Cerro Torre

Konečně jsme vyšli na delší procházku. Počasí bylo dobré, akorát hory byly stále v mracích. Podle předpovědi mělo být odpoledne hnusně. Neotáleli jsme a vyrazili. Procházeli jsme Magellanským subpolárním lesem, který je složený z pabuků. Není moc druhově bohatý, jelikož se vyskytuje na místech, která byla pod Patagonským ledovcem, během poslední doby ledové.

Šli jsme pomaloučku údolím řeky Fitz Roy. Stále jsme hledali místní jelínky nebo pumu, bylo to marné. Tady je to vyhrazeno masovému turismu. Mohli jsme alespoň obdivovat jednu horu, která vystupovala před pohořím. Na vrcholu měla malý, ale krásný ledovec.

Na druhé straně jsme zahlédli vykukovat mocný Fitz Roy. K tomu jsme dnes namířeno neměli. Šli jsme dál údolím a přibližovali jsme se k Cerro Torre. Stále jsme hledali ony tři špičaté vrcholky v mracích před námi. Nechtěly se nám ukázat.

Došli jsme až k laguně Torre. Kde jsem opět slintal nad ledovcovým splazem, který byl zalit sluncem. Chvilku jsme si odpočinuli za kamennou bariérou. Od ledovce šel ledový vzduch. V kombinaci s větrem, to bylo celkem nepříjemné. Laděnce začala být zima. I tak jsem ji přemluvil k dalšímu pokračování.

Po moréně jsme došli k výhledu Maestri. Chvilkami foukalo opravdu hodně, ale výhledy začínaly být čím dál lepší. Laděnce byly výhledy ukradené, jelikož jí byla zima a nebyla stále zdravá. Sotva jsme dorazili na konec, už pelášila zpátky. Zůstal jsem na výhledu sám a užíval si ho. Obdivoval jsem jednotlivé praskliny ledovcového splazu pod horou. Pomalu se začínaly vynořovat vrcholky Cerro Torre. Předpověď počasí jim opravdu nevyšla, vždyť mělo být odpoledne horší počasí. Ale na druhou stranu jsme si to tu procházeli bez davů turistů, které začaly teprve přicházet.

Musel sem však dohnat Laděnku. Jelikož byla stále promrzlá, tak s ní nebyla řeč. Spěchala do kempu. Stačilo tam zůstat o hodinu déle a měli bychom Cerro Torre jako na dlani. Aspoň jsme měli pěkný výhled na hory ze vzdálenější vyhlídky. Zbytek dne jsme strávili v kempu a Laděnka pila jeden čaj za druhým, aby nabrala sílu na další den.

15. 1. 2020

El Chaltén

Ráno nebylo Laděnce dobře. Vydali jsme se jen do blízkého okolí města. Nejdříve jsme se informovali o tom, co můžeme vidět v největším národním parku v Argentině jménem Los Glaciares. Zaujal mě model Jihopatagonského ledovcového pole, okolo kterého se rozkládá park. Západní část leží v Chile, kde je rezervace Bernardo O'Higgins. Ledový příkrov se rozkládá na rozloze 12 500 km². Jedná se o třetí největší ledový příkrov po Antarktidě a Grónsku. Pomalu jsme šli na vyhlídku, která byla kousek odtud. Okolo nás byla spousta nor po pásovcích. Bohužel jsme nenarazili na jediného. I když jsem každou noru pečlivě prozkoumal.

Vylezli jsme na vyhlídku. Pod námi jsme měli El Chaltén jako na dlani. Bohužel Fitz Roy byl zahalen v mracích. Stejně tak i Jihopatagonského ledovcového pole. Jako by pole chránil štít z mraků a nedovolil paprskům zahřát jeho ledový příkrov. Na vyhlídce jsem nebyl schopen stát. Vítr se mnou cloumal, takže něco vyfotit byl docela oříšek. Našli jsme si místo v závětří. Čekali jsme, jestli se poklice nad ledovcem zvedne. Bohužel se tak nestalo a pokračovali jsme na druhý výhled.

Cestou se narazili na tyranovce rudookého (Xolmis pyrope), který se schovával v malém lesíku před větrem. Došli jsme na místo, odkud jsme v dáli viděli jezero Viedma, podél kterého jsme přijeli. Laděnce už vítr bohatě stačil. Trošku přecenila svoje síly. Šli jsme raději rychle zpátky do města.

Prošli jsme se po hlavní ulici, kde bylo několik soch vyřezaných ze dřeva. Odkazovali na místní horu Fitz Roy, zvířata či na baťůžkáře. Ten poslední se mi ostatně líbil nejvíc. Takovou krosnu jsem ještě neviděl. Přišli jsme ke stanu a v tu ránu Laděnka zalezla a usnula. Spala celé dopoledne i večer. Já jsem zálohoval fotky, videa a udělal další přípravu na cestu. Prošel jsem znovu město a poté Laděnku probudil. Ani večeři nechtěla. Dala si čaj a spala zase jak zabitá.

V noci pršelo. Neměli jsme kam spěchat, jelikož Ladě nebylo stále dobře. Odpoledne jsme jen popojeli patnáct kilometrů na výhled na horské štíty. Opět jsme viděli akorát mraky a jako bonus začalo pršet. Koukli jsme se ještě na vodopád Chorrillo del Salto, který nás nezaujal. Cestou k němu jsme opět narazili na nádhernou orchidej Chloraea magellanica. Zbytek dne jsme byli společně s mnoha lidmi ve společenské místnosti v kempu. Zjevně se spoustě lidem nechtělo v dešti ven. Ti pak byli plní energie a pařili do noci. Moc jsme se nevyspali.

13. 1. - 14. 1. 2020

Národní park Los Glaciares

Na spaní jsme si vybrali dobré místo. Vítr byl v noci silný a vzrostlé vrby nám dělaly perfektní závětří. Bohužel brzo ráno přijelo nějaké auto k řece a začalo dělat bordel. Tak jsme se radši zabalili a vyrazili. Zastavili jsme se u meandru řeky Chico u Estancia La Lucha. Řeka vytvářela spoustu tůní a malých jezírek, které hojně využívali ptáci. Zahlédli jsme labutě i plameňáky. Byla to nádherná oáza ve vyprahlé krajině. Docela nám to připomínalo scénu z dokumentárního filmu o Africe.

Pokračovali jsme přes městečko Gobernador Gregores dál po silnici 40. Bohužel asfalt skončil na necelých sto kilometrů. Naštěstí řídila Laděnka. Už jsem byl z chilské strany vyklepaný dost. Ve vesničce Tres Lagos, jsme si dali kávu a pokračovali.

Konečně jsme narazili na jezero Viedma, podél kterého jsme jeli zpátky k horám. Je zajímavé se kouknout na tuto oblast z výšky. Krásně poznáte, že 80 kilometrů dlouhé jezero, je pozůstatek po ledovcovém splazu z dob ledových.

Přibližovali jsme se opět k horám. Před námi se tyčil Fitz Roy do výšky 3405 metrů. Čím jsme byli blíž tím byl impozantnější. Bohužel také čím dál více zahalený v mraku. Pampa kolem nás začala být čím dál šťavnatější. Doufali jsme, že uvidíme v národním parku Los Glaciares, některá vzácná zvířátka.

Sotva jsme dojeli k branám parku přivítali nás kondoři andští. Vesnicí El Chaltén jsme jen projeli. Spěchali jsme na konec údolí, dokud bylo pěkné počasí. Na El Chalténu není mnoho zajímavého. Je to centrum pěší turistiky a horolezectví v Argentině, takže je hodně turistické. Za ty výhledy to však stojí. Zajímavostí je, že tohle proslulé místo bylo založeno teprve v roce 1985 z prostého důvodu. Opět se tu Chile a Argentina hádají o tom, kde je hranice. Proto tu postavili pár domů, aby onen nárok na území podpořili. Z toho se během pár let stal slavný El Chaltén. Doslova za kopcem je Chile, kde je rezervace Bernardo O'Higgins.

Pokračovali jsme prašnou silnicí do nitra údolí. Znovu jsme mohli obdivovat ledovcové splazy, jak se sunou z vrcholků hor. Okolo nás byl hustý les pabuků, který se střídal s horskou řekou. Mohli jsme se kochat do sytosti. Zastávek tu bylo požehnaně, jen to počasí se zhoršovalo. Naštěstí na konci cesty bylo obstojně. Odtud se dá jet trajektem přes jezero, pak jít pěšky, následně opět na trajekt, který jede do městečka Villa O'Higgins. Tam jsme před pár dny zakončili cestu po Carretera Austral.

Zaplatili jsme opět peníze za možnost se projít. Lezli jsme vzhůru lesem k ledovcovému splazu Huemul. Z krásného lesa jsme občas vykoukli na bystřinu, která kaskádovitě stékala do údolí. Laděnce začínalo být špatně. I tak vylezla až k ledovcovému splazu. Pod nímž bylo jezírko. Bylo to hezké, ale viděli jsme lepší.

Ještě kousek jsme popošli, abychom viděli do celého údolí. Směrem k El Chalténu bylo hnusně. Fitz Roy byl kdesi v mracích. Na duhou stanu to vypadalo mnohem lépe. Sedli jsme si a užívali jsme si výhled na krásné jezero Del Desierto.

Spokojení jsme jeli zpátky do El Chalténu. Hledali jsme nějaký kemp s horkou sprchou. Bohužel jsme nic nenašli. Museli jsme až do města. Kemp byl obří a pěkný. Na druhou stranu byl dražší než hotel v méně turistickém místě. 

12. 1. 2020

Cueva de las Manos

Z parku Patagonia jsme vyráželi brzo. Abychom stihli odjet, než začne bagrista rozšiřovat cestu. Naštěstí jsme ho potkali při odjezdu. Vyrazili jsme do Chile Chico a následně na hranice s Argentinou. Bylo to naše první překračování hranice s autem. Nevěděli jsme jaké papíry po nás chtějí, a tak jsme jim dali všechno. Byli hodní a vybrali si co potřebují. Ani nám neprohledávali auto. Někdy stačí slyšet Ladino zpěvné „Hi“ s velkým úsměvem a už jedeme dál. Překvapivě brzy jsme se vydali na cestu po příjemné asfaltové silnici. V prvním městečku jsme udělali nákup, ve kterém nesměly chybět lahodné místní třešně. Rozloučili jsme se na chvilku s horami a jeli s větrem o závod pampami. Kolem cesty hopkali introdukovaní zajíci a občas přeběhla místní liška. Krajina kolem nás nebyla jednolitá, někde bylo více trávy, jinde krajina měla pouštní charakter.

Cesta nám utíkala až do doby, než jsme odbočili na vedlejší silnici k Cueva de las Manos. Ještě že to bylo jen dvacet kilometrů hrozné rolety. Zaparkovali jsme u kaňonu řeky Pinturas a obdivovali životem pulzující údolí. Okolo toku byly vrby, které v pustině působily jako fata morgána. Chápali jsme proč si tohle údolí vybrali za domov pradávní lovci a sběrači.

Chvilku jsme čekali, než přijde naše skupina na řadu, mohli jsme si tedy přečíst spoustu informací o této památce UNESCO. Vyrazili jsme ke skalním stěnám. Po chvilce se objevily první malby. Nahlíželi jsme 14 500 let do historie. Komunita si zde zvěčňovala své ruce na stěnách.

Lovci zaznamenávali lov lam a nandu. Bylo obdivuhodné vidět ono rozmanité ztvárnění a barevnou paletu, kterou použili. Některé horniny, z nichž dělali barvy, přinášeli až od jezera General Carrera, vzdáleného sto kilometrů.

Byly zde i spirituální malby, do jejichž interpretace se radši pouštět nebudeme. Potěšilo nás, že paní průvodkyně si nás dva vzala stranou a pověděla nám něco anglicky. Jako jediní jsme neuměli španělsky.

Dojeli jsme zpátky na asfalt a uháněli na jih. Okolo silnice byly neustále poty, na kterých vysely mrtvoly lam guanako (Lama guanicoe). Nevěřili jsme, jaké množství mrtvol je na plotech je. Někde bylo více jinde méně. Po pár desítkách kilometrů jsme zjistili proč. Člověk v autě zastavil na silnici, otevřel si okénko a střílel na lamy z auta. Projeli jsme okolo něho a jen jsme doufali, že nebude zrovna střílet. Naštěstí to odnesla jen chudák lama. Vystresovaná skákala o život okolo ostnatého plotu. Tak takhle se chudáci nabodnou na ostnatý plot. A ten místní „lovec“ nevyleze ani z auta.

Lamy nebyla jediná zvířata uvězněná mezi ploty u silnice. Nandu Darwinův (Rhea pennata) se procházel podél nekonečného plotu. Často jsme potkávali celé rodiny. Bylo to od nás hnusné, ale využili jsme toho, že nemají kam utéct a vyfotili jsme si je. Jsou to nádherná zvířata, která by se měla prohánět po širých plání, a ne podél plotu u cesty. Tak tohle je slavná argentinská silnice číslo 40.

Večer jsme dojeli do vesničky Bajo Caracoles, kde měl být kemp. Ale spíš to vypadalo, jako velice neudržovaná zahrádka plná bordelu u hostelu. Jeli jsme radši dalších 150 kilometrů k řece Chico, kde jsme našli místo, jak pro auto, tak i pro stan. Postavili jsme si ho pěkně pod stromy, aby nás vítr moc nerušil. Někdy je náročné najít místo na spaní, ale pak najdeme skoro pohádkové zákoutí.

11. 1. 2020

Národní park Lago Jeinimeni

Nechtělo se nám z teplých spacáků. Venku bylo okolo nuly a foukal ledový vítr. Moje touha najít pumu byla však silnější. Vyrazili jsme podél jezera Jeinimeni. Příroda okolo nás byla různorodá. Střídaly se rozkvetlé louky, lesy, suťoviště, mokřady a jezera. To byl důvod, proč jsme sem odbočili. Konečně něco jiného než neprostupný deštný prales.

Pokračovali jsme hluboko do lesů ve srážkovém stínu And. Okolo nás rostly dva druhy pabuků Nothofagus pumilio a Nothofagus antarctica. Pabuky byly pro nás staří známí z Austrálie a Nového Zélandu, ale zde měli na sobě něco divného. Některé stromy měly mnoho zelených nebo hnědých koulí. Prozkoumali jsme je a zjistili jsme, že je to buď živé či mrtvé místní jmelí. Jemenu je se Misodendrum punctulatum.

Světliny v lese dávaly prostor pro mnoho druhů hmyzu, které jsme ale nehledali. Koukali jsme se po okolí, jestli zahlédneme pumu americkou (Puma concolor) nebo místního jelena huemula jižního (Hippocamelus bisulcus). Moc jsme tomu nevěřili. Pumy jsou obezřetné a Huemulů zbývá jen 1 500. Jsou to neuvěřitelně malé počty, když se to srovná s obrovskou plochou patagonských And.

Když jsme procházeli podmáčenou částí, narazili jsme na krásnou orchidej. Laděnka neváhala a zaklekla, aby si jí vyfotila. Foťák držela pevně v rukou, i když jí komáři sáli z ruky krev. Čekala na moment, kdy se vítr utiší. Orchidej (Chloraea magellanica) se konečně ani nehnula a Laděnce se povedla krásná fotka do sbírky.

Paní v infocentru nás strašila mnoha řekami, které budeme muset brodit. Konečně před námi byla první, která stála za zmínku. I tak jsme si našli suchou cestičku a nemuseli jsme si ani sundávat boty. Pokračovali jsme okolo dalšího blankytně modrého jezera Laguna Esmeralda, na kterém byl pár labutí černokrkých (Cygnus melancoryphus). Laděnka se k nim tiše blížila, ale byly velice obezřetné. Ale i zdálky vypadaly moc hezky.

Došli jsme na konec našeho výletu k jezeru Verde. Posadili jsme se a dali jsme si na naplavené kládě oběd. Pozorovali jsme, jak kolem zasněžených vrcholků hor krouží kondoři andští. Kdyby nás tolik nežrali komáři, vychutnávali bychom si okamžik déle.

Cestou zpátky jsme obdivovali další orchidej (Gavilea lutea). Našli jsme jí v lese a byla o dost hojnější nežli ta první. Překonal jsem opět řeku bez problémů. Laděnka se málem vykoupala, ale to u ní je normální, škoda jen, že jsem si to nenatočil.

Pokračovali jsme na postranní výlet. Lezli jsme do kopce nad jezerem Jeinimeni. Otevřel se nám výhled na celé údolí, na jehož konci byl ledovcový splaz. Barva jezera i okolí bylo opět nádherné. Nevím, jestli se nám po Patagonii boudou ještě jezera v Evropě líbit.

Došli jsme do kempu a Laděnka zalezla do stanu. Po ledové sprše byla promrzlá a nechtělo se jí už vylézt. Já jsem si šel sednou do lesa a snažil jsem se zahlédnout nějaké zvíře, ale marně.

10. 1. 2020

Valle Lunar

Vychutnávali jsme si pohodlí postele a nikam nespěchali. Národní park Lago Jeinimeni byl kousek od Chile Chico. V místním obchodě jsme si koupili čerstvě vytažené pečivo z trouby. Pochutnali jsme si na něm, o tom se nám na Islandu může nechat zdát. Sedli jsme si na břeh jezera a pozorovali jsme, jak si vítr pohrává s vrbami a hladinou jezera. Příjemné ráno.

Vyjeli jsme na prašnou cestu, která nás vedla vyprahlou krajinou. Daleko před námi se tyčily hory s čerstvou sněhovou pokrývkou, pod kterou byly husté lesy. Stačilo být dvacet kilometrů od hor a vypadalo to tu jak v poušti. Kolem nás vystupovaly roztodivné skalní útvary a duhové hory. To byla naše první zastávka Valle Lunar. Zaplatili jsme vstup a jeli pár kilometrů krokem do kopce. Musel jsem zapojit všechen svůj řidičský um, abych kopec plný kamenů a hlubokých vyjetých kolejí vyjel.

Nadešel čas jít do kopců po svých. Procházeli jsme pampou. Byli jsme docela nabalení, jelikož bylo jen pár stupňů nad nulou. Zvířátka se nám opět vyhýbala. Našli jsme tu akorát pár hezkých brouků a motýlů. Šplhali jsme malinkým údolím do pozvolného kopce. Na stranách údolí se tyčily skalní výchozy.

Na jednom z nich byl odkaz lovců a sběračů, kteří tudy putovali ještě předtím, než někoho v Egyptě napadlo stavět pyramidy. Hleděli jsme na otisky rukou lidí a na malůvky zvířat. Kousek dál jsme narazili na skalní sloup, kterému říkají Piedra Clavada. Údolím protékal malinký potůček, kolem kterého byla svěží zeleň. Byl to opět krásný kontrast mezi suchými svahy a skalisky.

Než jsme vyšli na vrchol Portezuelo ve výšce 1 145 metrů, tak jsme se docela zadýchali. Když jsme scházeli zpátky do údolí, zašli jsme do jeskyně, kde byly další malby. Narazili jsme tam na průvodce, který turistům ukazoval, co kde mají vidět. Nás zaujala informace, že to nejhezčí odtesali a odnesli do muzea. Pod námi čněly barevné výchozy. Blížili jsme se k nim však pomalu. Na obnažených, vyprahlých a kamenitých místech jako zázrakem kvetla květina (Alstroemeria patagonica). Vždycky nás zarazí, jak krásná příroda dokáže být.

Došli jsme blíže k výchozům, které hrály barvami. Jmenují se Valle Lunar. Ovšem pochybujeme, že Měsíc je takhle barevný. Pomalu jsme procházeli a užívali si střídaní barev na pozadí pampy. Sbíhali jsme k autu a okolo nás létala spousta motýlů a jiného hmyzu. Do auta jsme se moc těšili, mrazivý vítr nepolevoval. Vyrazili jsme k horám.

U jezera jsme si popovídali s rangerem. Obdivoval jsem lebku pumy a doufal jsem, že nějakou zahlédnu. Trošku nepohodlná byla příjezdová cesta. Zrovna jí rozšiřovali bagrem, takže jsme museli počkat, až budou mít po pracovní době. Vzali jsme si akorát stan a jídlo. Já jsem po večeři přijel s autem a šli jsme spát.

9. 1. 2020