Ráno nás přivítal silný vítr. Rozhodli jsme
se, že s naším hlavním výletem počkáme. Nebylo by to bezpečné. Vydali jsme se
tedy poznávat geologické skvosty v okolí jezera Mývatn. První na seznamu bylo
nedaleké jezírko Grjótagjá. Opět bylo v puklině, kde ze země rozestupovala.
Slezli jsme do útrob jeskyně, odkud se valil teplý vzduch. Hladina jezírka se chvěla
pod oparem stoupající páry. Tady by to bylo na koupání zase až moc teplé. Ale
jezírko se nám líbilo. Především jeho krásné barvy. Ale i tak jsme byli trochu
zklamaní. Znali jsme toto místo opět ze seriálu Game of Thrones, ale i s velkou
představivostí, nebylo takové jako ve filmu.
Přesunuli jsme se kousek dál ke kopci, který
vypadal jak hora z bahna. Zaparkovali jsme na parkovišti a jen co jsme otevřeli
dveře, dostali jsme sprškou poletujícího písku. Vzápětí jsme ucítili silný
sirný zápach. Hverir je velice aktivní oblastí s mnoha bublajícími bahenními jezírky.
My jsme se rozhodli i přes silný vítr vylézt
na horu z bahna. Nejprve jsme prošli okolo chodníčků pro davy turistů, kteří
mohou vše pozorovat jen pár kroků od parkoviště. Nám se líbili vyskládané
mohyly nad vývěry sirných par. Vypadali jako komíny.
Vydali jsme se bizarní okrovou krajinou na
vrchol kopce. Vír metoucí prach a písek do obličeje nám výstup neusnadňoval,
stejně tak i jílovité bahno pod našima nohama. Aktivnější oblasti jsme poznali
jak po čichu, tak i vizuálně. Skrz okrové bahno vystupoval žlutý nános síry.
Byla to úžasná hra barev. Na vrcholu jsme měli krásný výhled po okolí, bohužel
jsme si ho moc neužívali, jelikož jsme ve větru nedokázali ani v klidu
stát.
Když jsme scházeli z kopce uviděli jsme vedle
nové asfaltové cesty nedávný kus historie. Metrové mohyly protínaly pustou
krajinu v pravidelných rozestupech. Nedokážeme si představit, jak touto
nekonečnou a drsnou krajinou putovali vikingové na hřbetech svých věrných koní.
Opět jsme popojeli tentokrát k sopce Krafla.
Cestou jsme minuli jednu z největších geotermálních elektráren i lyžařský vlek.
Dojeli jsme až ke kráteru a chvilku čekali, než nám vyjde sluníčko. Obešli jsme
pozůstatek po erupcích z roku 1724. Užívali jsme si nádherné výhledy do okolní
krajiny i do útrob kráteru. Ale už jsme byli unavení z větru, a tak jsme
se přesunuli zpátky k jezeru na dobrou baštu. Dorazili jsme k farmě Vogafjos,
kde byla i restaurace. Musím říct, že jsme si moc pochutnali a nabrali sílu na
okruh kolem jezera.
Unikátní lávové pole Dimmuborgir se vytvořilo
před dvěma tisící lety, když láva natekla do mělkého jezera. Tím se vytvořily
vysoké věže, které dávají onomu místu půvab. Tyto temné hrady jsou jednou z
mála oblastí ve vnitrozemí, kde jsme se setkali se stromy. V kombinaci s černou
lávou to byl krásný zážitek, který nás také ochránil před silným větrem. Nemůžu
opomenout skutečnost, že je to takové bludiště. Mě se podařilo ztratit během
chvilky. Došli jsme až ke kráteru Hverfjall a pak jsme se museli vracet. Ale
byla to příjemná procházka postupně se měnící krajinou. Od živé po mrtvou u
úpatí kráteru.
Nejen zde kombinace lávy a vody vytvarovala
podivuhodné tvary. Kousek dál na břehu jezera jsme pozorovali lávové sloupy
Höfði. Příjemné také bylo, že se k nim šlo skrz les. Opravdu to byl skoro
vzrostlý les!
Opět jsme popojeli a zastavili u
pseudokráterů, tyhle vznikly opět v kombinaci lávy a vody. Tentokrát láva
natekla do jezera a přehřáté páry explodovaly, čímž vytvořily tyto útvary. Bylo
to takové klidné procházení mezi pasoucími se ovcemi. Jak takové klidné místo
mohlo být před pár tisící lety, tak jiné?
Ještě je tu pár dalších věcí, které stojí za
vidění, ale ty až příště. Nicméně je z tohoto výčtu jasné, že je to pozoruhodná
oblast, překypující zajímavými místy, jenž lákají mnoho lidí k návštěvě. Trochu
nás mrzelo, že jsme neměli dost času si vše pomalu obejít.
1. 9. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat