Dreki a nejnovější lávové pole Holuhraun

Zastavili jsme se u chatek pod kráterem Askja v Dreki. Hledali jsme zde začátek proslulého kaňonu Drekagil. Překročili jsme potok a pomalu vstupovali do skalní rozsedliny. Potkali jsme americký pár, a tak jsme se jich zeptali, jestli ten kaňon stojí za to. Mnoho jsme se toho nedozvěděli, jelikož si prý nechtěli namočit boty, a tak nešli do kaňonu. Byla to jejich škoda, šli jsme dál a ani jsme si boty nenamočily. Bylo to skoro jako v některém z amerických kaňonů jen s tím rozdílem, že tady byla velká zima.

Několikrát jsme přeskočili potok a několikrát jsme si i trošku zašplhali, než jsme se dostali k perle kaňonu Drekagil. Před námi byl asi dvacetimetrový vodopád. Musím říct, že byl nádherný, ale více nás uchvátilo něco jiného.

Kolem vodopádu plavalo něco divného. Mělo to pískovou barvu. Bylo to plavající kamení! To jsme viděli poprvé v životě. Vzali jsme ho do ruky a zjistili, že je to pemza. Bylo to neuvěřitelné jako všechno okolo. Šli jsme zpátky a obdivovali pár rostlin, které vzdorovali všemu okolo a utvářely první ostrůvky života v pustině. 

Rozhodli jsme se jet ještě kousek dál. Nedaleko bylo totiž nejnovější lávové pole. Vydali jsme se jižně směrem k ledovci Vatnajökull. Zahlédli jsme hory, kterými si razil cestu ledovec, u kterého jsem se vyslovil. Jeli jsme nejdříve po lávovém poli. Takže cesta byla velice pomalá. S nadšením jsem uvítal pemzovou poušť, která byla nedaleko jezera Dyngjuvant. Zastavil jsem a Laděnka šla fotit.

Když nastupovala, tak už jsem nadával. Auto se nechtělo rozjet. Vůbec nereagovalo na přidávání plynu. Rozsvítila se kontrolka motoru. Tak jsem ho vypnul. Doufal jsem, že nenasálo lehkou pemzu, čímž by se něco porouchalo. Znovu jsem nastartoval a kontrolka na nás stále svítila. Začetli jsme se do manuálu a zjistili, že nebliká, takže to není kritické, a tak jsme se rozjeli dál. Vždyť nejnovější lávové pole Holuhraun bylo skoro na dosah.

Narazili jsme zde na nejhlubší a nejdelší písečný úsek. Měl jsem nohu na plynu a jen doufal, že se někde nezasekneme. Protože z tohohle bychom se nevyhrabali. Naštěstí jsme projeli a mohli jsme se přesunout k lávovém poli. Stačilo přebrodit jen dvakrát řeku. Jednou jsme to zvládli, ale podruhé jsme na to neměli koule. V místě vjezdu byla hluboká vymletá prohlubeň. Tušili jsme, že by to nedopadlo dobře.

Vzali jsme si tedy terénní obuv a šli kousek po proudu skákat přes kameny. Lada si jako obvykle, namočila alespoň jednu nohu. Lávové pole se přelévalo přes staré. Byl zřetelně vidět jejich rozdíl. Nové, jasně černé, bylo velice ostré, křehké a lehké. Dávali jsme si tedy dobrý pozor, kam šlapeme. A samozřejmě jsme si vzali vzorek. Nádherný rozměr onomu místu dávala řeka Jökulsá á Fjöllum. Kombinace lávy, průzračného toku s kousky zeleně na březích byl prostě okouzlující. Ono lávové pole vzniklo mezi lety 2014 a 2015. Za půl roku láva pohltila 85km². Což bylo nejvíce od roku 1783.

Popojeli jsme jen kousíček a vydali se za nedalekými vodopády, které vytváří řeka Svartá. Trošku jsme se prošli, než jsme uslyšeli zvuk vodopádů. Stálo nám to za to. Byli nádherné. Opět kombinace pustiny s řekou byla úchvatná. Chvilku jsme si užívali místo a připravovali se na dlouhou cestu zpátky. Prošli jsme lávovým polem, kudy si razila řeka cestu a nasedli do auta.

Auto nás opět přivítalo rozsvícenou kontrolkou motoru. I tak jsme se ještě na cestě zpátky zastavili na místě, kde pramení řeka Svartá. Nebyl to ledajaký pramen. Řeka prostě z ničeho nic vyvěrala z pouště, opět místo které jen tak nenajdete. Zdejší krajina je jednoznačně jedinečná a úchvatná. Už se těšíme na další výlet do vnitrozemí!

Opět jsme museli projet hlubokým pískem zpátky. Když jsme jím projížděli, všimli jsme si černé lajny v písku. Oba jsme se modlili, aby to nebylo z našeho auta, když jsme tudy pojížděli před pár hodinami. V dáli před námi jsme viděli další auta, tak šance byla 1:3 že to je z našeho mazlíka. Zajel jsem k chatkám v Dreki a já zalehl pod auto. Nic nikde neteklo, a tak jsme se rozjeli z pustiny. Ráno mělo začít pršet. A tak jsme chtěli mít všechny brody za sebou ještě dnes.

Už jsem měl řízení plné zuby, ale byl jsem rozhodnut to zvládnout, když už sem to naplánoval. Jednu postranní zastávku na silnici F88 jsme vynechali, kvůli motoru. Sice jsme měli možnost dojet silnicí F 88 mnohem dříve na hlavní silnici, ale museli bychom přebrodit hlubokou řeku. Což je pro auta, co mají šnorchl. Nebo pro ty, kteří se nebojí, že utopí auto. My jsme se o to naše báli.

Byli jsme rádi za každý rychlý kilometr. Krajinou jsme se už nekochali. Už jsme chtěli být akorát ve spacáku. Trvalo to hrozně dlouho, než jsme dojeli tou samou cestou zpátky do Möðrudalur. Když jsme dojeli přivítala nás opět polární liška. Seděla na drnovém domečku a pozorovala okolí. Byl to roztomilý závěr dne. Při večeři jsme měli dokonce představení. Americký pár asi poprvé stavěl stan. Bylo to neuvěřitelné, co předváděli. Chvílemi jsme se museli dívat jinam, abychom se neudusili večeří, jak jsme se smáli a neustále kroutili hlavou, co jsou lidé schopni vymyslet. Jen jsme doufali, že v noci nezafouká, aby jim celá konstrukce nespadla na hlavu. Bohužel jsme už neměli energii si užívat nádherný západ slunce, a tak jsme se vnořili do spacáků a užívali si zasloužený odpočinek.

3. 9. 2018