotě. To se nám ne zcela vyplnilo. Už tu byl zástup lidí, který jsme předbíhali. Začátek šel úplně v pohodě. S Ladou jsme obdivovali cestu k vulkánu. Byl to úplně jiný zážitek, než před několika málo dny co jsme tudy šli poprvé. To jsme neviděli ani na padesát metrů. Hora nám dělala stín a tak jsme šli pěkně v chládku.

Byl to neuvěřitelný rozdíl. Jednou člověk málem umrzne a podruhé se kryje před sluníčkem, aby ho nespálilo. Když jsme vystoupali na první planinu okolo 1700 metrů nad mořem tak jsme se otočili a obdivovali krajinu. Zaujali nás mohutné lávové proudy, které protínali trasu, kterou jsme prošli.

Stáli jsme před ní. Před horou, která okouzlila mnoho lidí a stala se i Horou Osudu v trilogii Pán Prstenů. Sopka kuželovitého tvaru Mt. Ngauruhoe 2287 m. n. m. Byl jsem moc rád, že jsme se všichni shodli, že se jí pokusíme vyšplhat. Byl to výlet na 3 hodiny, 500 metrů převýšení, který vedl především po škváře a terén byl místy v úhlu 45 stupňů. Já s Ladou jsme byli připraveni z Mt. Taranaki. A Adélka se toho také nebála. Říkal jsem si, jestli nás nepředežene, když jsem slyšel vyprávění o nočních pochodech, Gruzii a dalších. My jsme celou dobu byli v nížinách a občas jsme se prošli na nevelkou horu.

Vyšli jsme a bylo jasné, že Adélka má se složitým sypkým terénem problémy. Vždy jsme na ní počkali a ujistili se, že je všechno v pořádku. Nejvíce nám vyhovovala výstupové metoda alá bruslení na běžkách, akorát ten sklon to někdy komplikoval. V půli cesty nahoru začalo foukat a tak jsme šli, dokud jsme nepotkali skálu, která nám dělala závětří. Musím říct, že jsme stihli udělat fotky, video, svačinku a ještě jsme asi patnáct minut počítali lidi, co jí za tu hodinku předběhli. Už jsme byli trochu promrzlí a dělali jsme si vtípky, abychom se zahřáli. A vtom konečně vykoukla z poza kamene Adel… ne byl to nějaký děda. To už jsem vyprsknul smíchy. Ale po pár minutách za dědou dorazila i Adélka. Naše půlhodinové čekání bylo u konce. Neodpustil jsem si prohodit vtípek, že jsem stihnul postavit okolo kamene závětrnou zeď, ale komín a střechu jsem nestihl.

Byli jsme těsně pod kráterem, už na nás vykukoval sníh. Vydali jsme se na procházku po vrcholu kráteru, bylo to pěkné kolečko s mnoha výhledy. Ale už jsme si všimli, jak malé mraky přicházející a od západu se zvedají. Počasí se opět měnilo. Šli jsme okolo hrany, z které stoupal dým. Kameny zde byly příjemně zahřáté od plynů vycházejících z nitra Země. Na jižní straně kráteru jsme měli božský výhled na Mt. Ruapehu.

Došli jsme kousek do závětří kráteru, kde zbýval ještě sníh. Adélka se rozhodla, že postavíme sněhuláka. Laděnka ho na podruhé postavila a pak jsme si udělali pár fotek se sněhulákem v kráteru. Na tomto místě jsme si dali oběd. Koukali jsme na vzdálenou Mt. Taranaki, kterou jsme před pár dny s Ladou zdolali. Byla to paráda. Jen sem tam jsme se koukali, jestli ten kámen, který uvolnil někdo nad námi, nás mine nebo přistane na hlavě.

Šli jsme ještě o kousek dál a objevili jsme nejnovější kráter sopky. Byl strmý a měl načervenalou barvu. Také vněm ještě byla spousta sněhu. Ale mraky nám už dávali vědět, že jsou tady. Rozhodli jsme se, že už sestoupíme. Adélka za pištivého zvuku sjížděla či sbíhala zasněžený pás uvnitř většího kráteru. Dolu to šlo o dost rychleji. Zaklonili jsme se a našlapávali na paty a nechali škváru a kamení klouzat pod našimi botami. Občas jsme spustili malou lavinu kamení, ale po pár metrech se zastavila. Ale na hoře jsme nebyli sami. Mnohokrát jsme slyšeli řvát „STONE!!!!“ „STONE!!!!“ „STONE!!!!“. Naštěstí vždy padající balvan byl dost daleko. Problém byl vtom, že mrak byl uprostřed sestupu. Když se uvolnil kámen a padal dolu, nevědělo se, kam padá a jestli tam někdo je. A ten dole nevěděl, že se na něj něco řítí. Ale naštěstí nebyla zas tak špatná viditelnost. Dole jsme byli za chvilku. 

Bohužel jsem si při tom zlomil jednu hůlku. Vždy když se zastavím a pak se rozejdu tak mám prvních 5-10 kroků kritických než se rozejdu. No zaškobrtl jsem a už jsem se převážil dozadu. Na hůlku jsme ani moc nezatlačil, ale ohnula se jedna dvě. Holt asi jsem ji zatížil ve špatném směru.

Došli jsme dolů v pořádku. I já s jednou hůlkou. Mnoho lidí, kteří se rozhodli zdolat sopku v teniskách, dost kňourali, protože je kameny bouchali do kotníků a bez hůlek často spadli na zem. Někteří si i ovázali ruce, aby je pády dozadu tak nebolely. A někteří dostali z té strmé sopky jednoduše strach. Nahoru se holt jde vždy jednodušeji než dolů. Sešli jsme dolů a k našemu překvapení mraky byly vysoko nad námi a stále jsme měli krásné výhledy jak do okolí, tak na sopky a krátery všude kolem.

Prošli jsme planinou a vystoupili jsme dalších 200 výškových metrů k Red Crateru. Zde už začalo trochu foukat. Ještě se nám podařilo zahlédnout Emerald Lakes než se zahalily do mraků. Adéla už byla dosyta naplněná Národním Parkem Tongariro. Otočili jsme to zpátky k parkovišti. Dojeli jsme do kempu, kde jsme nechali stany a relaxovali. Všichni jsme si užívali tu chvíli po zdolání krásné Mt. Ngauruhoe.

Následující den jsme opět nasedli do auta a jeli jak jinak nežli na jih. Dojeli jsme do přístavního městečka Whanganui. Od něho jsme jeli převážně na západ, kde jsme překonali pohoří Tararua a dojeli do Pukaha Mount Bruce Wildlife Centre. Toto místo je provozované místním odborem životního prostředí, kde vás seznámí s místními ohroženými druhy. A díky bohu to není turistická atrakce za přemrštěné peníze jako v hlavním městě.

První co jsme viděli, byli místní úhoři. Dorazili jsme zrovna na krmení. Dozvěděli jsme se spoustu podrobností o jejich životě i jejich smutném osudu v konzervách pro Americké psy a kočky. Vždyť je to taková místní pochoutka. Další zastávka byla u voliéry s holuby Kereru a papoušky Kakariki a ptáčky Tiritiri.

Dále jsme viděli jediného zajatého Kōkako, který uměl mluvit skoro jako člověk. Bohužel do přírody se už vrátit nemůže. Byli jsme i u ptáků Kiwi, kteří měli výběh udělaný ve tmě. Mohli jsme je sledovat díky výběhu osvětleného červeným světlem.

Tuatara neboli Hatérie novozélandská je jedinečný plaz pocházející až z druhohor. Tuhle živoucí zkamenělinu jsme v přírodě ještě neviděli. Ale třeba budeme mít štěstí.

Zlatým hřebem bylo krmení Papoušků Kaka, tito úžasně chytří živočichové se tu slétali z místních pralesů. Byli zde naučení, že v určitou hodinu dostanou od ochránců přírody trochu ovoce a vodu s medem. Vůbec se nás nebáli a v klidu si užívali hašteření o potravu.

Večer jsme se ještě přesunuli k našemu prvnímu spaní v horské chatě. Byla to trochu zdlouhavá jízda, protože jsme museli objet skoro celé pohoří Tararua. Chatka jménem Parawai Lodge se nacházela v Otaki Forks. Odkud jsme měli naplánovaný další výlet.

21. - 22. 12. 2016

Bude nás o jednoho víc

Přiletěla za námi Laděnky kamarádka, naše spolužačka z univerzity Adéla Hrdličková. Čekali jsme na ni na letišti v Aucklendu přes hodinu. Lada trpělivě stála a čekala u příletových dveří a pozorovala, jak paní se psem občas někoho nahnala zpátky. Sice už to bylo za příletovou proceduru, ale pro jistotu jim znova prohlídli kufry. Já na to neměl náladu tak jsem se coural po letišti. Když Adélka konečně prošla příletovou halou, oba jsme jí vítali. Ale nemohli jsme hned odjet. Adélce vzali stan co má pučený od Lady. Vzali ho celníci na dezinfekci. Tady to holt berou vážně. A mají proč, všelijací neřádi tu decimují původní ekosystém. 

 

Vyjeli jsme z letiště, první zastávka byla vyhaslá sopka One Three Hill. Vyjeli jsme až na vrchol a ukázali Adélce, kde se co nachází, jako správní domácí.  

 

Potom jsme zajeli do přístavu, abychom ukázali, jakými lodičkami se tady vozí. Bohužel zrovna tu nebyla žádná zámořská megaloď a plachetnice miliardářů se zrovna taky někde plavily. I tak nám vyšlo pěkné počasí na procházku. Cestou přes přístaviště jsme se zastavili na vegetariánský hotdog.  Zastavili jsme se v místní galerii. Vzali jsme Adélku na výstavu obrazů Moko, tedy obrazů potetovaných tváří Maorů. Tyto portréty dělal český Němec Gottfried Lindauer. Šli jsme přes centrum, kde lidi bláznili a nakupovali, jako zbavení smyslů. No přeci byly za pár dní Vánoce, svátek pohody a klidu… Možná kdysi dávno.

 Na hlavní ulici na nás shlížel 8 metrů vysoký Santa Klaus se svými soby. Usmíval se na tu zběsilou nákupní horečku pod sebou. Pokračovali jsme zpátky k autu, abychom přejeli pár set kilometrů jižněji do lázeňského města Rotorua. Adélka si zjevně užívala místo, které jsme jí s Ladou na zadních sedačkách vytvořili. Nebylo to nadarmo! Nevyházeli jsme spoustu věcí (jednu napěchovanou krosnu) úplně zbytečně! Vešli jsme se a ani jsme nemuseli dát na střechu přídavný vak, co jsme koupili. Cestování bylo o dost pohodlnější a my jsme byli klidnější kvůli zlodějům, kteří rádi vykrádají auta na parkovištích před túrami. Jinými slovy Adélka si cestu zemědělskou krajinnou užívala po svém. Bavilo mě se koukat do zpětného zrcátka, jakou polohou zrovna objímá krosny vedle sebe. Adélka obecně za jízdy moc ráda klimbala, ale o tom až někdy jindy.

První zastávka byla u nejvyššího vodopádu na severním ostrově, který jsme už s Ladou navštívili v období sběru kiwi. Přijeli jsme k vodopádu a zašli kousek do lesa, abychom si protáhli nohy a dali Adélce pocítit, jak vypadá deštný prales na Novém Zélandu. Po krátké procházce jsme zase nasedli do auta a vydali se na poslední velký přesun toho dne. Dojeli jsme do města Rotorua. Překvapilo nás, že jsme necítili typický sirný smrad tohoto místa.  Vybral jsem kemp se spa (lázněmi). Adélku jsme museli celou cestu přemlouvat, aby šla s námi a ponořila se do teplé vody. Byla úplně grogy a chtěla akorát zkolabovat ve stanu. Nakonec šla a užívali jsme si smradlavou teplou vodu s výhledem do zeleně a zapadajícím sluncem. 

 

Následující ráno jsme provedli upgrade vnitřních prostor a udělali auto ještě pohodlnější a přehlednější. Po tetrisu jsme se procházeli po městě. Naposled co jsme tu byli, jsme neměli moc času si město užít. Procházeli jsme se hlavně okolo jezera Rotorua. Viděli jsme místní černé labutě a také husy. Procházku jsme protáhli do zálivu, kde jsme ještě nebyli. Byla to aktivní oblast, kde bublalo bahno, a do jezera ve velkém vyvěrala vřídla. Voda jezera se tu zbarvila do mýdlové barvy. A taky to tu pěkně páchlo. Ladě se z toho zápachu dělalo nevolno od žaludku, a proto raději dýchala pusou. Ale stejně byla zelená.  Procházku jsme zakončili u muzea. 

  

Popojeli jsme jen o kousíček dál a udělali první společný nákup. Mazlík byl pořádně naložený. Zastavili jsme se v Red Woods. Adélka obdivovala mohutné stromy, které byly maximálně 150 let staré. Tady všechno roste jako z vody. Procházka nás zavedla na vyhlídku nad město. Pod sebou jsme viděli vřídla a aktivní oblasti, z kterých proudilo množství páry. V dáli bylo velké jezero. Dlouho jsme nepostávali a jeli jsme dál několik desítek kilometrů na jih. Odbočili jsme na prašnou cestu a chvilku jsme jeli. Už jsem myslel, že jedeme někam do háje. Ale nakonec se objevilo parkoviště. Zastavili jsme a šli jsme obhlídnout terén. Došli jsme k potoku, ale ne jen tak k ledajakému potoku. Tenhle měl 40 stupňů!!! Když Adélka strčila nohu do potoku, hned se jí vlila energie do žil. Šli jsme si pro plavky, tohle si musíme užít. Šli jsme kousek podél potoka, minuli jsme vodopád, kde bylo velké množství lidí. Vlezli jsme si do jednoho meandru, kde jsme byli sami. Váleli jsme se ve vodě a užívali jsme si teplotu plnými doušky. Často jsme vylézali a máčeli si jen nohy, protože z teplé vody se nám dělalo až nevolno.  Já sem se vydal na průzkum další oblasti a šlápl jsem do bahna nebo něčeho tlejícího. Musím říct, že jsem snad i vyjekl, jak mě to pálilo. Stoupl jsem na vyvěrající pramen. Byli jsme rádi, že jsme si vybrali místo pod stromy, p rotože sluníčko pořádně pálilo a ještě k tomu ta vařící voda. Byla to ďábelská kombinace. Kerosene creek nám zůstane dlouho v paměti. 

 

Po pár desítkách minut válení jsme museli vyrazit, náš šílený plán byl extrémně šíleně nabytý, aneb jak poznat Nový Zéland za 24 dní. Dojeli jsme zase o kousek na jih k jezeru Taupo. Byly zde Huka Falls. Musím říct, že ten proud vody nás ohromil. Zařezával se do skály, byl tak rychlý. A ta barva. No fotky to řeknou asi nejlépe. 

 

O kousek dál jsme vyjeli na vyhlídku. Před námi bylo Taupo, největší jezero na Novém Zélandu. Obrovská díra zaplněná vodou uprostřed severního ostrova je po megaobrovské sopce.  Nebyl čas se zastavovat a obdivovat jeho rozměry, měli jsme namířeno do kempu v národním parku Tongariro. Tam jsme se ubytovali a připravili jsme se na brzký ranní výšlap. Protože Adélka měla neuvěřitelné štěstí na počasí. 

  

 19. - 20. 12. 2016