Cesta mezi skalními útvary od Villamar Mallcu až po hotel ze soli

Ráno jsme při snídani obdivovali vycpaného pásovce. Doufali jsme, že se nám poštěstí a na nějakého narazíme. Než jsme vyjeli tak jsme zápasili se záchodem. To že dveře jen tak tak zakrývaly sedícího člověka na záchodě, bychom ještě přežili. Ale někdo hodil toaletní papír do záchodu, čímž ho ucpal. Tady v poušti se totiž pokakaný toaletní papír hází do koše vedle záchodu. Skoro pokaždé tyto koše přetékaly, takže nám chvilku trvalo, než jsme si na to zvykli. Vyrazili jsme z městečka, kterým protékal malý potůček. Tvořil zde životadárnou oázu. Z městečka nás musela propustit jedna místní paní. Samozřejmě že za nějaký ten peníz. A tak jsme si ji alespoň vyfotili. Myslíme si, že je to poslední generace, co bude v hojném počtu nosit tradiční oděv.

Popojeli jsme kousek ke skalním útvarům. Byli jsme tam první, a proto jsme měli klid. Ale ne na dlouho za námi jelo mnoho aut s turisty. Využili jsme té chvíle a šli prozkoumat okolí. Zprvu jsme nenašli nic zajímavého, jen nějaké bobky. Takže jsme se přidali k ostatním a obdivovali skály ve tvaru poháru, velblouda nebo opice.

Okolo skal rostly malé keříky a moje oblíbená azorela nahloučená. Laděnku více zaujala drobná kvítka. Měla modrou a červenou barvu. Překvapilo nás, že můžou přežít v takové pustině.

Kousek odtud byla Italia Perdida, což jsou také skalní útvary. Byly krásné, ale oproti tomu, co jsme tu honili, to nebylo nic. Viscacha jižní (Lagidium viscacia) skákala hbitě po skalách. Tohle roztomilé a huňaté zvířátko bylo na nás tak hodné, že se po dvou kolech nahánění okolo skály zastavilo a nechalo se vyfotit.   

V autě jsme se tísnili jen chvilku. Zastavili jsme se u laguny Vinto, kde jsme pozorovali husy a plameňáky. Ti nebyli tak barevní jako u jezera, které jsme navštívili den předtím. Bylo tu ale o dost více vegetace.

Opět jsme popojeli pustým údolím, až jsme narazili a malinkou farmu Estancia Catal. Všude okolo se proháněly lamy a alpaky. Měly na uších střapečky a okolo krku zvonečky. Všude běhala spousta mláďat a dožadovala se od maminek čerstvého mléka. Procházeli jsme touto idylickou farmou ke kaňonu.

V údolíčku byla spousta svěží trávy. Stačilo však vylézt pár metrů na skálu a krajina byla skoro bez života. Zahlédli jsme tu akorát kaktusy a několik pichlavých rostlinek. Znovu jsme měli štěstí a zahlédli jsme na skalách viscachu jižní.

Slunko začínalo mít sílu a nad planinou se začala tvořit prachová tornáda. Rozhodně to nebyli malincí raráškové. Do takového bychom nechtěli vkročit. 

Přesunuli jsme se k Mirador Cañon de Alota. Odtud byl krásný výhled na řeku. Klikatila se sto metrů pod námi. Místní jí říkají anakonda, protože řeka se zelenými keříky a trávou okolo vodního toku podle nich tak vypadá. Asi jsme žvýkali málo koky.

 Jeli jsme k vesničce Villa Alota. Z ničeho nic se zde vynořila zemědělská oblast. Samozřejmě, že ne ve smyslu zemědělství v Evropě. Prostě tu byla malá políčka a něco se tu snažilo růst. Byly to zatím jen malé rostlinky, ale v minulosti živily celou oblast. Quinoa znamená v jazyce Inků „matka zrno“. Po kolonizaci to šlo s touto rostlinkou z kopce. Nyní jí svítá na lepší časy merlík čilský (Chenopodium quinoa), je totiž čím dál oblíbenější. Jako doplněk stravy USA nebo v Evropě. Na druhou stranu místní si radši koupí levnější špagety či rýži a drahý merlík čilský pošlou veganům do Evropy.

Na oběd jsme dostali rýži se zeleninou. Vyloženě další typický kulinářský recept z pouště. Jeli jsme dál na sever zeleným údolím, až jsme narazili na vesničku San Agustin. Opět jsme zaplatili mýtné a jeli dál. Naši spolucestující dali místním dětem lízátka. Prckové z toho byli docela na větvi. Sem civilizace ještě zcela nepronikla. Působilo to v této pustině jako zázrak. Z nebe začaly padat kapky deště. Naštěstí jich bylo jen pár, nechtěli bychom, aby cesta byla blátivá. Protože náš řidič v nás nevzbuzoval ani trochu dojem profesionála, který ví, co dělá. Za chvilku začínala deštivá vysokohorská zima, která je v lednu a únoru. Lehce se pak může stát, že auto na rozblácených silnicích uvízne.

Byli jsme v autě namačkaní víc jak dvě hodiny. Už nám bylo docela blbě. Byli jsme proto moc rádi, když nás řidič vypustil ven. Ocitli jsme se ve vesničce, jejímž středobodem byla železnice. Připadalo nám, že se tu čas zastavil před sto lety. Byli zde všechny potřebné stroje pro obsluhu parních lokomotiv. Pouštní klima je uchovalo velice dobře. Občas tu stále jezdí nákladní doprava, ale náklad už táhnou modernější stroje. Dali jsme si pivo a obdivovali jsme výtvory z kaktusového dřeva.

Jeli jsme planinou až k horám. Podél nichž jsme se blížili k cíli naší cesty. U cesty pěstovali quinoa, na které si pochutnával nandu Darwinův (Rhea pennata). Konečně jsme dorazili do hotelu. Vypadal honosně vešli jsme dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Po více jak půl hodině hledání kohokoliv, jsme se ubytovali sami a šli na procházku. Nad hotelem rostly obří kaktusy. I když nám nebylo nejlíp museli jsme je vidět. Echinopsis atacamensis nám vyrazily dech. Jejich impozantní velikost doplňovaly nádherné bílé květy. Je neuvěřitelné, že dokážou na poušti vyrůst do desetimetrové výšky. Místní jejich nádherné, důlkované dřevo používají ve stavebnictví.

Vesnička nás moc nezaujala, a tak jsme šli do hotelu ze soli. Po bližším zkoumání jsme nejen chodili po soli, ale i jsme spali na posteli ze soli. Stůl byl ze soli, stěny byly ze soli no prostě všechno. Tedy až na sprchu a záchod naštěstí. Najedli jsme se a šli jsme spát. Já jsem tu noc nezamhouřil oka. Bohužel tomu nebylo kvůli tomu, že jsem se nemohl dočkat rána. Celou noc jsem strávil v křečích na záchodě. Večeře mi nesedla. A vinu dávám tomu nedodělanému kuřeti.

12. 12. 2019

Národní park Eduardo Avaroa Andean Fauna v Bolívii

Brzo ráno jsme vstali a vyrazili na náš první a poslední organizovaný výlet. Bohužel jsme neměli dost odvahy, si půjčit auto a jet na vlastní pěst. Politická situace v Bolívii byla stále dosti nestabilní. Čekali jsme asi tři čtvrtě hodiny před hotelem, než nás vyzvedl velice nesympatický řidič. Obratem jsme vyjeli k bolivijským hranicím. Stoupali jsme do kopce vstříc vulkánům Licancabur a Juriques. Za hodinu jsme byli o dva kilometry výše. Dali jsme si snídani a šli bojovat s úředníky na hranici. Fronta byla dlouhá a zima nám pomalu zalézala do morku kostí. Přeci jenom jsme byli 4 500 metrů vysoko. Byli jsme rádi, že jsme neměli problémy jako spolucestující z Jihoafrické republiky. Ti museli zaplatit ještě tučnou částku za vstup do země.

V okolí nebylo nic živého. Jen lidé a bordel po nich. Nad námi se tyčily skoro šest kilometrů vysoké vulkány. Hrály mnoha barvami, tak jsme měli alespoň co pozorovat. Koukali jsme, jak z bolivijské strany jede jeden jeep za druhým. U jednoho jsme si říkali, že byl rád, že vůbec dojel. Samozřejmě si přijel pro nás. Řidič Santos byl malinký človíček, který neuměl ani slovo anglicky. Na první pohled to nebyl žádný průvodce. Jen člověk, kterému dali auto a řekli jeď. Naše zavazadla dal na střechu a pořádně zabalil do plachty. Byli jsme připravení se vydat na prašné cesty náhorní plošiny.

Nasoukali jsme se v sedmi lidech do auta a vyjeli. Jelikož jsme jeli se dvěma staršími páry, tak jsme je nechali sedět vepředu. My jsme se tísnili na sedačkách vzadu. Seděli jsme bokem, jelikož jsme neměli kam dát nohy. Měli jsme před sebou čtyři dny velice nepohodlného cestování.

Když jsme projeli dalšími hranicemi a následně hranicemi národního parku Eduardo Avaroa Andean Fauna, tak jsme konečně vyrazili poznávat Bolívii. Jako první jsme jeli k Laguna blanca. U pobřeží rostlo pár rostlinek, ale jinak byla pustá. Měla nádhernou barvu. Hladina se skoro ani nehnula a odrážely se v ní vulkány a duhové hory v okolí. Popojeli jsme k dalšímu jezeru. Laguna Verde byla úplně bez života. Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale nic tu nebylo. Prý to tu nemají rádi. Voda je velice bohatá na olovo a arzén.

Byli jsme překvapení, že jsme tu potkali lamy vicuñi (Vicugna vicugna). Mnoho na pastvu toho neměli. Jeli jsme dál okolo skalních útvarů vynořujících se z písečné duny. Nazývají je tu Desierto Salvador Dalí, podle slavného umělce. Nám jsou tyto přírodní umělecká díla bližší nežli umělcova práce. Bohužel jsme od nich byli hodně daleko.

Další zastávkou byly Termas de Polques, rozkládající se na břehu jezera. Bylo to úchvatné místo. Rychle jsme vběhli do horkých bazénků. Byli jsme dokonce tak rychlí, že nás nestihli ani s kasírovat. Bazénky nebyly příliš horké, a proto jsme v nich vydrželi docela dlouho. Na dně byla spousta kamínků, které příjemně hřáli do chodidel. Jen když jsme vylézali, tak jsme si málem na schodech vymlátili zuby, jak to klouzalo.

Výhled na hladinu jezera a hory za ní byl k nezaplacení. Když nás výhled trošku omrzel, tak jsme pozorovali malou skupinu plameňáků, která se procházela mělkým jezerem. Nastal čas oběda. Uvařili výtečný oběd, což nám zlepšilo náladu. Nasoukali jsme se opět do auta a vyrazili.

Nastalo odpoledne a sluníčko prohřívalo náhorní plošinu. V autě začalo být nesnesitelné vedro. Spolucestující původně z Indie, který nikdy nezavřel ústa se dožadoval klimatizace. A tak jí náš řidič Santos zapnul. Během chvilky se vyvalil z klimatizace písečný mrak, který nás začal všechny dusit. Dobrá nálada po obědě nás rychle opustila. Jeli jsme tedy náhorní pouští s otevřenými okénky. Prášilo se nám neustále do auta, ale nic jiného nám nezbývalo. Naštěstí jsme zanedlouho zastavili u Sol de Mañana. Což byla aktivní oblast, jaké známe z Islandu. Ze země se kouřilo a také tu bublalo bahénko. I tady měla Laděnka problém udržet v sobě obsah žaludku. Smrdělo to tu pěkně.

Začalo nám být trochu špatně. Byli jsme ve výšce 4 960 m.n.m. Pravidelně jsme si šňupali vodičku od šamanky, ale moc to nepomáhalo. Zkusili jsme tedy žvýkat kokové listy, které nám dal řidič. Byl to hnus! Ale co by člověk neudělal pro zdraví. Pod námi se tyčil jeden z hlavních cílů Laguna Colorada. Měli jsme na ní krásný výhled. Její rudá barva se vymykala standardnímu vnímání krajiny. Byl to obraz z jiného světa.

Sjeli jsme půl výškového kilometru k jezeru. Vyrazili jsme pomalinku na procházku. Spolucestující Zubejda ani nevylezla z auta, jak jí bylo špatně. Byli jsme rádi, že se pohybujeme ve vysokých nadmořských výškách už delší dobu. Kochali jsme se jezerem a poté jsme sešli dolů k plameňákům. Byly jich tisíce. Nádherná zvířata v nádherné krajině. Byla to pastva pro oči. Je neuvěřitelné, jaké odstíny barev dokáže příroda vytvořit a zkombinovat. Co víc k tomu napsat, prostě jeden z deseti nejlepších zážitků během naší tříměsíční cesty Jižní Amerikou.

Pozorovali jsme zde tři druhy plameňáků, kteří se od sebe lišili barvou a zobákem. Byli jimi plameňák andský (Phoenicoparrus andinus), plameňák chilský (Chilean flamingo), plameňák Jamesův (Phoenicoparrus jamesi). Bylo krásné pozorovat zamilované tanečky párů. Jak se jejich krky proplétají. Sedli jsme si u břehu a pozorovali jejich ladný let nad hladinou. Přistávání bylo okouzlující. Za letu šlapali na prázdno až se dotkli hladiny. Udělali pár rychlých kroků a stáli vele ostatních. Řidič už na nás čekal, a tak jsme šli do naší prašné sauny na čtyřech kolech. Jen jsme otevřeli dveře, tak Santosovi uletěla skoro všechna zásoba koky. Nebyl z toho nadšený.

Dojeli jsme do městečka Mallcu a ubytovali jsme se. Pokojík byl hezký, na to, v jaké pustině jsme byli. Akorát nám jaksi zapomněli říct, že krom vody si máme s sebou vzít i toaletní papír. To je tady tuze vzácná komodita. Naštěstí se naši spolucestující nad námi slitovali a podělili se.

11. 12. 2019

San Pedro de Atacama

Ráno jsme si půjčili kola a vyrazili do Valle de la Luna. Vyráželi jsme brzy, jelikož jsme se báli pouštního slunce. Název „měsíční údolí“ v nás nevzbuzoval mnoho nadějí. Opustili jsme městečko plné vzrostlých stromů a vyrazili do pouště. Již kousek za oázou nám začalo být pěkné vedro, kopeček jsme málem nevyjeli. Kolem silnice byly občas malinké keříky a sem tam trs trávy. Naštěstí jsme jeli převážně po rovině. Po půl hodině jsme se přiblížili k údolí. Živé rostliny vystřídala krusta soli. Někde byla silná jinde chyběla. Toto místo sloužilo jako lom pro těžbu soli, než se stalo rezervací.

Zahnuli jsme do kaňonu a rovinu vystřídaly kopečky. Jelikož byly strmé, tak jsme kola tlačili. Vymlouvali jsme se na to, že po písku a šotolině se nedá jezdit, když pneumatiky neměly skoro žádný vzorek. Byli jsme za to moc rádi, mohli jsme pomalou chůzí pozorovat různorodé solné útvary. Jedny byly jako perly vystupující z povrchu, jiné jako zamrzlé rozbouřené moře. Byla to úchvatná plejáda geologických zajímavostí.

Před námi se vynořila první velká duna. Byla velice zajímavá, ještě jsme nikdy neviděli propojení ladné duny a skalních útvarů. Nechali jsme kola na parkovišti a šli se projít. Krása úchvatných skalních útvarů gradovala, každým novým výhledem.

Slunce začalo pálit, a tak jsme si dali další vrstvu opalovacího krému. Popojeli jsme dál. Zase jsme nechali kola na parkovišti a šli prozkoumat další část kaňonu. Výhledy ani solné struktury tu nebyly tak úchvatné, ale bylo tu něco jiného, co nás naprosto odrovnalo. Už jsme se pohybovali po této pustině několik hodin. Nezahlédli jsme tu nic živého. Najednou jsme uslyšeli hukot. Vešli jsme do roje blanokřídlého hmyzu, pravděpodobně drvodělky (Xylocopa spp.). Desetitisíce jich kopulovaly, létaly nebo zalézaly do děr, kde měly hnízda. Bylo to opravdu nezvyklé vidět taktovou hojnost života na tomto místě.

Další zastávkou byla stará těžební jáma. Mocnost solné krusty byla několikametrová. Jeli jsme dál, až jsme narazili na konec cesty u solných sloupů. Dál se jet nesmělo, ale věděli jsme, že je tam cesta k hlavní silnici. Shodou okolností tam dorazili i jiní turisté na kole a měli stejné informace. Navzájem jsme se podpořili a vyrazili. Byli jsme rádi, že máme horská kola. Tohle to by auto neprojelo. Bylo vidět, že je cesta delší čas zavřená. Cestu na některých místech přehrazovala vrstva vykrystalizované soli.

Sjeli jsme do pouštní pánve, kde sem tam vzdoroval kus trávy. Slunce pálilo a naše zásoby vody se ztenčovaly. Když jsme konečně dojeli na hlavní, čekal na nás dlouhý táhlý kopec. Málem jsme tam nechali duši. Střídavě jsme jeli nebo tlačili kolo. Podle toho, kolik sil jsme měli. A hlavě tak abychom vyšli s vodou. Když jsme vyjeli na vrchol, tak jsme už žádnou vodu neměli. Naskytl se nám ale úchvatný výhled na oázu San Pedro de Atacama. Ani nevíte, jak rádi jsme viděli tohle pouštní městečko.

Nasedli jsme na kolo a svištěli z kopce dolů. Za pár minut jsme byli na náměstí a hltali litry vody. Odpočinuli jsme si pod stromy a vyrazili ještě na jeden menší výlet. Tentokrát jsme mířili do údolí s názvem Valle de la Muerte tedy údolí mrtvých. Opět povzbudivý název. Když jsme dojeli k údolí opět nás čekal nekonečný táhlý kopec. Moje zadnice už toho měla dost a začínala stávkovat. Takže jsem často kolo tlačil. 

Údolí se nám líbilo méně nežli měsíční údolí, a proto jsme se moc nezastavovali. Na konci jsme zaparkovali kola a chvilku pozorovali mladíka, jak sjíždí dunu na snowboard. Pokračovali jsme dál pěšky na vyhlídku, která stála za to. Uteklo nám to hezky, jelikož jsme si pokecali s německým párem o cestování. Naprosto ožehnutí jsme dorazili na hotel. Měli jsme toho dost. Ujeli jsme okolo 50 kilometrů, a ještě jsme se museli připravit na cestu do Bolívie. Mysleli jsme si, že si tam odpočineme. Realita byla dosti odlišná.

10. 12. 2019

Noční přejezd do San Pedro de Atacama

Přesun z města Arica do města Calama probíhal v pohodě. Seděli jsme si na předních sedačkách a užívali si jízdu. Když jsme šli spát, tak jsme si sedačky dali do pohodlné polohy na spaní. Nečekali jsme, že tu zažijeme mnohem pohodlnější cestování nežli v Čechách. Bohužel nám nebyl dopřán dlouhý spánek. Uprostřed noci jsme zastavili u hranic mezi dvěma Chilskými regiony. Kontrola proběhla vcelku rychle a jeli jsme dál. Za pár hodin jsme dojeli k dalším hranicím. Netušili jsme, co se děje. A tak jsme zůstali sedět v autobuse. Nakonec nás z autobusu vyhodili i se všemi věcmi. Museli jsme podstoupit kontrolu dokladů i zavazadel. Prostě jako na letišti. Docela nás překvapilo, že jsou zde takové tvrdé kontroly v rámci jednoho státu. K ránu jsme dojeli do města Calama, počkali jsme si hodinu a jeli dál do pouště. Konečně jsme dorazili do San Pedro de Atacama.

Trošku jsme měli problém se ubytovat, jelikož paní nám furt něco povídala španělsky. Nic jsme nerozuměli, a proto jsem poprvé vyzkoušel aplikaci na překládání ze španělštiny do angličtiny. Chvilku to zabralo, ale domluvili jsme se. Užitečná věcička, pokud je tedy k dispozici internet. Šli jsme do výtečné restaurace La Franchutería na jídlo. Takhle skvělou bagetu jsem snad v životě neměl. Na druhou stranu takhle drahou taky ne. Bylo znát, že jsme vstoupili do turistické destilace. Na každém kroku bylo mnoho lidí, kteří nás lákali na ty zaručeně nejlepší zájezdy po okolí. Bylo to otravné. Zařídili jsme pár věcí, jako výlet do Bolívie a směnu peněz. Směnit peníze byl tedy porod, byli jsme asi v 10 směnárnách a všude měli lichvářský kurz. San Pedro de Atacama je prostě ztělesněním turistické pasti.

Nicméně je tu co obdivovat, pokud máte peněženku plnou. V okolí je krásná příroda a městečko má také své kouzlo. Malé domky z nepálených cihel se vyjímají v pouštním slunci. Líbil se nám kostelík, který měl úžasný krov. Až později jsme zjistili, že prapodivné dřevo z krovu pochází z kaktusů. Pozdě odpoledne jsme vyrazili k pevnosti Pukará de Quitor. Byla vzdálená jen 3 kilometry, ale pouštní slunce nám dávalo zabrat. Naštěstí tu byla nadmořská výška jen dva a půl kilometru, takže to plíce zvládaly dobře. Když jsme došli prašnou a rozestavěnou cestou k pevnosti, tak jsme zjistili, že je zavřeno. Naštěstí nás jedni turisté vzali zpátky do města. Skoro jsme tedy nedojeli, jelikož slečna, která řídila, najela autem na velký šutr. Málem prorazila nádrž. Došli jsme do hotelu a užívali jsme si zasloužený odpočinek. Další den nás čekalo jedno z největších líbánkových bláznovství. 

9. 12. 2019

Národní park Lauca

Ráno jsme vyrazili do národního parku Lauca, který se nachází na Andské náhorní plošině. Museli jsme tedy vyjet ještě výš. Doufali jsme, že jsme se přes noc trochu aklimatizovali. Bohužel tomu tak nebylo, začala nás bolet hlava, a proto jsme šňupali léčivou vodičku z místních bylin. Na chvilku ulevila, ale více nám pomáhala příroda kolem. Začala se měnit. Přibývalo druhů trav i keřů. Nejvíce nás zaujaly zelené polštáře obrůstající kameny. Chtěli jsme se na ně posadit a odpočinout si, ale byla by to velice bolestná zkušenost. Zelené polštáře byly dosti ostré, a tak jsme si na azorelu nahloučenou (Azorella compacta) jenom sáhli.

Projížděli jsme krajinou, které dominovaly vulkány. Některé vypadaly jako duhové hory, bylo to opravdu kouzelné. Netrvala dlouho a byli jsme na plošině. Naše touha po poznávání všeho nového nás vyléčila z výškové nemoci.

Ujeli jsme jen kousek a už jsme viděli první lamy. Byla to ochočená stáda lamy krotké (Lama glama), ty jsou hlavě na nošení věcí, maso a kůži. Jeli jsme dál po Andské plošině. Nebyla to oáza života, sem tam rostl jen trs trávy. Na svazích hor a vulkánů nerostlo prakticky nic.

Bylo zde velké množství vodních ploch. Okolo kterých bujel život. Tam jsme poprvé viděli vicuñi (Vicugna vicugna). Je to divoký druh lamy, který je poměrně malý. Ale je velice vzácný. Málem vyhynul, nebýt programů na záchranu druhu.

Jeli jsme dál, přibližovali jsme se k dominantě plošiny. Byl jím vulkán Parinacota 6 348 m.n.m. Díky své výšce si stále uchovával sněhovou čepičku. V kombinaci s jezerem Chungará v němž se zrcadlil, to bylo ztělesněním kýče. Ale nebylo to všechno, ještě k tomu na břehu jezera pochodovali plameňáci chilští (Phoenicopterus chilensis). Naprosto neuvěřitelný obraz se nám navždy vryl do paměti.

Nedaleko se z jiného vulkánu kouřilo. Je to stále aktivní oblast. Jeli jsme dál a obrátili jsme to před hranicemi s Bolívií. Neměli jsme potřebné papíry pro přechod. Byly totiž dražší nežli půjčení auta na několik dní. Vyrazili jsme tedy zpátky k jezeru a dali si čaj od šamanky. Moc nám nezabral. Byli jsme ve výšce 4 500 m.n.m. docela dlouho a začalo se to projevovat. Popíjeli jsme čajík a pozorovali jsme vicuñy u potůčku, jak se pasou. Pod námi byli plameňáci a mezi nimi giant coot (Fulica gigantea) což je taková přerostlá lyska. 

Cestou zpátky nás příjemně zdržel další druh lamy, byla jím alpaca (Vicugna pacos). Tyto roztomilé huňaté koule by člověk hned obejmul, ale radši jsme to nezkoušeli. Jeli jsme zpátky okolo Jezera Cotacotani až do vesnice Parinacota. Neviděli jsme ani živáčka. Byla to vesnice duchů. Šli jsme se alespoň projít k řece Lauca, která na plošině pramenila. Tady jsme našli dvojici husic andských (Neochen melanoptera). Obou nám už bylo špatně. Bolest hlavy se stupňovala. Zamířili jsme tedy níž. Dojeli jsme skoro až k vesnici Putre, kde jsme zatočili k pramenům Termas de Jurasi. Vyjeli jsme do strmého kopce a potkali stádo vicuñí. Byly nádherné, konečně jsme si je mohli prohlédnout z blízka.

V lázních jsem zjistil, že se mi vylil džus do plavek a zanechal tam moc pěkné oranžové šlemy. Vymáchal jsem tedy plavky v sudu. Který jak sem posléze zjistil sloužil na splachování záchodu. Po této trapné situaci jsme se naložili do horkých pramenů. Slunce žhnulo a voda měla minimálně 45 stupňů. Kombinace nadmořské výšky čtyři kilometry a horké vody nám udělala zle. Moc dlouho jsme si to nevychutnávali a jeli půl kilometru níž do vesnice Putre. Dorazili jsme do hotelu a během deseti minut jsme oba spali.

 

Večer jsme si zašli na oběd a dali si lokální maso. Lama je poněkud tužší maso, ale chutnalo nám. Laděnka nebyla úplně spokojená, protože na jejím kousku, byly stále stopy po srsti. Takže na 100% bio kvalita.

Ráno jsme si udělali procházku okolo říčky, sledovali jsme, jak si prohlubuje koryto v mocné vrstvě popílku. Kolem nás proudila voda v nedávno vybudovaném akvaduktu. Přesto všechny zídky okolo nebyly obhospodařované. Musel to být drsný život. Teď se radši všichni věnují turistům či něčemu jinému.

Cesta zpátky byla horší, šli jsme do kopce a Laděnka to nedávala. Zamotala se jí hlava a nebyla schopná jít. Naštěstí se ji udělalo za chvilku lépe. Původně jsem měl v plánu v okolí nachodit mnoho kilometrů, ale nadmořská výška nám dávala zabrat. Začali jsme trochu smrkat krev, a tak jsme jeli rychle dolů. Každým výškovým kilometrem ubývalo života kolem nás a teplota prudce stoupala. Chtěli jsme se někde zastavit a dát si oběd ve stínu. Bohužel je zde tato komodita nedostatkové zboží, a proto jsme dojeli až do Ariky na pláž. Trošku jsme se osvěžili v moři a jeli na letiště, kde jsme nechali půjčené auto. Jelikož byla neděle a v neděli se zde skoro nikde nepracuje. Vzali jsme si taxíka, který nás odvezl zpátky do města na autobusové nádraží. Byli jsme připraveni na noční přesun do pouštní oázy.

7. 12. - 8. 12. 2019