O víkendu mělo být u nás ve fjordu hnusně. Vydali jsme se tedy do
vnitrozemí. Ladě nebylo moc dobře, ale i tak chtěla jet. Věděla, že se na výlet
moc těším a nechtěla mi to kazit. Byla to totiž poslední možnost navštívit
vnitrozemí. Zima se pomalu, ale jistě blížila. Vyjeli jsme a dali jsme si oběd
v našem oblíbeném městečku Varmahlíð.
Ladě začínalo být čím dál hůř. Nicméně byla moc paličatá na to,
aby to vzdala. Laděnka rozhodla, že pojedeme po silnici 756. Zkratky vypadají
opravdu jinak. Byla to spíše silnice pro farmáře, kteří v létě vyhání do
vrchoviny ovce. Po pár kilometrech jsme měli krásně zabahněné auto. Jeli jsme
velice odlišnou krajinou, než jakou máme za domem. Pohoří bylo spíš jako v
Čechách. Takové zaoblené kopečky.
Když jsme vyjeli z vrchoviny objevilo se před námi několik jezer.
Dominovalo jim ale dílo člověka. Velká přehrada Blöndulón.
Někde musí být znát, že Island používá jen obnovitelné zdroje energie. Nicméně
přehrada na nás působila velice nerušivým dojmem.
Za půl hodiny jsme dorazili do Hveravellir. Po silnici 35 to šlo
jak po másle. Sice jsme občas jeli po zvlněné prašné silnici. Takže se auto
pěkně rozvibrovalo, ale jelo se o poznání rychleji než po farmářské cestě.
Kolem nás se začalo kouřit ze země. Ale nejen z ní. Lada vypadala, že má
teplotu a nebylo jí vůbec dobře. Udělali jsme si malinkou procházku okolo
místních termálních vřídel.
Byli jsme na dohled od dvou velkých ledovců Langjökull a
Hofsjökull. A pod nohama nám tekla vroucí voda. Některá vřídla vytvářela
kouzelné mohyly. Jedny byly jako palačinky a druhé jako miniaturní sopky. Mně
nejvíce zaujal divný smajlík.
Vyvěrající voda také vytvářela jezírka s nádhernými barvami. Byla
velká škoda, že jsme si to tu nemohly plně užít. Dalo se tu totiž i koupat.
Vydali jsme se tedy zpátky
k autu a já jsem si udělal adrenalinovou jízdu k ledovci Langjökull po silnici
F 735. Mnoho jsme toho neviděli, jelikož nad ledovcem seděl mrak. Ale moc se
nám oblast zamlouvala. Příští léto si sem vezmeme stan a užijeme si to tu
naplno.
Blížili jsme se k našemu cíli cesty. Před námi byl Kerlingarfjöll,
který je čerstvě zařazen mezi rezervace. Jedná se o pohoří, v kterém je velice
hojná geotermální aktivita. Měl jsem v plánu se kouknout na kaňon, vyšlápnout
si jednu horu a podívat se po geotermální oblasti. Bohužel jsem akorát postavil
stan a ustlal Ladě, jelikož byla naprosto hotová. Já sem si dal něco malého k
sněhu a vyrazil jsem se vykoupat do horkého jezírka nedaleko.
Zanedlouho jsem zjistil, že za rohem úplně nebylo. Dorazil jsem k
bazénku, z kterého čněly dvě trubky. Musím říct, že jsem se těšil na horkou
vodu. Místo toho byla vlažná a horský vzduch byl velice mrazivý. Chvilku jsem
se šplouchal ve vodě, ve které plavaly velké oranžové vločky. Některé kusy
sedimentů byly větší než moje dlaň. Odvázaný jsem z tohoto místa opravdu nebyl,
a tak jsem šel zpátky. Lada se pokoušela usnout, ale bohužel jí byla moc velká
zima.
Ráno jsem se probudil vedle velice špatně naladěné Lady. Které
bylo blbě. Rozhodli jsme se, že se kouknu jen chvilku po okolí a pojedeme celou
cestu zpátky domů. Vyjel jsem na parkoviště u bývalého lyžařského vleku. Ten už
nejezdí od roku 2000. Místní sem jezdili lyžovat přes léto, ale už nebylo na
čem, tak to tu zavřeli. My jsme popojeli kousek vedle k oblasti Hveradalir.
Zaparkoval jsem auto tak, aby se i Lada mohla trochu kochat a šel
jsem sám. Všude byly nádherné okrové kopce, z jejichž údolíček se valila pára.
Vyvěrá zde nejteplejší pramen na Islandu s teplotou 150 °C.
Pomalu jsem slézal po jemném bahně do údolíčka. Byl jsem rád, že
je bahno zmrzlé a jen trochu klouže. V údolí bylo o hodně příjemněji. Nefoukalo
a teplota byla mnohem vyšší. Na druhou stranu to tam pořádně klouzalo. Bahno
bylo všude.
Neodradilo mě to a šel jsem dál k místům, odkud se nejvíce
kouřilo. Z jemného poprašku sněhu vystupovaly pestrobarevné skály. Bylo to
úchvatné. Mrzelo mě, že tam se mnou Lada není. O kousek dál pára doslova
tryskala ze země.
Počasí se začalo zhoršovat, a tak jsem ještě popošel k zasněženým
místům nad aktivní oblastí. Opět mě čekalo krásné překvapení v podobě velkých
kusů ledu či sněhu spadlých do aktivní oblasti. Zase jsem měl před sebou ono
otřepané turistické lákadlo. „Oheň a Led“.
Začalo sněžit a já jsem se vydal zpátky k autu. Lada mě přivítala
a byla ráda, že je blíže ke svojí posteli. Rozjel jsem se po čerstvé nadílce
sněhu a opatrně sjel z hor. Jakmile skončil sníh tak jsem už nikde nestavěl.
Jel jsem rychle, a tak jsem dával tlumičům zabrat. Auto zase začalo táhnout
doprava. Doufal jsem, že je to velice sjetými pneumatikami. Trvalo to něco přes
3 hodiny a byli jsme doma. Sem se také vrátíme, vždyť je to kousek.
14. 9. - 15. 9. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat