Nervózně jsem si hodil batoh na záda. Měl asi tak 10 tun. Tížil mě
už hodně dlouho. Jak jí to mám říct? Bude to vhodný moment? A především jak to
do prdele vyndám z toho batohu, aby si toho nevšimla. Kdyť má neposedné oči
všude. Měl jsem ho poctivě zabalený v krabičce a krabičku jsem měl obmotanou
ponožkou. Přicestoval se mnou z Čech a já ho schovával před Ladou půl roku. Půl
roku mě ta několika gramová věc tížila jak balvan. Byl jsem rozhodnut. Dnes ho
ze sebe shodím. Dnes bude ten den.
Sluneční paprsky se odráželi od ledovce za námi, když jsme pomalu
stoupali do kopce. Kolem bylo nečekaně hodně mechů. A dokonce měly svěží
zelenou barvu. V některých místech, kde byly zbytky ledu se jim dařilo dobře.
Zjevně měly stále dostatek vlhkosti. Našli jsme i vrbu bylinnou (Salix Herbacea)
jak má ustláno v mechové peřince.
Na obrovském ledovcovém splazu Dyngjujökull jsme uviděli,
kruhovité útvary. Ty vznikají díky geotermální činnosti pod ledovcem. I před
splazem bylo několik jezírek, z kterých šla pára. Přeci jenom jsme byli v nejaktivnější
oblasti z celého nespoutaného Islandu.
Povylezli jsme výš a procházeli pustinou mezi kopci. Na první
pohled byla krajina mrtvolně šedá. Jen pár tmavých barev se střídalo v našem
okolí. V dálce byl ledový příkrov zářící do dálky. Byl tak oslnivý v kontrastu
s krajinou bez života.
Procházeli jsme oním prostorem, kde se střídaly štěrkové nánosy se
skalisky či lávovými proudy. Při bližším pohledu nebyly barvy tak monotónní.
Jeden kopec byl černý, druhý byl do ruda a ten třetí byl takový kříženec.
Před námi byl pořádný kopec Biskupsfell s ostrými skalisky na
vrcholu. Jako kdyby to bylo včera, kdy láva ztuhla. Zanechala na vrcholu
neprostupnou hradbu ostrých výchozů. Obešli jsme kopec a začali stoupat po méně
strmé straně. Každou chvíli jsme měli krásnější výhledy, ale já myslel na něco
úplně jiného. Ne na ten ledovcový splaz, který zářil mezi vrcholky hor, ale na
mé břímě v batohu. Začal jsem často zastavovat. Snažil jsem se, ten osudově
důležitý předmět vyndat z batohu. Nešlo mi to. Dělal jsem, jako že piji a zase
zavřel batoh. Byl jsem hodně nervózní.
Těstě před vrcholem jsem zase dělal, že mám strašnou žízeň a začal
štrachat v batohu. Naštěstí Lada šla fotit, a tak jsem si strčil krabičku
zabalenou v ponožce do bundy. Pomalu jsem se snažil jednou rukou onoho ježka v
kleci vysvobodit. Povedlo se!
Došli jsme na vrchol a já začal natáčet a Lada fotila krajinu. Pod
námi byl několika set metrový sráz. Bylo to nádherné místo. Ostré vrcholky
vulkanických kopců vyčnívali okolo nás. Přímo před námi si ledovec razil cestu
skrz vrcholky pohoří. Pod námi bublal magmatický kotel, který rozpouštěl onen
ledovec. Místo kde se setkává oheň a led. Místo kde se rodí nová země. Věděl
jsem, že jsem na správném místě. Slunce na nás svítilo a vítr se ani nehnul. To
se tu moc nestává.
Najednou Lada sešla o několik metrů pode mě. Rychle jsem odložil
stále natáčející kameru na batoh. Byl to ten moment. Musel být. Vše kolem bylo
dokonalé, jen najít v sobě odvahu. Hlavou mi problesklo, co když řekne ne? Tak
to by vyřešil ten sráz zamnou. Udělal jsem pár klopýtavých kroků k Ladě.
Ta se na mě dívala velice nedůvěřivě a ptala se, co blbnu. Tak
jsem jí odpověděl, že blbnu a klekl jsem si na kolena. Pronesl jsem ona slova “Vezmeš
si mě?“. Lada si vzala moji tvář do dlaní a řekla mi „To víš, že jo“. Strávili
jsme nějaký čas v obětí s pohledy jeden pro druhého. Seděli jsme dlouho na
vrcholu a užívali si onen okamžik.
Konečně jsem mohl balvan, který mě tížil, odvalit ze svého života
a pořádně se nadechnout. Mohl jsem si užívat ten krásný den plnými doušky.
Konečně jsem cítil klid, který byl všude okolo nás.
2. 9. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat