Brzo ráno jsme se vykopali z omrzlého stanu.
Není to ideální probuzení skládat zmrzlou plachtu, ale nedalo se nic dělat.
Oškrábali jsme přední sklo a vyjeli. Doufali jsme, že počasí ve vnitrozemí k
nám bude shovívavější. Minimálně to mělo jedno pozitivum. Když je nízká
teplota, netaje led. Což znamená, že budeme mít šanci přebrodit řeky. A to je
nejlepší velice brzo ráno. Vyrazili jsme tedy s větrem o závod. Než jsem se
stačil pořádně rozjet už jsme stáli. Na silnici byla islandská zácpa.
Trvalo skoro hodinu, než sehnaly všechny ovce
z kopce. Takže jsme vylezli z auta, dali si čaj a zakousli se do muffinu. To se
vám v Evropě nestane, že by hnali ovce po jediné hlavní silnici ve státě.
Pozdě ale přece jsme se začali prokousávat
vnitrozemím. Šlo to neuvěřitelně rychle, jelikož mazlík v klidu svištěl po
asfaltu. Po 70 kilometrech asfalt zmizel a začala štěrková cesta. Krajina byla
ponuřejší a bující život vzácnější.
Blížili jsme se k poslednímu osídlenému
místu. V momentu, kdy jsme se přibližovali, Lada zahlédla hlouček lidí. Hlavní
celebritou bylo mládě polární lišky, které majitel zachránil před špatným
osudem, jelikož mu zemřela matka. Kochali jsme se tím krásným, roztomilým,
huňatým stvořením. V klidu pózovalo před moha objektivy. Jediné, na co se soustředilo,
bylo zhltnout co nejvíce bašty, kterou mu hodili z kuchyně. Dokázali bychom v
Möðrudalur strávit celý den, ale museli jsme rychle jet. Měli jsme před sebou
jen dva dny hezkého počasí.
Nekonečná pustina nás pomalu vtahovala do
svých útrob. Přitom byla silnice kupodivu naprosto v pohodě. Čekali jsme ji
horší, jelikož to byla silnice F 905. Na Islandu silnice, které mají na začátku
F, jsou většinu roku uzavřené a v létě sem mohou jen auta s pohonem na všechna
kola. Dlouho jsme si pěknou cestu neužívali. Jelikož jsme dojeli na silnici F 910.
Před námi byl první brod. Najeli jsme do vody
a pomalu se brodili. Voda stoupala a auto se začalo kymácet ze strany na
stranu. Na dně řeky byly velké kameny, které rozhoupaly auto. Zpomalovat sem
kvůli tomu nechtěl. Před sebou jsem měl odstrašující příklad toho, co se může
stát. Na těchto cestách je obvyklé, že u řek stojí utopená auta. Nejčastěji
Dacia Duster, které je nejutopenějším autem na Islandu. Naštěstí jsme se do
houpali až na břeh. Docela jsme si oddechli. Musím říct, že jsme byli nervózní
při pomyšlení, na mnohé řeky před námi.
Netrvalo dlouho a už jsme brodili znova.
Cesta ubíhala čím dál pomaleji. Jako orientační bod jsme měli horu Herðubreið,
která se tyčila nad krajinou. Pomalu, ale jistě jsme se k ní blížili. Když jsme
byli na stejné úrovni jako hora, tak jsme museli ještě přibrzdit. Před námi
bylo lávové pole. Byla to sranda projíždět klikatící se silnicí. Měl jsem
pocit, jako bychom ladně proplouvali mezi zkamenělým vlnobitím.
Na rozcestí jsme narazili na místního
Rangera. Krásně jsme si popovídali, chtěl nám doporučit spoustu věcí, které
bychom měli navštívit. Ale vždycky jsem
ho předběhl a řekl to za něj. Byl docela překvapený, jak jsme byli připraveni
na cestu. Ale byl jsem rád, že nám náš harmonogram cesty odsouhlasil a my jsme
se mohli odklonit na další zapadlou silnici F 903. Byla to uzoučká cesta, která
se proplétala okolo říčky. Zde to bylo ale jiné, všudypřítomná šeď se v okolí
toku zazelenala. Byla to oáza uprostřed pustiny. Na chvilku jsme se zastavili a
nasávali životadárnou energii místa Hvannalindir.
Dvakrát jsme v klidu přebrodili a oázu
vystřídala poušť. Někdy byla více písčitá jindy více kamenitá. Života tu mnoho
nebylo, občas mechy a lišejníky odolávaly na kusech skal. Zde vydrží opravdu
jen velice zarputilé formy života.
Na obzoru na nás zářil ledovec a my jsme se k
němu stále přibližovali. Největší ledovec v Evropě nás pomalu, ale jistě
začínal obkličovat. Nořili jsme se do hloubi ledovce mezi ledovcovými splazy.
Před námi vystupovaly hory podobné rohům čerta. Bylo to příznačné v oblasti,
kde se setkává oheň a led. Jen díky geotermální aktivitě jsme mohli dojet až
sem. Zde oheň vítězil nad ledovcem Vatnajökull.
Konečně jsme narazili na horskou chatu
Sigurðarskáli v oblasti Kverkfjöll. Zastavili jsme auto a dali jsme si oběd. V
klidu jsme odpočívali před cestou na jeden z blízkých vrcholů. Říkal jsem si, aby jsme vykročili správným směrem do dalších našich společných dní.
2. 9 . 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat