Odměna za naše pracovní nasazení.

Šéfové nás vzali s sebou na výlet. Byla to sešlost turistického odvětví na severním Islandu. Vzali nás do nepříliš známého místa, kterým 95 % turistů jen projede. Ráno jsme dorazili do Akureyri a nastoupili do autobusu. Ten nás vzal na až samí konec západní části severního Islandu. Ubytovali jsme se v hotelu Laugarbakki. Asi nás chtěli šéfové trochu rozmazlit, protože jsme měli obrovský pokoj. Netrvalo dlouho a po krátkém sezení, kde jsme ničemu nerozuměli, jsme nasedli do autobusů. Na základě jednoduchého tahání barev, nás rozdělili do dvou družstev. My jsme s Ladou byli v jednom a šéfové v druhém. Autobusy vyrazily každý jiným směrem a my jsme mohli vnímat krajinu okolo nás. V autobuse stále někdo povídal, ale mi jsme nerozuměli ani větu.

Šli jsme tedy vždy s davem. Nejdříve jsme vystoupili u nádherného kaňonu s vodopádem. S Ladou jsme šli hned obdivovat vodopád. Čímž jsme se oddělili od skupiny, která začala s prvním kolečkem panáků. Radši jsme si drželi od alkoholu odstup. Vždyť bylo skoro ještě ráno. Když jsme odjížděli od kaňonu Kolugljúfur, tak řidič rozdával každému pivo. Začalo nám být jasné v jakém duchu se výlet bude vyvíjet.

Přijeli jsme do první usedlosti, kde na nás čekalo občerstvení a pivo. Ukázali nám, co mají připraveného pro turisty a jeli jsme dál. Zastavili jsme u farmy, kde na nás čekal nádherný závodní kůň. Nahnali nás potom do stodoly, kde jsme si dali něco na zub a dali si pivo. Hostitel vzal kytaru a krásně nám zahrál. Bylo to velice příjemné. V rychlém tempu jsme se ještě šli kouknout na spa u vodopádu a zase naskákali do autobusu. Samozřejmě s dalším pivem v ruce. Nestačili jsme se ani napít a už jsme stavěli znovu. Pochutnávali jsme si na různorodých pamlscích a před námi na závodišti někdo cválal s koněm. To už jsme byli v náladě a nejen my. Lidé v autobusu se začali zajímat, kdo je to s nimi na výletě. Byli jsme totiž jediní, kdo nerozuměl islandsky. Byla to příjemná seznámení s několika příjemnými lidmi. Zavítali jsme do městečka Hvammstangi na oběd, kde jsme se opět sešli s našimi šéfy. Pochutnali jsme si na několika chodech, kterým dominoval vnikající losos.

Naše cesty se opět rozdělili a šli jsme se kouknout do muzea tuleňů, kterými je tato oblast proslulá. Dokonce jsme jednoho viděli v přístavu, když jsme si šli dát panáčka na loď.  Následně jsme popojeli a koukli se do pletárny vlněného oblečení KIDKA. Místní výroba nás zaujala, především některé starší stroje používající bodláky na čištění vlny.

Čekala nás poslední zastávka nedaleko našeho oblíbeného kempu. Dojeli jsme k nenápadné stavbě, v které bylo nádherné muzeum. Většinu muzea zabírala výstava o tradičním lovu žraloků. Byla zde i loď s kterou zápasili s žraloky. Místní zde loví žraloky grónské, kteří dorůstají šesti metrů. Jelikož by po konzumaci čerstvého žraloka umřeli, vymyslel speciální technologické postupy na přípravu masa. Žraloka zahrabali do písku a zatížili kameny. Začal hnít a tím vytekla jedovatá močovina z jeho masa. Po 6-12 týdnech maso vytáhli a nechali ho sušit na vzduchu půl roku. Tuto pochoutku pak zbavili zčernalé krusty a podávali s místním alkoholem. Bohužel ani kmínka nepřebije smrad po amoniaku, který je velice silný. Hákarl má takovou nijakou chuť a je tužší. Odjeli jsme z Byggðasafn Húnvetninga Og Strandamanna zpátky do hotelu.

Vzali jsme si plavky a spolu s dalšími lidmi jsme vlezli do vířivek. Bohužel byly jenom tři a jedna z nich měla asi 50 stupňů. Takže se dva autobusy snažili nacpat do dvou vířivek. Pivo teklo proudem a všichni se bavili. Ale být, jak sardinka ve vířivce rozhodně pohodlné nebylo. Nastal čas a z velice rozjařených lidí, se mávnutím proutku, stali galantní hosté ve velkém sále. Jelikož jsme s Ladou neměli s sebou věci po tuto příležitost, tak jsme vypadali dost divně. Páni měli saka a kravaty, slečny a paní byly v šatech. Večer příjemně pokračoval a Lada mě vytáhla dokonce i k tanci.

Dojeli jsme domů do Dalvíku, kde se toho mnoho nedělo. Sníh nám poprvé zasypal silnice a my jsme přezuli pneumatiky. A také jsme se přestěhovali do jiného bytu, kde máme o něco větší klid. Jen se nám stýská po výhledu a mě po vaně. Samozřejmě také po zeleni, jelikož na konci října to bylo jako v Čechách v prosinci.

 

1.10. - 9. 11. 2018

Ledovec z Grónska

Blížil se listopad a zima se začala pomalu vkrádat do údolí. Jednoho krásného dne jsme se před prací vydali do našeho údolí. Obdivovali jsme čerstvě napadlý sníh. Hory hned vypadaly o mnoho vyšší, než doopravdy jsou.

Směrem od moře se pomalu snižovala sněžná čára. Na konci údolí se už přibližovala k výše položeným farmám. Byli jsme smířeni s tím, že nám pomalu začíná naše nejdelší zima v životě. Uschlá stébla trav už jen čekala, kdy je zakryje první sníh. A u nás v Dalvíku se začaly zbarvovat první stromy do barev podzimu. Dny se zkracovaly a noc přebírala otěže. Pro nás to byl čas, kdy bylo vše, jak má být. V noci tma a přes den světlo. Bohužel tu takové základní dělení dne není samozřejmostí.

Byl to obyčejný pracovní den. Byli jsme v kavárně a Lada mi řekla ať jdu nahoru sklidit stoly. Také mi řekla ať se kouknu z okna. Byl tam! Z Grónska připlul ledovec! Začal jsem jančit jako malej kluk. Šéfové byli na dovolené, a tak jsem si rychle domů zaběhl pro kameru a foťák. Hned jsem ten nádherný úkaz zdokumentoval. Neměli jsme tušení, kam odpluje, či se nerozpadne během chvilky.

Každou volnou sekundu jsme se chodil dívat kam pluje. A hlásil jsme novinky Ladě. K večeru už nebylo mnoho nového. Vypadalo to, že se ledovec zasekl uprostřed fjordu před malinkým skaliskem, na kterém byl maják. Před ledovcem občas projela velká rybářská loď a dodala ledovci na velikosti.

Byli jsme z toho nadšení, hned druhý den ráno jsme jeli směrem k ledovci. Zastavili jsme před tunelem do Ólafsfjörður, kde jsme k němu měli nejblíže. Ledovec čněl před útesy a byl o dost vyšší nežli maják. Dokonce jsme měli to štěstí, že na kru zasvítilo slunce. Byla to nádhera.

Popojeli jsme kousek zpátky a zahlédli pod útesy odlomený kus z ledovce. Doufali jsme, že tam vydrží aspoň do té doby, než přijedou šéfové. Z ledovce se stala během chvilky atrakce, k níž připlouvala řada lodí s turisty. My jsme také každému říkali, ať se jde na to podívat. Ona to totiž není samozřejmost. Ledovec do našeho fjordu zavítá jednou za 10 let. Ve fjordech více na západ je to mnohem častější, tam s nimi připluje i lední medvěd.

Ledovec odolával vlnobití asi dva týdny. Osudný se mu stal jeden větrný den, po kterém jsme ho už neviděli. Bohužel naši šéfové neměli to štěstí a nezahlédli ho. 

 16. 9. - 30. 9. 2018

Duhové hory

O víkendu mělo být u nás ve fjordu hnusně. Vydali jsme se tedy do vnitrozemí. Ladě nebylo moc dobře, ale i tak chtěla jet. Věděla, že se na výlet moc těším a nechtěla mi to kazit. Byla to totiž poslední možnost navštívit vnitrozemí. Zima se pomalu, ale jistě blížila. Vyjeli jsme a dali jsme si oběd v našem oblíbeném městečku Varmahlíð.

Ladě začínalo být čím dál hůř. Nicméně byla moc paličatá na to, aby to vzdala. Laděnka rozhodla, že pojedeme po silnici 756. Zkratky vypadají opravdu jinak. Byla to spíše silnice pro farmáře, kteří v létě vyhání do vrchoviny ovce. Po pár kilometrech jsme měli krásně zabahněné auto. Jeli jsme velice odlišnou krajinou, než jakou máme za domem. Pohoří bylo spíš jako v Čechách. Takové zaoblené kopečky.

Když jsme vyjeli z vrchoviny objevilo se před námi několik jezer. Dominovalo jim ale dílo člověka. Velká přehrada Blöndulón. Někde musí být znát, že Island používá jen obnovitelné zdroje energie. Nicméně přehrada na nás působila velice nerušivým dojmem.

Za půl hodiny jsme dorazili do Hveravellir. Po silnici 35 to šlo jak po másle. Sice jsme občas jeli po zvlněné prašné silnici. Takže se auto pěkně rozvibrovalo, ale jelo se o poznání rychleji než po farmářské cestě. Kolem nás se začalo kouřit ze země. Ale nejen z ní. Lada vypadala, že má teplotu a nebylo jí vůbec dobře. Udělali jsme si malinkou procházku okolo místních termálních vřídel.

Byli jsme na dohled od dvou velkých ledovců Langjökull a Hofsjökull. A pod nohama nám tekla vroucí voda. Některá vřídla vytvářela kouzelné mohyly. Jedny byly jako palačinky a druhé jako miniaturní sopky. Mně nejvíce zaujal divný smajlík.

Vyvěrající voda také vytvářela jezírka s nádhernými barvami. Byla velká škoda, že jsme si to tu nemohly plně užít. Dalo se tu totiž i koupat.

 Vydali jsme se tedy zpátky k autu a já jsem si udělal adrenalinovou jízdu k ledovci Langjökull po silnici F 735. Mnoho jsme toho neviděli, jelikož nad ledovcem seděl mrak. Ale moc se nám oblast zamlouvala. Příští léto si sem vezmeme stan a užijeme si to tu naplno.

Blížili jsme se k našemu cíli cesty. Před námi byl Kerlingarfjöll, který je čerstvě zařazen mezi rezervace. Jedná se o pohoří, v kterém je velice hojná geotermální aktivita. Měl jsem v plánu se kouknout na kaňon, vyšlápnout si jednu horu a podívat se po geotermální oblasti. Bohužel jsem akorát postavil stan a ustlal Ladě, jelikož byla naprosto hotová. Já sem si dal něco malého k sněhu a vyrazil jsem se vykoupat do horkého jezírka nedaleko.

Zanedlouho jsem zjistil, že za rohem úplně nebylo. Dorazil jsem k bazénku, z kterého čněly dvě trubky. Musím říct, že jsem se těšil na horkou vodu. Místo toho byla vlažná a horský vzduch byl velice mrazivý. Chvilku jsem se šplouchal ve vodě, ve které plavaly velké oranžové vločky. Některé kusy sedimentů byly větší než moje dlaň. Odvázaný jsem z tohoto místa opravdu nebyl, a tak jsem šel zpátky. Lada se pokoušela usnout, ale bohužel jí byla moc velká zima.

Ráno jsem se probudil vedle velice špatně naladěné Lady. Které bylo blbě. Rozhodli jsme se, že se kouknu jen chvilku po okolí a pojedeme celou cestu zpátky domů. Vyjel jsem na parkoviště u bývalého lyžařského vleku. Ten už nejezdí od roku 2000. Místní sem jezdili lyžovat přes léto, ale už nebylo na čem, tak to tu zavřeli. My jsme popojeli kousek vedle k oblasti Hveradalir.

Zaparkoval jsem auto tak, aby se i Lada mohla trochu kochat a šel jsem sám. Všude byly nádherné okrové kopce, z jejichž údolíček se valila pára. Vyvěrá zde nejteplejší pramen na Islandu s teplotou 150 °C.

Pomalu jsem slézal po jemném bahně do údolíčka. Byl jsem rád, že je bahno zmrzlé a jen trochu klouže. V údolí bylo o hodně příjemněji. Nefoukalo a teplota byla mnohem vyšší. Na druhou stranu to tam pořádně klouzalo. Bahno bylo všude.

Neodradilo mě to a šel jsem dál k místům, odkud se nejvíce kouřilo. Z jemného poprašku sněhu vystupovaly pestrobarevné skály. Bylo to úchvatné. Mrzelo mě, že tam se mnou Lada není. O kousek dál pára doslova tryskala ze země.

Počasí se začalo zhoršovat, a tak jsem ještě popošel k zasněženým místům nad aktivní oblastí. Opět mě čekalo krásné překvapení v podobě velkých kusů ledu či sněhu spadlých do aktivní oblasti. Zase jsem měl před sebou ono otřepané turistické lákadlo. „Oheň a Led“.

Začalo sněžit a já jsem se vydal zpátky k autu. Lada mě přivítala a byla ráda, že je blíže ke svojí posteli. Rozjel jsem se po čerstvé nadílce sněhu a opatrně sjel z hor. Jakmile skončil sníh tak jsem už nikde nestavěl. Jel jsem rychle, a tak jsem dával tlumičům zabrat. Auto zase začalo táhnout doprava. Doufal jsem, že je to velice sjetými pneumatikami. Trvalo to něco přes 3 hodiny a byli jsme doma. Sem se také vrátíme, vždyť je to kousek.

14. 9. - 15. 9. 2018

Polární lišky a kráter Hverfjall

Na stan začali padat první kapky deště. Zavelel jsem k rychlému sbalení stanu, abychom ho nebalili mokrý. Nesetkal jsem se u Lady s nadšenou reakcí, ale i tak se pustila do balení. Jelikož jsme velice dobře sehraný tým, tak nám to trvalo jen 4 minut a 27 sekund. Klučina opodál na nás jen smutně koukal. Stále chodil od auta ke stanu. Než se vyhrabala jeho milá ze stanu, už ho mohl ždímat. My jsme si zašli v klidu na kávu a čekali, až déšť přejde.

Potom jsme strávili nezapomenutelné chvíle v této nejvýše položené farmě na Islandu. Dvě liščí mláďata se proháněla po okolí. Hrála si spolu a neustále na sebe dorážela. Pokusili jsme se k nim přiblížit co nejvíc. Což nebyl vůbec problém, protože byla naprosto domestikovaná a lidí se nebála. Proháněla se okolo nás, jako bychom tam vůbec nebyli.

Také se neměla čeho bát, jejich náhradní matka byla nedaleko a vše pozorovala. Hravému dovádění liščat nebyla ušetřena ani ona. Jedno z mláďat se jí zakouslo do kožichu. Když jsme je pozorovali večer, tak byla taková unavená a jen se pomalu ploužila po okolí. Po tom, kdy jsme viděli jejich ranní rozcvičku, jsme se tomu vůbec nedivili.

Vydali jsme se prozkoumat další části farmy, nejprve jsme procházeli okolo drnových domečků, kde bylo asi ubytování. A pak jsme se šli kouknout na malinký kostelík. Bylo to opravdu moc krásná poslední zastávka, než se člověk vydá do vnitrozemí.

Zašli jsme do jedné z větších budov, kde byl prodej suvenýrů, a dokonce i malinký kinosál. Dávali tam film o erupcích v Holuhraun. Které vytvořily nejnovější lávové pole na Islandu. Bylo to úžasné pozorovat tryskající magma. Nebo tekoucí lávu stékající do řeky Jökulsá á Fjöllum. Užívali jsme si pocit, že jsme byli před pár hodinami na místech, kde probíhala erupce. A také to, že jsme měli kus té lávy v kapse.

