Jeli jsme pryč od největšího ledovce z oblasti
Kverkfjöll.
Před námi byla jen pustina. Poušť tvořená lávovými poli či skalisky. Některé
kopce vypadaly jako obří hromady štěrku. Byly naprosto bizarní, někdy svými
tvary, jindy zase barvami. Nejvíce nás upoutal malý kopec kuželovitého tvaru. Byla
tak neuvěřitelně geometrický, jako by ho vymodeloval nějaký stroj.
Nejčastěji
jsme jeli na hraně mezi lávovými poli a kopci. Zde byl příjemný štěrk, po
kterém se jelo rychle. Cesta nám tedy pěkně utíkala a počasí se nám zlepšovalo.
Nebylo tomu tak vždy. Někdy jsme museli přejet skrz lávové pole, a to jsme
zařadili šnečí tempo. Někdy jsme jeli několik kilometrů jen třicítkou. Z cesty
totiž vystupovaly ostré lávové výčnělky. Byli jsme moc rádi, že jsme s sebou
měli dvě rezervní pneumatiky.
Netrvalo
dlouho a dojeli jsme k rozsáhlé planině. Nad planinou se tyčila hora Upptyppingar.
Byla svým způsobem velice okouzlující. Její jemné a ladné tvary se rozplývaly v
okolní planině. Pomalu jsme se blížili ke štěrkové hoře. Vítr ji vymodeloval
opravdu precizně. Za horou se začala vynořovat naše známá hora Herðubreið.
Byl
to naprostý opak oné ladné štěrkové hory. Několika set metrové skály
vystupovaly ze štěrku a tyčily se přímo ke slunci. Vršku hory dominoval bílý
sníh a led, čímž jí dodával ještě větší vznešenost. I Islanďané si této hory
považují, nazývají jí královnou hor. Když jsem plánoval cestu, tak jsem si
chtěl na ten kopeček vylézt. Po osobním seznámení, mě tato myšlena rychle opustila.
Konečně
jsme narazili na silnici F 910 a stočili se směrem k obrovskému kráteru Askja.
Poté co jsme přejeli řeku Jökulsá á Fjöllum, přes kterou
byl naštěstí most, se pustina začala měnit.
Byla
mnohem světlejší. Na některých místech se světlý a černý štěrk prolínal a
tvořil umělecké obrazce. Jindy ze světlého štěrku vystupovaly ostré lávové
výčnělky, které se svojí černou barvou tvořily nezapomenutelnou mozaiku. Onen
světlý štěrk byl také o dost jemnější. Měli jsme tedy na cestě další zábavu v
podobě hlubokých písků. Nemohli jsme zastavit, neboť by to bylo to poslední, co
bychom udělali. Vždy jsem se snažil udržovat stálou rychlost, i když vyjeté
koleje házely s autem ze strany na stanu.
Na
vrcholcích stěn kráteru Askja byl čerstvý sníh. Báli jsme se, že nevyjedeme na
vrcholové parkoviště, odkud vede pěší trasa k jezeru. Naštěstí jsme viděli u
úpatí kráteru turistické zázemí Dreki. Tam jsme zpozorovali auto, jak vyjíždí
nahoru ke kráteru. Vydali jsme se tedy za nimi.
Cesta byla naprosto
přepychová. Okolo nás čněla černá láva, která kdysi vytékala z naplněného
kráteru. Sněhu nebylo mnoho, a tak nám spíš jen zkrášloval vrcholky hor. Parkoviště
bylo vcelku plné, a tak jsme se vydali na cestu, než přijedou horské autobusy s
přívalem lidí.
Sníh rychle tál a my
jsme šplhali na hranu kráteru, odkud vytékala kdysi láva. Stanuli jsme na hraně
a uviděli onen kráter. Před 10 000 lety se zde propadlo 45 km2. Po
erupci se zde propadl magmatický kotel a vytvořil rozsáhlý kráter. Ten se po
tisíce let naplňoval lávou až do roku 1875, kdy proběhla mohutná erupce. Ta
zavinila smrt mnoha lidí a zvířat. A následnou emigraci mnoha obyvatel do
Ameriky. Ale nejen to, třeba také zapříčinila neúrodu v Evropě. Sopečný popel
byl nalezen až v Norsku, Švédsku a Německu. Zajímavostí je, že zde cvičili
astronauti přistání na měsíci z programu Apollo. Lépe si vybrat nemohli.
Šli jsme mlčky tím
pustým místem. Láva byla všude kolem nás. Hradba hor ohraničující kráter byla
tak vzdálená. Tak neuchopitelná. Jak může něco, tak obrovského propadnout někam
do hlubin pod našima nohama? Potom se člověk cítí opravdu bezvýznamný. Lidstvo
se všemi jeho městy a doly je jen miniaturní slupkou něčeho většího. Asi jako
když se člověk kouká na termity v Austrálii. Titěrní tvorové přenášející zrnka
písku, z kterých si stavějí hromádky. Sice ovlivňují svoje prostředí, ale ne
celek, který dal podmínky k životu.
Pomalu jsme se
přibližovali a sníh kolem začal pomalu tát. Když jsme kráčeli, tak se s každým
naším krokem ozývalo dunění. Dozvěděli jsme se, že je to dutými kapsami, které
se vytvářejí po odtáni ledovce. Slunce svítilo a my jsme byli šťastní za tak
nádherný den. Před námi se objevilo obrovské jezero. Opět jsme vyvalili oči.
Bylo tak nádherné, tak průzračné. A přitom mu není ani 145 let. Po erupci v 19.
století se opět propadl kotel a vzniklo jezero Öskjuvatn o velikosti 12 km2.
Byli jsme překvapení, že za tak krátkou dobu se stihlo naplnit, vždyť je
hluboké až 220 metrů a nemá žádný vydatný přítok.
Šli jsme okolo
pomníku dvou vědců, kteří se vypravili na začátku 20. století na jezero. Už je
nikdo nikdy neviděl ani jejich loďku. Nedaleko byl menší kráter Víti. V něm
jsem se chtěl vykoupat, ale silný sirný zápach mě odradil. Ani mýdlová barva nebyla
příliš lákavá. Bylo mi jasné, že Ladu nepřesvědčím, aby do vody vlezla, byť jen
po kotníky. A tak jsem se vydal do útrob pekla sám. Víti v islandštině znamená
totiž peklo. Peklo bylo hlavě se dostat po bahně dolů.
Naštěstí jsem
uklouzl jen párkrát. Odnesly to jen ruce, které jsem si umyl v mýdlovém jezírku.
Sklonil jsem se k hladině a pozoroval bubliny mířící k hladině. Nebylo jich
málo a byly rozeseté po většině jezírka. Moc jsem se v kráteru radši nezdržoval
a vyšplhal jsem nahoru.
Lada na mě čekala.
Spolu jsme se vydali k hraně velkého jezera Öskjuvatn. Moc se nám líbily
zasněžené vrcholky s jezerem pod nimi. A tak jsme si sedli a pozorovali onen
mrtvolně klidný kraj. Najednou jsme uslyšeli rachot. Na protějším břehu se
utrhla malá lavina. Díky bohu jen malá. V roce 2014 se utrhla velká a udělala 30
metrů vysokou tsunami. To bychom utéct nestihli.
Vraceli jsme se k autu a viděli jsme ještě lépe rozmanitost
krajiny před námi. Slunce jsme měli v zádech a pozorovali jsme bahno okolo
kráteru Víti, světlehnědý štěrk střídající se s kamením. O kus dál se
světlehnědý štěrk mísil s tmavším. A ještě dál sníh odkryl černé lávové pole s
rudými skvrnami. A celé toto prostranství protínala cesta s desítkami turistů,
které vypustily autobusy. Byli jsme moc rádi, že jsme měli jezero jen pro sebe.
3. 9. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat