Průser s Bongem a přivítání nového mazlíka do rodiny

Naše patálie s autem dále pokračovala, rozhodli jsme se auto dát ještě k druhému mechanikovy a ten se na to podrobněji koukl a řekl, že oprava bude okolo 3000 -4000 dolarů. Že záleží na tom, jestli bude nebo nebude prasklá hlava. S Ladou jsme 1000 krát debatovali, co bude lepší, jestli se ho zbavit a koupit jiné nebo ho opravit. Přičemž oprava nebo koupě nového vycházela stejně. A člověk zde opravdu neví, jestli s dalším autem nebude mít ty samé problémy. Protože jsme si tu vyslechli tolik příběhů podobnému tomu našemu, že si tím musí projít snad každý druhý. Tak jsme řekli, ať se na to koukne, jestli je prasklá hlava nebo ne, ale to sem netušil, že musí rozmontovat skoro celý motor. Po té co jsme se dozvěděli bližší informace jako oprava za 3500 dolarů a že nám auto prodali s touto vadou a neřekli nám o ní. Tak jsme zkusili zavolat člověku, co nám to prodal. Šikovný chlap krásně obešel všechny zákony na ochranu spotřebitele, jen co je pravda. Takže nám nepomohl a my jsme na něj nijak nemohli. Příště si budeme dávat větší pozor. Nicméně jsem opravu auta zastavil, jelikož 3500 bylo na nás moc peněz. A oprava by byla s nejistým výsledkem, jelikož jsme měli každý týden nějaký nový problém. Jako zblázněná elektronika či zavírání předního okénka na zaklínadlo atd. Přišel čas na hledání nového mazlíka. Když bylo volno, hledali jsme auto. Také v motorcampu nám nabízeli nějaká auta, jelikož končila sezona a každý potřeboval prodat svůj vůz před odletem. Vyhlídli jsme si jedno auto za 1100 dolarů, jen abychom jsme mohli jezdit do práce a pak si za pár měsíců koupit další van. Podrobili jsme ho důkladné kontrole v autoservisu a po konzultaci jsme auto zavrhli, že bychom s ním měli mnoho problémů a možná ho pak ani neprodali. Ještě ten den pán z autoservisu zavolal, že má pro nás jedno auto.

  Druhý den jsme se šli na auto kouknout byla to Honda CRV první, co jsem udělal, bylo, že jsem se chtěl do ní natáhnout, což se mi nepodařilo. Takže jsme měli těžkou hlavu z toho, že ho nemůžeme používat na přespání. Ale bylo v úžasném stavu na to, že je z roku 1996. Skoro žádná rez vše fungovalo pravidelné prohlídky v autoservisu a ta cena. Ještě nám pan mechanik dal klíčky do ruky, že si ho máme jet projet a za půl hodiny ho máme vrátit. Opět nás překvapila důvěra místních lidí. Auto jelo skvěle, ale stejně jsme si vzali čas na rozmyšlenou a odešli. V ten samý den jsme se i dohodli na prodeji prokletého Bonga. Po pár hodinách jsme se sešli opět v autoservisu. My jsme prodali náš starý van, takže sečteno potrženo mnoho dolarů v prdeli. A poté jsme si plácli a koupili SUV Hondu CRV, takže se může v klidu vydat po nezpevněných cestách do útrob Novozélandské přírody. Hondu máme od starého páru, který již nemohl nadále řídit. Zanechali nám v autě staré country CD, které si občas pustíme. A doufáme, že s autem toho ještě hodně zažijeme. Dva kluci z Anglie, kteří s námi pracují, mají stejné auto, které pořídili za 4000 dolarů. Takže je hodně překvapilo, když jsme auto pořídili za 2500 dolarů tak doufáme, že ho dobře prodáme. A trochu se zahojíme. Myslíme si, že mu nás bylo líto a tak nám auto prodal za tak krásnou cenu. A o nové auto se staráme, kontrolujeme veškeré kapaliny a doufáme, že nám bude dlouho sloužit bez problémů.

28. 3. - 14. 4. 2016

Práce na vinici

Sběr vína probíhal různými technikami. Jeden způsob byl, že každý sběrač měl pro sebe jeden úsek, který očesal z obou stran, čili musel podlézat pod dráty ve výšce půl metru. Proto to některé vyžrané Němky rychle vzdaly a odjely v polovině pracovní doby se slovy, že jim to jejich fyzický stav neumožnuje. A takto se prolézalo celý den od řádku k řádku. Druhý způsob byl, že jeden úsek dělali dva lidi proti sobě a museli si neustále hlídat svého kolegu, aby se nezaběhl k někomu jinému. Po skončení úseku se společně přešlo na další volnou pozici v řádku. Takový řádek měl i 100 úseků. Systém sběru se lišil od odrůdy vína, délkou řádku a počtem sběračů. Především jsme sbírali odrůdy Pinot Gris, Pinot Noir, Chardonnay, Sauvignon Blanc.

Shodli jsme se na tom, že nejobtížněji se sbíralo Pinot Gris. Jelikož hrozny uzrávaly postupně v rozmezí tří týdnů, tak jsme jednotlivé řádky každý týden procházeli. Sbíraly se jen ty úplně zralé. Takže když jsme poprvé sbírali tak jsme samozřejmě ten odstín barvy nevychytali a náš šéf nám vysypal všechno víno na zem s tím, že jsme nasbírali nezralé víno. Já jsem to měl s určováním barev jako chlap složitější tak sem volil cestu ochutnávání. Když bylo sladké, tak jsem ho sebral (nejsladší bobule se nacházejí naspod hroznu). Barevně se také dalo odlišit podle procházejícího světla skrz hrozen. Pokud byla barva tmavá, tak se hrozen mohl ustřihnout. Pokud byla barva svěží, tak se musel zanechat na rostlině. U této odrůdy se při sběru také dbalo na tvar a velikost hroznu. Když se hrozen uchopil do ruky, tak musel mít tvar kornoutu a musel překrývat většinu dlaně. Pokud hrozen tvořil jen shluk několika bobulí a byl kulatý, tak se také zanechával na rostlině. To co zbylo na rostlině, následně sebraly kombajny, které svými vibracemi oddělily bobule od rostliny.

Sběr vína se také lišil podle toho, jak kde chtěli mít víno kvalitní. Někde jsme sebrali úplně všechno, jinde jsme nechali opravdu prohnilé hrozny. Na jiné vinici zas muselo být vše bez plísně, takže jsme na rostlinách zanechali 60% hroznů. Odlišovali jsme několik druhů plísní. Sbírat se mohly hrozny, které byly na povrchu pokryté plísní, ale hrozny byly naprosto vysušené od slunce. Pokud hrozen byl pokrytý plísní a byl stále vodnatý, tak se zanechával na rostlině. Pokud touto plísní byl napadeno do padesáti procent hroznu ve spodní části, tak se jednoduše plesnivá část odstřihla a hrozen byl očištěn.

Jinde zas nebyla plíseň jako plíseň. To jsme zjistili na jednom místě, kde jsme vystříhávali shnilé hrozny, které byly napadeny dvěma druhy plísně. Jedna měla barvu do růžova, ta nevadila, protože zanechávala chuť hroznů, které napadala. Ale za to byla velice suchá, takže když jste odstřihli pěkně shnilý hrozen tak spadnul na zem a udělal pěkný oblak plný plísňových spór. Někdy toho bylo tolik, že jsme si zakrývali nos šátkem.  Ta druhá byla o dost horší, měla barvu do hněda a měla výrazný octový zápach, který výrazně zhoršil chuť vína. Tato plíseň se dala dobře odlišit na bílých vínech. Na takovém Pinot Noir to bylo obtížnější. V takovém případě se muselo k hroznu přičichnout, jestli na něm není něco závadného. Takže jsme při sbírání používali skoro všechny smyslyJ

Musím říct, že jsem si po zkušenostech oblíbil Pinot Gris jelikož vněm máte velkou pravděpodobnost, že nepijete zkvašené plísně. Jelikož jsme někdy sbírali opravdu „sračky“ z kterých se dělá levné víno a tady nemáme tolik peněz na koupi těch kvalitních.

Lada pracovala převážně jako sběračka vína, proto už po pár dnech dokázala rozeznat podle tvaru a chuti jednotlivé odrůdy. Byla to docela obtížná práce, protože řádky s vínem na Isabela vineyard byly hodně nízké a celý den se musela ohýbat. Nejvíce jí na práci bavilo, že každé ráno dostali přesné pokyny, na co si musí dávat ten den pozor. Co se ten den bude sbírat a proč. Následně každý vyfasoval nůžky na stříhání hroznů a šlo se pracovat. Když se hrozen ustřihl, tak se dal do předem připravených boxů. Jelikož jsme po ránu jezdili převážně s Tomem (šéf), tak vyfasovala desky s prezenčním papírem na zapisování a každému musela po ránu říkat, ať napíše svoje jméno hezky, jinak třeba nedostane zaplaceno. Některá rána musela mýt nůžky, protože byly z předchozího dne zalepené od šťávy z hroznů.

Marek pracoval v partě s Heydnem a Rileym. Jeho práce spočívala vtom, že rozmisťoval a sbíral boxy s vínem. Plné je nakládal do velkého boxu (na 500kg), který byl na vozíku zapřaženým za čtyřkolkou nebo traktorem.  Byla to sranda se prohánět mezi řádky vinné révy a rozmisťovat boxy pro sběrače. Jelikož se jelo na vozíku za čtyřkolkou a já musel stát, balancovat a házet prázdné boxy na začátky úseků někdy jsme házeli i ob 3 řádky takže sem se musel trefit na místo, které bylo 7 metrů daleko. Riley často řval „Heyden STOP Heyden“ když jsme nestíhali házet. Když bylo hotovo tak jsme rychle jeli za další prací, což bylo sbíraní plných boxů. Většinou jsme se s Rileym pevně drželi vozíku, protože Heyden opravdu nejezdi pomalu. Sbírání probíhalo tak, že jsme si odklidili boxy z cesty mezi řádky, kde jel traktor nebo čtyřkolka s vozíkem, na kterém byl velký box. Heyden řídil, Riley byl na vozíku a přebíral boxy a dával je do velkého binu a skládal je. Moje pozice byla většinou podávat boxy Rileymu, takže jsem je musel zvednout ze země a podat je přes dva metry vysoké víno. Takže jsem měl neustále poškrábané ruce a nazvedal jsme několik tun denně. Samozřejmě vše bylo za jízdy, takže jsem neustále slyšel „Heyden STOP Heyden“. Když jsem byl poprvé na vozíku s velkým boxem, tak se mi stala nehoda, jelikož tam bylo více lidí, kteří mi podávali boxy plné hroznů. Jeden z těch lidí byl místní a moc se s tím nesral. Házel plné boxy rovnou do toho velkého a já je vybíral a skládal, ale moc sem to nestíhal, protože to začali dělat 3 lidi. Atak sem dostal plným boxem přes ruku kousek nad zápěstí. Ruku sem měl v tom místě oteklou ještě měsíc, ale Lada mi ji pravidelně tejpovala a já zobal brufeny tak to šlo. Holt se nedalo nic dělat, práci jsme potřebovali a peněz jsme moc neměli a ještě ten problém s autem. Takže jsem byl rád, když sem měl mít za tuto práci lépe zaplaceno nežli sběrači. Ale na rozdíl od sběračů jsme se skoro nikdy nezastavili, takže se pauza na oběd někdy ani nestihla. Po každém sběru jsme ještě minimálně hodinu myli biny. Práce to byla trochu nepříjemná, protože se většinou končilo za tmy. Ladu také z toho bolela záda, protože je po celém dnu ohýbání měla namožená. A samozřejmě voda byla ledová a častokrát se stalo, že člověk byl chvilku nepozorný a byl celý mokrý.

 Nastala naše první výplata a první problémy. Neměli jsme zaplacen jeden celý den, mytí boxů a já si mohl o lepších platových podmínkách jen zdát.  Tak jsme se ozvali a byli ujištěni, že se vše v další výplatě napraví. 

28. 3. - 10. 4. 2016

Pomalé zařazení do pracovního procesu

    (Wairau Lagoons Wetland Resevation)

První pozitivní nabídka práce nás zastihla v Picton v knihovně. Prakticky okamžitě jsme skočili do auta a jeli do backpekeru Peace of Haven ve městě Blenheim. Na cestě nás potkala první nepříjemnost. Bongo začalo vařit. Zastavili jsme a počkali, až trochu vychladne nádržka na chlazení, která spíše připomínala natlakovaný papiňák. Nalili jsme do nádržky trochu vody a doufali, že dojedeme do Blenheim a zeptáme se co s tím. Auto se nespokojilo s dvěma litry vody a stále vařilo. Zastavili jsme ve Spring Creek v autoservisu a optali jsme se, co s tím. V servisu nám řekli, že tam máme nalít více obyčejné vody z kohoutku. Tak jsme učinili, jak řekli a jeli dál. V backpekeru jsme se dozvěděli, že práci asi budeme mít, pokud se u nich ubytujeme v oddělených pokojích nejméně na týden. To jsme odmítli a šli se zeptat vedle do Motorcampu, kde se jim za 3 dny uvolnilo místo na stání pro náš van. Rovnou jsme si zarezervovali místo a zaplatili na týden, což nám umožnilo přístup ke kontaktům na lidi, co nás mohou zaměstnat. Poté jsme jeli na jedno z našich oblíbených míst na přenocování. Další den jsme obvolávali kontraktory s velice nízkým úspěchem. Skoro nikdo nám nezvedl telefon, a když zvedl tak neměl volnou pozici. Zjevně to souviselo s tím, že jsme přijeli o týden dřív, než začala sezona. Ale nakonec Lada poslala všem sms a zanedlouho se ozvala jedna kontraktorka s pracovní nabídkou na sběr vína. Po telefonu zněla velice příjemně a nabídla nám, že můžeme hned nastoupit.  

 Než jsme začali pracovat tak jsme stihli si udělat ještě výlet do Picton, který se nám líbil mnohem více nežli Blenheim.

 Zde jsme si všimli velice divné zdi nedaleko přístavu. Naštěstí jsme narazili na informační ceduli, která nám naše podivení nad bizarní zdí vysvětlila. Jednalo se o zeď chránící malinký poloostrov, na kterém byla vyhlášena rezervace. Všechny nepůvodní druhy na něm byly zlikvidovány a nyní nemá šanci překonat zeď žádný škůdce přivezený z mnohých zákoutí světa. Chtěli jsme se do rezervace podívat, ale ani pro člověka není lehké se tam dostat. Přístup je pouze z moře a musíte si koupit lístek pro vstup. 

Také jsme si ještě stihli udělat malý výlet k pobřeží u Blenheimu. Zde se nachází několik lagun, které vytváří výjimečný ekosystém, který je chráněný Wairau Lagoons Wetland Resevation. Byla to túra ve slanisku. Vegetace tu nebyla příliš pestrá, většinou jen několika centimetrové slanomilné druhy, které však byly velice barevně pestré. Zjevně se lišily podle složení minerálů v půdě.

 Pěšina nás vedla přes mnoho mostů překonávajících bahnitý potok.

Přešli jsme jich několik bez povšimnutí bujného života v bahně. Když se člověk přiblížil, místní kraby již z otřesů poznali, že se blíží nebezpečí a zalezli do svých děr. My jsme však trpělivě počkali a pozorovali, jak se bahno začalo hemžit stovkami krabů.

Pěšina nás vedla kolem vraku lodi S. S. Waverley až k místní čističce odpadních vod, na jejíchž vodních plochách se vyskytovaly černé labutě. 

Den na to jsme dojeli na vinici jménem Isabel. Tam jsme čekali, že se nás někdo ujme. Po chaotickém startu nám dali do rukou nůžky a šli jsme pracovat. Uprostřed odpolední pauzy jsme dostali kontrakt. Po pár otázkách jsme ho podepsali, aniž bychom měli čas si ho pořádně přečíst. A to byla chyba. 

Po pauze byla vyhlášena soutěž mezi týmy, kdo dokončí dřív sběr jedné řady vína. Já jsem pochopil, že vůbec nějaká soutěž byla, až ve chvíli když jsem na konci dne dostal pivo. Jelikož jsem blondýně, která ječela a mluvila strašně rychle, vůbec nerozuměl. Bohužel se z ní vyklubala naše šéfová.

Po práci nastala první z mnoha nocí v motorcampu, kde v těsné blízkosti jezdil vlak a mnoho nocí bylo velice rušných. Nemohli jsme pochopit, jak někdo může spát ve stanu zhruba tři metry od frekventované železnice, od které odděloval stany pouze plot z plechů. Kemp byl plný dvaceti letých Němců, Francouzů dychtících každý den po velké párty. Podle toho vypadal stav kuchyně, kde se válelo mnohdy několik dní jídlo, na kterém si pochutnávala hejna much. Naštěstí v kempu byly dvě kuchyně a v té menší jsme se tolik neštítili si uvařit.  Podle osazenstva jsme zjistili, že tu větší okupuje velká skupina Němců a tu menší převážně Francouzi a ostatní národnosti. Po prvním pracovním dni jsme měli 3 dny volno a tak jsme poznávali okolí a přeskládali auto, abychom se do něho lépe vešli. Během volných odpolední jsme se i vykoupali v bazénu, který byl obklopen opalujícími se mladými dívkami a chlapci.

Druhý pracovní den jsme jeli do práce na vinici, která byla o něco dál. Což našemu autu neudělalo dobře, začalo zase vařit, i když vody jsme tam nalili dostatek. S obtížemi jsme dojeli do práce. Práce byla lehká, jen jsme vybírali shnilé hrozny, aby mohly přijít na řadu stroje a vše sebrat. Takže to bylo jen trochu nechutné vystříhávání shnilých hroznů. Cestou zpět jsme zase vařili, i když jsme zase dolévali vodu. Nastal čas najít automechanika, ale byla neděle a následující pondělí bylo Velikonoční. Mezi chmurnými myšlenkami jak situaci vyřešit jsem v pondělí Ladu vyšupal „pomlázkou“ kterou jsem vytvořil z místní vrby. Musím říct, že se mi pomlázka nepovedla a dlouho nevydržela. V parku na nás pár lidí koukalo, co že to děláme.

Nastalo úterý a my jsme jeli k prvnímu opraváři. Ten nás uvedl do šoku, jelikož nám vysvětlil, že by bylo nejlepší auto sešrotovat, prodat na součástky nebo prodat někomu kdo autům vůbec nerozumí. A když jsme se ptali, kolik by stála oprava, řekl si o 2000-3000 dolarů. Jelikož nás auto stálo 2700 tak jsme jen kouleli očima. Vzali jsme si čas na rozmyšlenou a odjeli. Následující dny jsme dumali co s autem a jezdili do práce s Tom nebo Hayden s Rileym, s kterými jsme pracovali. Byl to také náš první den, kdy jsme začali dělat vícepráce, jako bylo mytí binů po sběru vína. Biny jsou plastové boxy, do kterých se sbíralo víno, plný měl přes deset kilo. Sběr vína probíhal většinou od osmi ráno, ale my jsme byli na vinici o něco dřív. Já jsem s s Heydnem a Rileym rozmisťoval biny pro sběrače a Lada dělala prezenci.

21. 3. - 27. 3. 2016

Picton a jeho okolí

(Marlborough Sounds)

První noc na severu jsme strávili na parkovišti místního hřiště v městě Renwick. Připravovali jsme se na zítřejší velký den, v němž jsme chtěli získat práci. Následující ráno jsme vyrazili do místního infocentra. Když jsme k němu dorazili, tak jsme si mysleli, že je zavřené. Nebylo tomu tak. Dveře se dali trochu pootevřít a místností se vinula velice úzká cestička mezi nesčetnými krámy, mezi nimiž dominovali klubka vlny. Všimla si nás stará paní, jak se tam proplétáme a začala nám radit. Když jsme chtěli, aby nám ukázala na mapě, kam se máme vydat tak jsme museli vyjít na ulici. V prostorách infocentra se totiž nedala rozložit ani malá mapka. Připadalo nám, že zcela nerozuměla našemu dotazu, ale v  ruce jsme měli mapu se skoro všemi místními vinohrady. A tak jsme začali objíždět vinice s tím, že bychom chtěli u nich pracovat.  Prvních pár nám odvětilo, že jsou jen malý vinohrad a mají zaměstnanců dostatek.  Všichni však byli milí a zkoušeli poradit, kam se máme vydat. Jeden vinař nám řekl, že první co máme říci je, že jsme Češi, máme working holiday visa a že chceme pracovat dlouhodobě. Po dvacátém nezdaru nám bylo řečeno, že práci na vinicích zprostředkovávají výhradně kontraktoři. A tak jsme se vyprdli na další objíždění vinic a jeli jsme se kouknout k pobřeží.

     (Pohled z Renwick na pohoří Richmond)

Podle chytré aplikace měl být na pobřeží kemp, ale nepodařilo se nám ho najít. Místo toho jsme dorazili do Flax mill (tento název si zapamatujte, protože o něm bude v následujících příspěvcích mnohokrát zmíněno). Tvoří ho polorozbořené domky, které připomínají divoký západ. Na zahradách místo kytek byly vraky aut, a tak jsme radši přidali plyn a z této historické osady rychle uprchli. Jeho největší sláva byla v letech 1867-1875. Pozornějším čtenářům jistě název napověděl, co se v této oblasti zpracovávalo. Ano, byla to rostlina flax, ze které se připravovala vlákna na výrobu lan, koberců, ale i spodního prádla. Cesta nás zavedla po serpentýnách okolo pobřeží do kempu spravovaném DOC, což je takové místní ministerstvo životního prostředí. Když jsme přijeli tak nás překvapilo, že zde není žádné administrativní místo, kde bychom zaplatili. Mají to vyřešené tak, že vhodíte do kasičky pytlíček s penězi a vyplněným lístečkem s informacemi. Další lísteček si dáte za sklo auta a máte zaplaceno. Večer poté kemp obchází člověk s baterkou a kontroluje jednotlivé spz, jestli souhlasí s lístečkem z kasičky. Nevím, jak by tohle fungovalo u nás. Hlavně tyto kasičky jsou i na odlehlých horských chatách. V Čechách by jich asi moc nezbylo. V této krásné zátoce Whites Bay byl vysoký útes s jeskyní. Na skalách jsme viděli sasanku a hejna rybiček. Okolo kempu začínali vycházky do místní Whites Bay Recreatoin Reseve.

Příští den jsme se vrátili do Blenheim a začali schránět práci přes internetové stránky. Takže jsme celý den strávili v knihovně, kde internet neustále padal, protože na něm bylo přihlášeno mnoho lidí. Když jsme se vrátili k Bongu, tak na nás čekala pokuta za parkování. Později jsme si všimli, že všude jsou cedule, kolik minut se může na daném místě stát. Městem totiž obchází lidé, kteří na pneumatiku udělají křídou čárku. Když se vrátí za daný časový úsek a vidí označenou pneumatiku, už vás mají.

Následující den jsme jeli na sever do městečka Picton. Je to přístavní město spojující severní a jižní ostrov lodní dopravou. Nejprve jsme si toto městečko prošli a poté směřovali do knihovny a doufali, že zde bude lepší připojení k internetu nežli v Blenheim. Což naštěstí bylo, tak nám šlo shánění práce lépe, ale stále neúspěšně. Rozeslali jsme několik desítek emailu, ale vrátilo se jich jen 6 se zápornou odpovědí.  Zašli jsme si na oběd s tím, že když už jsme v přístavu tak si dáme mořské plody. Lada si dala škeble a já kalamáry. No dlouho zase nebudeme mít chuť experimentovat.

Další den jsme opět byli v knihovně a sháněli práci a potom jsme dojeli do campu v Picton. Už bylo na čase, protože jsme přespávali na parkovišti nedaleko Picton a už to chtělo si dát horkou sprchu. Měli jsme i čas na to začít psát blog. Jako bonus jsme dostali od jedné paní z Nizozemska jídlo a koření co již nepotřebovala, protože odjížděla na severní ostrov a nechtěla to brát sebou. Tyto zásoby nám vydrželi více jak měsíc. Jelikož byl pátek a po práci ani vidu ani slechu, tak jsme se rozhodli, že o víkendu si uděláme nějaké procházky. Prví začínala v Picton a vedla po hřebeni poloostrova, z něhož jsme měli vyhlídku na rozeklané pobřeží plné poloostrovů a ostrovů. 

Na jednom z těchto poloostrovů se nachází pěti denní Queen Charlotte track, který bychom si chtěli v budoucnu projít. Po necelých dvou hodinách jsme dorazili na konec poloostrova. Když jsme se fotili s vyhlídkou tak se z ničeho nic vynořil z moře velký samec lachtana, který od nás byl ani ne 5 metrů.

 Oba nás to trochu vylekalo a radši jsme ustoupili. Já jsem se nakonec odhodlal se k němu přiblížit ještě o kousek blíž. Nic se nestalo a mohl jsem si ho v klidu natočit. Asi byl zvyklí na publikum, protože nám zapózoval před objektivem. Při zpáteční cestě na nás čekalo překvapení, okolo skupiny turistů pobíhal pták velký jako slepice a vyžadoval dobrůtky. Strávili jsme tam určitě čtvrt hodinku a pozorovali jsme Weku (Gallirallus australis) s velice vyvinutými hrabavými pařáty, která dorůstá až 50cm.

 Odpoledne jsme se vydali na západ po pobřeží. Cesta vedla skrz Mt Richmond Conservation Park, kde jsme poprvé viděli dospělé Silver Tree-Fern (Cyathea Daelba). Tento druh kapradiny je největší na světě (až 20 metrů) a je zde endemitem. Místní jsou na kapradinu patřičně hrdí a její spodobnění najdete na každém roku. Těsně po našem příletu bylo hlasování o jejím umístění na státní vlajku, ale těsně to neprošlo.

Po několika ti kilometrovém bloudění v úzkých serpentýnách (netuším, jak by se v nich vyhnula dvě auta) jsme našli jeden kemp u moře v blízkosti začátku Queen Charlotte track. Zde jsme našli na pláži pár zvířátek. Dominovala tomu mrtvá trnucha. Dále na pláži byly mrtvé medúzy a krab. Také jsme zde našli rostlinu se zajímavými plody. Ten den jsme zhodnotili jako jeden z našich nejúspěšnějších na poznávání nových druhů. I když většina z nich byla mrtvých.

Trochu nás otravovali Sandflies (Austrosimulium), což jsou malé mušky. Ráno jsme okolo kempu pozorovali asi 25 cm veliké California Quail (Lophortyx californicus). Byly velice plaché, tak nebylo lehké se k nim přiblížit a zdokumentovat je.

 Mušky nás už otravovaly trochu víc, proto jsme jeli do Mt Richmond Conservation Park, skrz který vedl Cullen Creek Track. Byl to výstup na místní pohoří, které nedosahovalo ani jednoho kilometru nad mořem. Přesto jsme se slušně zapotili. Cesta vedla nejprve pozvolna kolem potoka a vodopádů, kde vypukla zlatá horečka. Bylo to asi před 150 lety, což se odehrávalo všude po této zemi. Prostě jak na divokém západě. Následoval strmý výšlap v borovicové monokultuře. Na vrcholu nám byl odměnou přirozený prales, který jsme poprvé viděli na Novém Zélandu.

Měli jsme zde zajímavý zážitek. Vešli jsme do části lesa, která se na první pohled zdála postižená požárem. Při bližším pohledu jsme zjistili, že se jedná o černou houbu, která je na stromech a při zmáčknutí z ní vytéká tekutina. Také jsme sponzorovali nám známý hmyz. Byly to vosy, ale dost divně se chovaly. Padaly omámené ze stromů a pak se vzpamatovaly. Myslíme si, že z houby pily sekret a to je zdrogovalo, my jsme to radši nezkoušeli. Po výstupu na vrchol jsme došli na krásnou vyhlídku, ze které byl pohled do údolí plného vinic. 

Po sestupu jsme nasedli do auta a jeli do Picton zkontrolovat zda se někdo neozval s prací. Ale to už jsme si začali škrábat nohy jak o život. Byly to tři dny neuvěřitelného svědění a neuvěřitelného sebeovládání si nerozškrábat nohy do krve. Sandflies je ďábelská malá svině na, kterou si dáváme velký pozor a repelent je v těch chvílích náš největší přítel.

15. 3. - 20. 3. 2016

Cesta na sever jižního ostrova

Před odjezdem za prací do Blenheim jsme se ještě strávili na dvě noci v městečku Waikuku Beach. Jak již název napovídá, opět jsme se skoro celý den jen procházeli po pláži, která je součástí Pegasus Bay. Její celková délka je okolo padesáti kilometrů. Jelikož je tato pláž celá otevřená a nejsou zde žádné bariéry, tak je rájem surfařů a windsurfařů. Docela jsme ty kluky a holky obdivovali, co na svých prknech dokáží. Pláž byla opět písčitá a táhla se několik kilometrů do dáli. Když jsme se procházeli směrem k Leithfield Beach Conservation Area, chtěli jsme přebrodit řeku Ashley river. Marek šel vyzkoušet, jaký je proud a jestli to zvládneme. Když udělal dva kroky, tak se začal propadat hluboko do písečného dna. V tu ránu byl na břehu se skoro celými mokrými kraťasy na intimních partiích. Hned jsme přehodnotili náš nápad, protože proud byl příliš silný a podemlíval nohy. Bylo nám to líto, protože na protějším břehu jsme zahlídli hejna ptáků. Když nám nevyšlo se přebrodit do rezervace, tak jsme se šli projít alespoň po břehu řeky. Bylo znát, kam až sahá příliv, protože jsme se stále propadali několik centimetrů do písku. Pro Ladu to bylo nepříjemné, a proto raději šla po bezpečné hranici mezi propadajícím se pískem a rozdrcenými škeblemi. Cestou si opět nasbírala několik hrstí škeblí, ze kterých měla obrovskou radost. Cestou jsme viděli několik volavek, kolpíků, kormoránů, chaluh a racků. Také jsme viděli několik druhů, které jsme do té doby neviděli, což byl podnět si propříště nastudovat, co můžeme vše vidět. Jelikož bylo nedělní odpoledne, tak se po pláži procházely rodiny s dětmi a někteří si stavěly hrady z písku nebo také chobotnice. Když jsme se vraceli do kempu, tak jsme museli překonat několika ti metrovou dunu. Výstup na ni byl trochu náročný, protože písek byl rozpálený, a když jsme udělali krok, tak jsme se místy o dva propadli zpátky.  V horkém létě to musí být krásný zážitek se tu schladit ve vlnách oceánu.   

Nastal čas se přiblížit vinicím na severu jižního ostrova. Na cestě dlouhé asi 350 km jsme si udělali pár zastávek. Prvním místem bylo skalnaté pobřeží před městečkem Kaikoura. Zde jsme zastavili, abychom si protáhli nohy. Při procházce po pobřeží jsem našel škebli Paua, kterou jsem dal Ladě. Tu to velice potěšilo, protože je to jedna z nejhezčích škeblí, o které jsme již slyšeli v muzeu v Christchurch. Dále jsme zastavili v městě Kaikoura, které je zaměřené na výpravy za mořskými savci. Největším lákadlem jsou zde plavby za velrybami a kosatkami. Tuto dražší zábavu jsme si odpustili, možná až někdy příště. Ve městě jsme viděli na každém kroku prodávat škeble Paula, které byly vybroušené, aby vynikl jejich perleťový povrch. Při cenách za jednu škebli se nám protáčeli panenky. Po procházce městem jsem se stavili na Fish and Chips a domácí zmrzlinu. Následně jsme se prošli po pláži, která byla složená z hladkých oblázků různých velikostí. Bylo to pohlazení pro oči se dívat na jasné barvy oceánu v kontrastu s tmavou pláží a horami v oblacích. Cestou po východním pobřeží jsme se i zastavili u místa Ohuau point, které nám doporučovala Lou. Opět jsme viděli lachtany vyhřívající se na skalnatém pobřeží, ve kterém byla malá jezírka s hrajícími si mláďaty.

Naše cesta již směřovala rovnou do oblasti vinic, které se rozkládají v údolích řek Wairau a Awatere. Údolí řek jsou situována mezi pohořím Richmond na severu, které odděluje tuto oblast od Marlborough Sounds. To je nádherná oblast plná poloostrovů a ostrovů, kterou končí severovýchod jižního ostrova. Na jihu tuto úrodnou oblast odděluje pohoří Kaikoura. Údolí řek Wairau a Awatere odděluje několik pohoří. Wither Hills a Blairich jsou pohoří oddělující úrodné nivy řek u pacifického pobřeží.  Města Blenheim a Renwick leží v údolí Wairau jedné z nejslunnějších oblastí Nového Zélandu. Jsou situována v údolí mezi dvěma velice odlišnými pohořími. Pohoří Richmond tvoří lesnaté kopce. Ve vrcholových partiích se nalézají části s původním pralesem, ale zbytek je bohužel borovicová monokultura. Pohoří na jihu je velice odlišné. V létě na něm kousek zelené plochy nenaleznete. Jsou to výhradně pastviny pro mnohohlavá stáda krav a ovcí. A mezi nimi je údolí plné vinic.

                                                                                                                                                 

 Rádi Vám zodpovíme jakékoli dotazy, alespoň zjistíme, jestli někdo čte naše dobrodružství:)

13. 3. - 14. 3. 2016

Christchurch Art Galery Te Puna o Waiwhetu a Cantebury museum

V Christchurch jsme také navštívili Christchurch Art Galery Te Puna o Waiwhetu, která byla od zemětřesení v 2011 znovu otevřena jen dva měsíce. Po zemětřesení tato moderní budova ze skla a oceli však sloužila sedm měsíců jako místo pro ústředí místních i zahraničních záchranářských týmů, protože jako jediná zemětřesení ustála bez větších následků. V jedné části expozice jsme shlédli video z těch dní. Součástí byly i fotografe, které dokumentovali zabezpečovací práce budovy, aby byla zabezpečená proti následujícím ničivým zemětřesením. Zabezpečení budovy spočívá v tom, že celé základy jsou odříznuté od okolního prostředí a budova spočívá pouze na masivních pilotech opatřených systémem, který vyrovnává otřesy zemětřesení. Zároveň bylo podloží injektováno proti zkapalnění, aby se budova nepropadla. Toto několika minutové video na nás velice zapůsobilo.

Ve dvou podlažích budovy se rozkládalo zhruba dvacet větších či menších expozic. Jako první jsme navštívili malby, které zachycovaly provincii Cantebury. Byly to malby převážně z dvacátého století, které zobrazovaly zemědělskou krajinu, borovicové lesy a stále divokou přírodu. Obrazy se nám líbily, protože zachycovaly realitu, která už v té tobě poukazovala na nedostatky v zacházení s půdou. Naše kroky následovali do místnosti, která byla zahalena tmou. Hlavním motivem bylo několik světelných vizualizací maorského umělce. Líbilo se mi znázornění vodopádu pomocí několika žárovek, které viseli od stropu dolů a v různých intervalech problikávali. Také na jedné stěně zhruba 4x6 m bylo několik pásem papíru a v nich vystříhané motiv, které byly následně osvícené různými světly.

Jako třetí jsme navštívili výstavu s názvem „Op + Pop“. Op Art (optické umění) vznikl v šedesátých letech v Británii. Autoři využívají poznatků z geometrie, fyziognomie a optiky. Jednotlivá díla se nám líbila. Pop Art (populární masové umění) vznikl v padesátých letech ve Spojených státech. Jeho hlavním motivem je přejímání motivů i techniky z předmětů každodenního používání s inspirací kultury velkoměsta. Výstava byla pojata, jak tato dvě umělecká období mají dodnes vliv na novozélandské umělce. No co si budeme povídat ani jednoho z nás příliš pop art nenadchl. Považovat obřího gumového králíčka ušáčka za moderní umění. V jedné části byla vytvořena krajina „Candy land“, ze které pravděpodobně pochází kočička Kitty. Vše vypadalo jako vyrobené z cukrových homolí, které hrály různými křiklavými barvami. Jedna barva však převládala a to z 90 procent růžová. Barvy byly ještě doplněny třpytkami a blyštícími se kamínky, které ozařovali blikající světélka. Takže jsem se nedivila, že Marek po letmém pohledu znechuceně odešel z místnosti.

Naše kroky následovali do výstavní síně s názvem „Unsee: the Changing“. Skoro veškerá umělecká díla byla darována umělci v období, kdy byla galerie zavřená. Opět bych náš zážitek rozdělila jako dva protichůdné pocity. První pozitivní a druhý? Jak ho popsat. Pozitivní bych hodnotila nádherné dobové fotografie, které zachycovaly rozvoj města Christchurch, ale také některých evropských velkoměst.  Líbilo se nám porovnání se současností, jak se za sto let dokáže změnit duch jedné ulice. Druhý pocit bych popsala jako „to si ti umělci opravdu dělají prdel?“. Jako moderní umění je prý považováno to, že když se doprostřed místnosti postaví pyramida z plechovek od barvy a na pár lístečků se napíší nějaké hlášky. 

Nevěřícně jsme také koukali na sádrokartonovou zeď, ve které byla díra pro okno a v ní byli vidět železné profily. Opravdu jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Při prohlídce těchto děl jsme zaznamenali stále se násobící zvuk dýchání. Zavedl nás do dalšího výstavního sálu s názvem „Beast“. Na stěně byla umístěna obrazovka, ve které byla zachycena asi pětiminutová smyčka dýchání malého tuleně. Zvuk dýchání dělal podkres několika částem výstav. Zaujal nás také býk, který byl celý vyroben z plechovek od hovězího masa. Součástí bylo i několik nad velikostních fotografií zvířat a obrazů z 19. stol znázorňující lov divoké zvěře.

Nejvíce se nám líbily obrazy, které zachycovaly počátek osidlování krajiny v okolí Christchurch. Byla na nich vyobrazena panenská příroda, která následně byla osadníky přetvořena na pastviny. Mokřady byly vysušeny a řeky zkroceny.

Jedno oddělení bylo věnováno kubismu. Ani jeden jsme proti těmto dílům nic nenamítali. Byly to krásná díla. Jedna část byla věnována umělci Ralphovi Hoteremu, jehož poslední práce přímo reagovaly na zemětřesení v roce 2011. Bohužel v roce 2013 zemřel a tím nový Zéland ztratil jednoho z nejvýraznějších umělců. Chvíli jsme rozjímali v žlutookrovém pokoji. Jedna celá místnost byla vymalována těmito barvami a byly v ní umístěny sedačky, aby lidé mohli rozjímat nad tím, co právě viděli a aby si mohli své pocity plně doprožít.

Jedno celé křídlo bylo věnováno pokladům a odkazu generací umění jako bylo zachycení výjevů z běžného života lidí z 18. století, portréty významných lidí, ale také nádherné dřevoryty a knihtisk. Součástí byly i obrazy Českého malíře Gottfrieda Lindauera, který se proslavil až po příjezdu na Nový Zéland. Jeho práce zachycuje převážně portréty maorských lidí s typickým tetováním na obličeji. Jako jediný zaznamenal několik desítek těchto jedinečných Moko. Tyto portréty se jako jediné nesměli v celém muzeu fotografovat. 

V budově se nám také zalíbil lustr, který se táhl nad celým schodištěm. Byl vytvořen ze židlí, kterými uprostřed vedly zářivky. Celému prostoru dodával pocit, že se člověk nalézá v jedinečné budově. Také dominanta vchodové haly byla neobyčejná. Krásné černé křídlo zdobila socha toreadorského býka ve stejné barvě. Také nás zaujala fasáda budovy, kde byl velký neonový nápis“ Everithing is going to be alright“ který byl na budovu umístěn těsně před jejím znovuotevřením. 

Galerii jsme opouštěli po několika hodinách s rozporuplnými pocity. Některé výstavný sály by jsme si prošli klidně ještě několikrát podrobněji, ale k modernímu umění si budeme hledat ještě dlouho cestu. Avšak jsme ocenili, že většina děl byla od místních umělců, kteří zachycovali náladu, krajinu a myšlenky zdejších lidí.

V areálu botanické zahrady v Christchurch se nachází Cantebury museum, jehož budova je postavena v neogotickém slohu z roku 1870. Nejprve nás přivítala výstava o vyhynulém novozélandském pštrosovi moa. Byl v ní popisován jeho způsob života, a jak ho Maorové lovili. Tato výstava plynule navázala na maorské umění a vyprávění o osudu domorodců po příchodu Evropanů. Skoukli jsme i video o manželském páru, který 40 let sbíral a leštil mušle Paua (Haliotis Iris). Tato vášeň se dostala až tak daleko, že stěny obývacího pokoje byly posety tisíci lasturami. Z videa jsme se dověděli, že pár prováděl prohlídky a měli návštěvnost několika milionů lidí z celého světa. Po smrti obou manželů byl jejich drahocenný obývák převezen jako unikát do Cantebourského muzea. Naše kroky následovaly do dalších prostor, které byly věnovány místnímu ptactvu a živočichům, kde nás mimo jiné zaujaly dvě mapy. Mapy znázorňovaly pokrytí lesní vegetací. Jedna v době příchodu obyvatel z Polynésie a druhá dnešní dobu. Také jsme si pustily zvukové projevy vzácných Novozélandských opeřenců, abychom je mohli rozeznat, až se budeme pohybovat v lesích. Líbilo se nám zobrazení geologické struktury oblasti s několika podrobnými mapami tektonických zlomů a o fosilních nálezech v okolí města. Marka zaujala část muzea, kde byl podrobně popsán vliv introdukovaných druhů na místní faunu a floru. Například, že 8 králíků toho sní stejně jako jedna ovce. Součástí bylo i vysvětlení, proč a jakými způsoby se mají chránit vodní zdroje v celém Cantebury. Důvod byl prostý, protože již několikáté léto za sebou bylo extrémně suché a tím pádem vznikají větší náklady na vyprodukování potravin. V jedné části muzea byla vytvořena reálná ulice Christchurch, která byla protkána několika obchody a přibližovala život prvních osadníků.

Jednou z propagovaných částí ve všech průvodcích bylo „Exploring of Antarctida“. Výstava přibližovala několik expedic, které si za svoji základnu zvolily právě Nový Zéland. Jelikož jsme již byli přehlceni informacemi a dojmy, tak náš největší zážitek byl ten, že místnost voněla po motorovém oleji, který vytékal z jednoho stroje.  Říkali jsme si, že nebyl moc dobrý nápad jít v jeden den do Art Galery a do muzea. Měli jsme za ten den opravdu mnoho myšlenek, které se nám několik dní honily hlavami.

12. 3. 2016

Okains Bay

 

Hned po probuzení jsme se vydali na pláž, která byla sevřená mezi dvěma kopci. Jelikož byl odliv, tak si Lada opět nasbírala celou velkou hrst škeblí. Uviděla jednu velkou a hned k ní běžela. Myslela si, že je plná písku, ale nebylo tomu tak. Když ji vzala do ruky, tak se škeble zavřela a málem Ladě ucvakla kus prstu. Hned ji položila zpět do písku. Mě bylo živé škeble líto a tak jsem ji odnesl do moře, aby měla větší šanci na přežití a zplození potomků. Od rána pofukoval vítr a tak nám na procházce hezky čechral vlasy. Během dne se však větřík změnil na pořádný vítr, který zvedal písek několik metrů nad zem a při chůzi bodal jako několik tisíc jehliček. Bylo zajímavé pozorovat z bezpečí auta, jak proti sobě bojují dva větry. Jeden šek od moře a druhý přicházel z hor. Vytvářely nekonečné množství malých tornád. Když jsme si šli udělat pozdní snídani do kuchyně kempu, tak jsme si připadali jak ve filmu Interstelar. Všude na povrchu kuchyňské linky byl několikamilimetrový povlak z písku.

 

Po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat do moře, když je tak slunečný byť větný den. Lada byla první odvážná a vlezla do vody první, ale jen po pás a moc se jí nechtělo do vln. Tak na mě na chvilku počkala na břehu, já si zaplaval pár temp a vyrazili jsme do vln spolu. Voda byla studená, jak se dalo čekat, ale vydrželi jsme plavat ve vlnách skoro patnáct minut. Po plavání jsme byli rádi, že si můžeme dát v kempu pořádně teplou sprchu na zahřátí. 

 

 

Po obědě jsme se vydali do Okains Bay Maori and Colonoal Museum, kde nás přivítala Maorka s několika otázkami, ze kterých si prý vedou statistiky. Jako odkud jsme, jak jsme se dověděli o muzeu, jak cestujeme…

 Muzeum bylo rozděleno na venkovní a vnitřní expozice maorského života poblíž Okanis bay a začátků kolonizace evropskými přistěhovalci. Ve vnitřních expozicích se nacházely Maorské předměty, jako byly kánoe vyrobené z kmenů stromu totara - nejstarší válečná byla z roku 1867, válečné nástroje především kopí, několik vitrín s přívěšky a ozdobami, ale také obřadní hůl, která byla vyrobena zhruba v 15. století. Jedno celé oddělení bylo věnováno výrobkům z rostliny flax, kterou používali od lan až po oblečení. Také nás zaujal plášť náčelníka kmene, který byl vyroben z peří ptáka kiwi.  Ve vitrínách byly i kosti ptáka Moa a několik vycpaných místních vzácných opeřenců. V části Koloniálního muzea byly převážně nástroje používané na počátku obydlování území Evropany od nástrojů na obdělávání půdy až po kuchyňské vybavení. Tato část expozice Ladu moc nezaujala, protože to chvílema vypadalo, jako když se zajede na chalupu a ve stodole pod senem je pár zapomenutých kousků historie. 

 

Jediné, co stálo za bližší prohlédnutý, byla vymodelovaná mapa Banks Peninsula. Bylo na ní krásně vidět, jak se původní sopečný ostrov propojil díky zerodovaným částečkám s pevninskou částí ostrova. Ve venkovní expozici se nám líbil sněmovní dům, který je posvátným místem s řadou symbolických postav. Turistům je však umožněno se do něho podívat a prohlédnou si jej. Venkovní expozice také zahrnovala kovárnu z 19. Stol a několik typů koloniálních příbytků.

 

Po návštěve muzea jsme se vydali na krátkou procházku ke klidné laguně, která je napájena vodou z říčky Opara Stream. Na břehu jsme pozorovali hejno místních slípek Pukeko (Porphyrio Porhyrio Melanotus). Jelikož to byl velice příjemně strávený den, tak se nám vůbec nechtělo tuto malebnou oblast s pláží opustit. Především Lada si ji zamilovala i tím jaký na ní v pozdním létě panoval klid a jak se mohla několik hodin jen procházet po písku a nohy ji sem tam přelila vlna. 

Další den jsme měli v plánu jeden místní trek v blízkosti Piggeon bay, ale když jsme ještě za světla přijeli na začátek treku, abychom si ho obhlídli, tak se nám vůbec nezamlouvala představa jít opět několik hodin jen po vyprahlé pastvině. Po krátké diskuzi co budeme následující den dělat, v nás opět nahlodala naděje, že když tento den byl tak krásný a slunečný, tak zítra v Akaoře musí být zaručeně také pěkně. Proto jsme se vydali zpět do Akaory s větrem v zádech. Pro zpříjemnění večera jsme si koupili láhev Pinot Gris (bílé víno). Což se v noci ukázalo, že nebyla nejšťastnější volba ji vypít celou na jednou.

Během noci v Akaoře vítr neustával, ba se čím dál více násobil. Pokoušeli jsme se spát v našem Bongu na místě vyhraženém pro kempování poblíž pobřeží. Vedle nás byla zaparkovaná loď, která se začínala nebezpečně komíhat v náporu větru a naše auto ji nebezpečně napodobovalo, až jsme si mysleli, že se s námi náš vůz převrátí a loď na nás dopadne. Jako poslední kapka byla siréna (později jsme pochopili, že zvuk sirén oznamuje, výjezd hasičů). Tak jsme se rozhodli, že raději přeparkujeme někam do závětří. No jelikož jsem byla v té době jediný řidič, tak mi nezbývalo nic jiného než i v poměrně podroušeném stavu sednout za volant. Nebylo to pro mě nic příjemného, ale zajela jsem na hlavní ulici Akaory před jeden hotel a zaparkovala jsem u krajnice v protisměru jízdy. Otřela jsem si trochu zpocené čelo, když v tu chvíli proti mně jela dvě hasičská auta. Oba dva jsme byli zmateni co že se to děje, jestli náhodou nepřichází vlna tsunami nebo něco podobného. Po přesunu jsme se pokoušeli opět usnout, ale na hotelu bylo několik zavěšených plechových cedulí, které vypadaly, že se každou chvíli utrhnou. Marek po chvíli už vedle mě pochrupoval a já jsme opět pozorovala ruch v okolí auta, protože jsme přespávali na zakázaném místě. Jakmile se začalo rozednívat tak vítr ustal a já jsme v tu ránu přeparkovala na místo, které jsme v noci opustili. Po ránu jsme si musela dát velmi silné kafe, abych mohla vůbec fungovat. Jelikož počasí opět nesplňovalo podmínky pro celý den na pláži, tak jsme se rozhodli vydat přímou cestou do Chistchurch a zkontrolovat, jestli nám ho hostelu už přišli potřebné dokumenty k převodu auta a IRD číslo díky kterému bychom mohli začít pracovat. V hostelu na nás čekal jen dopis, že Bongo je převedené na mě, ale po Ird číslu ani památky. Trochu jsme se obávali, jestli se někde nestala nějaká komplikace, protože již uběhla potřebná lhůta na zhotovení. Proto jsme se vydali na úřad se optat, jestli jsme třeba nezapomněli něco vyplnit. Když jsme se dostali na řadu, tak mi paní sdělila, že mě vůbec v systému nemá zaregistrovanou. Začala jsme panikařit, protože Marek již měl svoje číslo napsané na kartičce. Naštěstí se stala klasická chyba s mým příjmením, protože paní vynechala jedno z mých i. Tak i já jsem měla svoje číslo, které mě opravňovalo se zapojit někde do pracovního procesu.

 9. 3. - 11. 3. 2016