Vydali jsme se zpátky na hlavní silnici a prosvištěli až k jezeru Mývatn. Kolem silnice bylo několik zběsile mávajících stopařů. Proč se tak chovali, nám došlo hned, jak jsme otevřeli dveře. Pakomáři byli úplně všude. Rychle jsme natankovali a koupili si něco k jídlu a hned zase vlezli do auta. Rozhodli jsme se ještě pro výstup na místní rozhlednu. Kráter Hverfjall čněl nad jezerní krajinou.

Bohužel i zde byla hejna otravného hmyzu. Rozhodli jsme se, že je setřeseme rychlou chůzí do kopce. Moc se nám to nedařilo. Ladě se z rychlého tempa udělalo špatně a málem s sebou nahoře sekla. Pomalu jsme obešli okruh po vrcholku kráteru.

V první polovině procházky jsme viděli všechna místa, která jsme zde před pár dny navštívili. Všechna byla okolo jezera plného života. Když jsme přešli na druhou stranu kráteru, tak jsme viděli jen nekonečnou pustinu, z které jsme zrovna přijeli. Seběhli jsme do auta a snažili jsme se zbavit všech pakomárů. Chvilku nám trvalo, než jsme je v autě pozabíjeli. Vydali jsme se zpátky domů směrem k oblastem plným života.

4. 9. 2018

Dreki a nejnovější lávové pole Holuhraun

Zastavili jsme se u chatek pod kráterem Askja v Dreki. Hledali jsme zde začátek proslulého kaňonu Drekagil. Překročili jsme potok a pomalu vstupovali do skalní rozsedliny. Potkali jsme americký pár, a tak jsme se jich zeptali, jestli ten kaňon stojí za to. Mnoho jsme se toho nedozvěděli, jelikož si prý nechtěli namočit boty, a tak nešli do kaňonu. Byla to jejich škoda, šli jsme dál a ani jsme si boty nenamočily. Bylo to skoro jako v některém z amerických kaňonů jen s tím rozdílem, že tady byla velká zima.

Několikrát jsme přeskočili potok a několikrát jsme si i trošku zašplhali, než jsme se dostali k perle kaňonu Drekagil. Před námi byl asi dvacetimetrový vodopád. Musím říct, že byl nádherný, ale více nás uchvátilo něco jiného.

Kolem vodopádu plavalo něco divného. Mělo to pískovou barvu. Bylo to plavající kamení! To jsme viděli poprvé v životě. Vzali jsme ho do ruky a zjistili, že je to pemza. Bylo to neuvěřitelné jako všechno okolo. Šli jsme zpátky a obdivovali pár rostlin, které vzdorovali všemu okolo a utvářely první ostrůvky života v pustině. 

Rozhodli jsme se jet ještě kousek dál. Nedaleko bylo totiž nejnovější lávové pole. Vydali jsme se jižně směrem k ledovci Vatnajökull. Zahlédli jsme hory, kterými si razil cestu ledovec, u kterého jsem se vyslovil. Jeli jsme nejdříve po lávovém poli. Takže cesta byla velice pomalá. S nadšením jsem uvítal pemzovou poušť, která byla nedaleko jezera Dyngjuvant. Zastavil jsem a Laděnka šla fotit.

Když nastupovala, tak už jsem nadával. Auto se nechtělo rozjet. Vůbec nereagovalo na přidávání plynu. Rozsvítila se kontrolka motoru. Tak jsem ho vypnul. Doufal jsem, že nenasálo lehkou pemzu, čímž by se něco porouchalo. Znovu jsem nastartoval a kontrolka na nás stále svítila. Začetli jsme se do manuálu a zjistili, že nebliká, takže to není kritické, a tak jsme se rozjeli dál. Vždyť nejnovější lávové pole Holuhraun bylo skoro na dosah.

Narazili jsme zde na nejhlubší a nejdelší písečný úsek. Měl jsem nohu na plynu a jen doufal, že se někde nezasekneme. Protože z tohohle bychom se nevyhrabali. Naštěstí jsme projeli a mohli jsme se přesunout k lávovém poli. Stačilo přebrodit jen dvakrát řeku. Jednou jsme to zvládli, ale podruhé jsme na to neměli koule. V místě vjezdu byla hluboká vymletá prohlubeň. Tušili jsme, že by to nedopadlo dobře.

Vzali jsme si tedy terénní obuv a šli kousek po proudu skákat přes kameny. Lada si jako obvykle, namočila alespoň jednu nohu. Lávové pole se přelévalo přes staré. Byl zřetelně vidět jejich rozdíl. Nové, jasně černé, bylo velice ostré, křehké a lehké. Dávali jsme si tedy dobrý pozor, kam šlapeme. A samozřejmě jsme si vzali vzorek. Nádherný rozměr onomu místu dávala řeka Jökulsá á Fjöllum. Kombinace lávy, průzračného toku s kousky zeleně na březích byl prostě okouzlující. Ono lávové pole vzniklo mezi lety 2014 a 2015. Za půl roku láva pohltila 85km². Což bylo nejvíce od roku 1783.

Popojeli jsme jen kousíček a vydali se za nedalekými vodopády, které vytváří řeka Svartá. Trošku jsme se prošli, než jsme uslyšeli zvuk vodopádů. Stálo nám to za to. Byli nádherné. Opět kombinace pustiny s řekou byla úchvatná. Chvilku jsme si užívali místo a připravovali se na dlouhou cestu zpátky. Prošli jsme lávovým polem, kudy si razila řeka cestu a nasedli do auta.

Auto nás opět přivítalo rozsvícenou kontrolkou motoru. I tak jsme se ještě na cestě zpátky zastavili na místě, kde pramení řeka Svartá. Nebyl to ledajaký pramen. Řeka prostě z ničeho nic vyvěrala z pouště, opět místo které jen tak nenajdete. Zdejší krajina je jednoznačně jedinečná a úchvatná. Už se těšíme na další výlet do vnitrozemí!

Opět jsme museli projet hlubokým pískem zpátky. Když jsme jím projížděli, všimli jsme si černé lajny v písku. Oba jsme se modlili, aby to nebylo z našeho auta, když jsme tudy pojížděli před pár hodinami. V dáli před námi jsme viděli další auta, tak šance byla 1:3 že to je z našeho mazlíka. Zajel jsem k chatkám v Dreki a já zalehl pod auto. Nic nikde neteklo, a tak jsme se rozjeli z pustiny. Ráno mělo začít pršet. A tak jsme chtěli mít všechny brody za sebou ještě dnes.

Už jsem měl řízení plné zuby, ale byl jsem rozhodnut to zvládnout, když už sem to naplánoval. Jednu postranní zastávku na silnici F88 jsme vynechali, kvůli motoru. Sice jsme měli možnost dojet silnicí F 88 mnohem dříve na hlavní silnici, ale museli bychom přebrodit hlubokou řeku. Což je pro auta, co mají šnorchl. Nebo pro ty, kteří se nebojí, že utopí auto. My jsme se o to naše báli.

Byli jsme rádi za každý rychlý kilometr. Krajinou jsme se už nekochali. Už jsme chtěli být akorát ve spacáku. Trvalo to hrozně dlouho, než jsme dojeli tou samou cestou zpátky do Möðrudalur. Když jsme dojeli přivítala nás opět polární liška. Seděla na drnovém domečku a pozorovala okolí. Byl to roztomilý závěr dne. Při večeři jsme měli dokonce představení. Americký pár asi poprvé stavěl stan. Bylo to neuvěřitelné, co předváděli. Chvílemi jsme se museli dívat jinam, abychom se neudusili večeří, jak jsme se smáli a neustále kroutili hlavou, co jsou lidé schopni vymyslet. Jen jsme doufali, že v noci nezafouká, aby jim celá konstrukce nespadla na hlavu. Bohužel jsme už neměli energii si užívat nádherný západ slunce, a tak jsme se vnořili do spacáků a užívali si zasloužený odpočinek.

3. 9. 2018