Ásbyrgi a Húsavík

Ráno jsme vyrazili na procházku nad kemp, kde byl skalní výchoz. Počasí nám nepřálo, ale rychle se měnilo. Z mírného deště se za chvilku stal liják, následovaný slunečným počasím. A to všechno během necelé hodiny. Když jsme dorazili na skalní římsu, tak stále poprchávalo. Stačilo ale pár minut počkat a mraky se přehnaly. Otevřel se nám krásný výhled na Ásbyrgi. Vychutnali jsme si ho stejně tak, jako borůvky na cestě zpátky k autu.

Jeli jsme okolo pobřeží a zastavili jsme se u útesů, kde hnízdí papuchalkové. Bohužel jsme na ně neměli štěstí. Vyrazili jsme tedy do hlavního města pro pozorování velryb. Húsavík je malé, turisticky velice přetížené městečko. Nicméně je zde co dělat, mají tu spoustu věcí po čem lidé touží. Pozorování velryb, muzeum, krásné lázně. A samozřejmě spoustu služeb okolo. My jsme se sem vydali především za místním muzeem o velrybách.

Bylo úchvatné. Nejdříve jsme si dali kávu v místní klihově a pak jsme vyrazili do útrob muzea. Měli zde kostru snad od každého druhu velryby, která se okolo Islandu vyskytuje. Krom běžných informací o každém druhu, zde byli i některé perličky, které z hlavy jen tak nedostaneme. Velice drsný byl krátký film o velrybářích z padesátých let. Ony obrovské parní pily, které porcovaly tyto obří tvory na kusy. Obrovské kusy masa či tukových vrstev byly porcované obřími kosami. Musela to být šílená práce. Na konci filmu nás zarazil její autor. Byl to snímek z Barrandovských ateliérů o tom, jak místní pracující lid pilně buduje světlé zítřky.

Jiná věc byla ohledně hluku v mořích. Odnesli jsme si z toho takové přirovnání. Je to jako byste celý svůj život poslouchali jen ševelení větru. A váš hlas by se dostal 700 kilometrů daleko. Nyní díky množství motorů už vás neuslyší nikdo. Místo ševelení větru máte konstantní technoparty. Už se nedivíme, že mnohé druhy páchají hromadné sebevraždy.

Jiné zjištění zas bylo o korýších, kteří se rádi usídlují na kůži velryb. Nevěděli jsme, že jsou hlavě ve studených vodách. A při migraci velryb do teplých vod bez planktonu jim odpadají. Bylo toho mnohem víc. Zajdeme si sem určitě znovu, jelikož se to všechno nedalo vstřebat.

Zbytek dne jsme strávili v luxusních lázních Geosea. Cachtali jsme na útesu a pozorovali jsme severní ledový oceán z teploučké vody. Bylo to opravdu příjemné. Mohli jsme pozorovat ruch na moři. Lodičky, které jely, nebo se vracely z pozorování velryb pendlovaly mořem. Temné mraky na obzoru kontrastovali s pohodou, jenž jsme prožívali. Čas nastal a našich pár dní volna bylo fuč. Jeli jsme domů a další dny pokračovaly v běžném režimu.       

27. 8. 2019

Severo východ

Poloostrov Langanes byl naším hlavním cílem. Těšili jsme se na mnoho ptačích druhů a na pozorování velryb, které jdou spatřit z tamních útesů. Vyrazili jsme po štěrkové silnici a pozorovali jsme okolí. Mnoho jsme toho ale neviděli. Byl silný vítr. Tudíž sponzorovat výtrysk velryby v rozbouřeném moři, bylo takřka nemožné. Zkusili jsme tedy štěstí u pobřeží. Hledali jsme tuleně. Bohužel také nic, ale našli jsme na pobřeží velrybu. Měla to tedy už hodně dlouho za sebou, ale aspoň něco. Pobřeží bylo poseté naplaveným dřevem, tady už ho nikdo nesbírá jako za starých časů.

Jeli jsme dál až k našemu cíli. Byl jím sloup vystupující z moře, na němž byla jedna ze dvou kolonií terejů bílých (Morus bassanus) na Islandu. Udělali zde zajímavou plošinu vystupující z útesu. Mohli jsme tedy dojít blíže ke sloupu v moři. Pro někoho by to mohl být i adrenalinový zážitek, jelikož podlaha byla akorát ze železných roštů. A jelikož nám pěkně foukalo tak se i pěkně hýbala. Mě to ale bylo jedno, pod námi byli nádherní terejové. Pozorovali jsme je, dokud jsme nebyli úplně zmrzlí.

Dojeli jsme na konec 40 kilometrů dlouhého poloostrova a zastavili jsme u majáku. Vylezli jsme na hranu útesu a zkoušeli zahlédnout mořský život. Neviděli jsme nic. Stejně tomu bylo i na pevnině, jelikož poloostrov byla jedna velká ovčí pastvina. V některých místech to spíše vypadalo jako kamenitá pláň bez života, ale to je tady bohužel běžné.

Poloostrov byl neobydlený, ale nebylo tomu tak dlouho. Zajeli jsme se kouknout do vesnice Skálar, kterou obyvatelé opustili. Byla rozsáhlá. Všude byly zbytky budov. Nebyly ani staré, hodně z nich bylo betonových. Říkali jsme si proč tak rozsáhlou vesnici opustili lidé. Vodu měli, místo na pastvu také. Později jsme se dozvěděli, že byl problém v místním molu. Vždy když ho postavili, tak ho mocné vlnobití zbořilo. Vinu dávali místním klimatickým podmínkám. Tedy tomu, že léto je tu tak krátké a proměnlivé, že beton nestihl nikdy pořádně vyzrát. A tak to vzdali a přesunuli se. Založili vesnici Þórshöfn na severním začátku poloostrova.

Vyrazili jsme zpátky a navštívili znovu Þórshöfn. Dali jsme si jídlo a vyrazili na sever. Zastavili jsme se Raufarhöfn, kde měli takový místní stonehenge. Jelikož ho postavili před pár lety, tak nás neoslovil. Vyrazili jsme krajinou, ve které nebyl ani strom. Spíš vypadala vypaseně a velice degradovaně. Vítr zde moc půdy nenechal. Na to, že jsme byli u pobřeží, tak krajina spíše vypadala jak pusté vnitrozemí. Místní farmáři by od nás určitě nedostali pochvalu. U obce Kópasker, jsme viděli hodně sesuvů, ale to bylo zřejmě zemětřesnými roji, které jsou tu časté.

Byli jsme kousek od našeho oblíbeného národního parku Ásbyrgi. Rozjeli jsme se tam i když bylo již pozdě, tady opravdu nebylo, co k vidění. Při západu slunce jsme ještě stihli navštívit naše oblíbená místa v kaňonu. Udělali jsme dobře, jelikož druhý den ráno nás nepřivítalo hezké počasí.

26. 8. 2019

Krafla

Ani jsme nestihli vyjet z našeho fjordu a už jsme měli krásný zážitek. U přístavu v Akureyri plavali vorvaňovci anarnak (Hyperoodon ampullatus). Je to malý druh velryb, který se občas vyskytuje v mělkých vodách.

Mířili jsme původně do vnitrozemí, ale počasí nám změnilo plány. A tak jsme se vydali prozkoumat severovýchodní pobřeží. Které je označováno jako turisticky neprobádaný kraj. Nejdříve jsme se ale k němu museli dostat. Vyjeli jsme na východ směrem k Mývatnu a cestou jsme se zastavili u našich oblíbených vodopádech Goðafoss.

V Mývatnu nám chyběla jedna důležitá oblast k prozkoumání. A to byla lávová pole sopky Krafla. Byla ještě velice čerstvá, a proto jsme se chtěli podívat, jak vypadají. Parkoviště bylo od polí docela daleko a chvilku jsme zápasili s větrem, než jsme k nim došli. Ale už z dálky jsme cítili, že jsme na horké půdě.

Narazili jsme na jezírko, ze kterého se kouřilo. Jeho břehy byly pokryté vykrystalizovanou sírou. Laděnka opět ocenila odér linoucí se nitra země a rychle obešla skvostné jezírko.

Vyrazili jsme do lávového pole. Z hlubších průrvy se linul kouř, který nám jasně připomínal, co se tu nedávno stalo. Zdejší lávové pole se nám zamlouvalo. Nebylo tak monotónní. Především co se týkalo barevnosti, ale i struktury. Některé části byly do bíla jiné do června. Samozřejmě že převažovala černá jako obvykle. Na ní se zase vyjímaly mechy a lišejníky.

Části, které byly blízko dýmajících míst, měly zajímavou strukturu, jako by pomalu tekly. Měly různé bary. Byly bílé, hnědé i červené. Opravdu to bylo nejzajímavější lávové pole, kde jsme na Islandu byli. A že už jsme jich pár viděli.  

Mysleli jsme, že na takovém místě potkáme maximálně mech či lišejník. Ale to jsme se přepočítali. Narazili jsme na celé hejno bělokurů. Málem jsme je přehlédli. Protože neměli zimní zbarvení a na lávovém poli neuvěřitelně splývali.     

Pokračovali jsme na východ. Zastavili jsme akorát na kávu v Hjáleigan kaffihús. Kde bylo i nádherné muzeum v drnových domcích. Káva byla dobrá, muzeum bylo hezké, ale na co nezapomeneme, byl místní hlídací pes. Zdejší ovce si přišla pro podrbání a potloukala se kolem parkoviště. Při odjezdu jsme zjistili proč. Vyhledávala auta s koulí, o níž si drbala hlavu a rohy. Ale stačili jí i nárazníky nebo blatníky. Naštěstí nám auto nepoškrábala, a tak jsme jí nechali drbat se dál. Projeli jsme městečkem Vopnafjörður a zastavili jsme se až v kempu v Þórshöfn.

25. 8. 2019

Léto okolo Dalvíku

Kolem Dalvíku bylo naštěstí pár míst, kde jsme ještě nebyli, a proto nám rozbité auto zas tolik nevadilo. Vydali jsme se do horského údolí nad město. Počasí nám přálo a výšlap jsme si vychutnali. Nevěděli jsme kam až dojdeme, jelikož v horách bylo ještě hodně sněhu. Na začátku bylo jaro v plném proudu. Sedl jsme si na lavičku u boudy, kterou tu provozuje místní turistický spolek. Poobědvali jsme a vyrazili výš.

Jaro se postupně vytrácelo. Tráva byla šedá a polehlá. Zjevně ve vyšších částech sníh odtál nedávno. Zahlédli jsme náš cíl vysoko před námi. Bouda byla obklopená sněhem. Neměli jsme sebou sněžnice a zvažovali jsme, jestli to otočíme. Naštěstí mezi sněhem byli občas i vykukující skály tak jsme se rozhodli to zkusit.

Udělali jsme dobře, sníh nebyl moc rozmáčený. Z větší části nás udržel. A tak jsme došli až k horské chatičce. Užívali jsme si paprsky a výhled do fjordu. Byli jsme uprostřed nespoutaných hor i když městečko pod námi bylo na dosah. To je Island. Vyšplhat na jeden z okolních štítů jsme vzdali. I když by z něj byl určitě krásný výhled. Ale sněhu bylo moc.

Jindy jsme si udělali výlet k vřídlu v údolí, které je pojmenované po třech místních bratrech. Tato malinká louže nebyla daleko. Jen co jsme se tam vydali, už mi zvonil telefon, že musím zpátky do práce někoho ubytovat. Napodruhé nám to vyšlo, vyrazili jsme do kopce. Zanedlouho jsme byli před studánkou, která měla metr v průměru. Smočili jsme si nohy a užívali jsme si pohodu kousek nad údolím. Toto místo místní nazývají lázněmi pro nohy Bakkabræður.

Léto již bylo v plném proudu, a tak nastal Great Fish Day. Opět bláznivé období vyplněné prací. Naštěstí i tentokrát jsme měli kousek času si projít stánky. Bohužel jsme neměli směny spolu tudíž jsme tam šli každý sám. Takže to bylo takové na prd. Všude byli stánky s jídlem a hrála živá muzika.

Já jsem pozoroval krom výstavy zmrzlých ryb i porcování žraloka grónského, z kterého se dělá proslulý shnilý žralok. Opět jsem ochutnal plejtváka myšoka, tentokrát jsem pozoroval, jak to dělají místní. Ochutil jsem si syrové maso jako oni a hned to bylo poživatelnější než minulý rok. Na večerní koncert jsme se byli kouknout jen na pár minut. Raději jsme si šli odpočinout před nočním masakrem v kaféčku.

Léto nám uteklo strašně rychle. Nastal čas na to si udělat zásoby marmelády z rebarbory. Laděnka udělala 25 kilo marmelády, takže by mi to mohlo stačit na středně dlouhou Islandskou zimu.

Lada byla unavená z práce, a tak jsem si dělal výlety sám. Jednou sem si vyšplhal na kopec nad město. Na nejvyšších horách napadl první sníh. Byly to úchvatné výhledy jako vždy. Akorát sám to prostě není ono.

3. 6. - 21. 8. 2019

Gljúfurárjökull

Konečně jsme měli několik společných dní volna, a tak jsme vyrazili na výlet. Nejdříve jsme šli na túru u nás. Již od našeho příjezdu nás oslňoval ledovec Gljúfurárjökull na konci údolí. Trvalo nám to přes rok, než jsme se sem vydali. Nevěděli jsme, co nás tam čeká. Jestli to bude jen suť na konci ledovce, nebo i něco víc. Nejdříve jsme ale museli dojet do dochozí vzdálenosti. Jelikož jsme vyrazili brzo ráno, tak jsme málem srazili několik ovcí, které se potulovali okolo silnice. Následovala prašná cesta, na které jsme málem najeli na ostnatý drát. Naštěstí jsme se dokodrcali až k boudě na konci cesty.

Nenašli jsme ani stopu po znační výšlapu. Podle mapy tam mělo být, ale kde nic tu nic. Trasu jsme si tedy vytyčili sami. Hlavní podmínkou bylo, jít co nejdál od koní. Moc je nemusíme, pokud se tedy nejedná o steak z hříbátka, to je něco jiného. Cesta byla docela podmáčená a museli jsme koukat pod nohy. Někdy potůček tekl pod příkrovem trav a mechů. Což bylo ideální na zvrtnutí kolena či kotníku. Cestou jsme prošli okolo několika čerstvých sesuvů. Bylo znát, že skoro celé léto propršelo.

Narazili jsme na most. Nebyl sice v nejlepším stavu, ale lepší než brodit. Na druhém břehu jsme začali stoupat. Laděnka začala zpomalovat, ale nebylo to oním kopcem, ale spoustou šťavnatých borůvek, které nešlo jen tak přejít. Chvilku jsme zobali a vydali se vstříc ledovci. Cesta byla hodně kamenitá. Poslední dva kilometry nám zabraly asi hodinu. Bylo znát, že ledovec tu ještě nedávno byl. Když jsme se dostali blízko ledovci, zjistili jsme, že můžeme dojít v klidu, až k němu. Posledních sto metrů od něj byla zima. Úplně z něho vycházel chlad.

Nazývat ho ledovcem není správné. Je to takový zbytek. Jelikož ledovec se svojí vlastní vahou posunuje a tvaruje údolí. Ledovce v těchto horách se už neposunují. Viděli jsme i nějaké značky, které zřejmě označovali místa, kde byl v minulých letech.

I když ledovec nebyl v dobré formě, přesto nás mile překvapil. Jeho konec nebyla jen hromada štěrku, nýbrž byl i čistý. Co jsme si ale užívali nejvíce, byla jeskyně pod ním. Led hrál všemi barvami. Vlezl jsem jen na krajíček a zase jsem vylezl. Vzhledem k tomu, jak hodně odtával mohl být nestabilní. Výlet nás rozhodně nezklamal. Přeci jenom je to jeden z největších ledovců v místních horách.

Cestou zpátky nás zase zdrželo borůvčí. Ale ne na dlouho temné mraky nás zase popohnali. Dojeli jsme domů a připravili jsme si věci na další výlet.

24. 8. 2019

Málem jsme zase zůstali uprostřed ničeho

V noci jsme nasedli do auta a jeli zpátky na sever. Zastavili jsme trochu za polovinou cesty někde za fjordem Hrútafjörður. Pár hodin jsme se vyspali v autě a ráno jsme jeli dál. Rozhodli jsme si cestu trošku okořenit. V Blönduós jsme se vydali na sever. Chtěli jsme si objet poloostrov Skagi a kouknout se na ostrov Drangey. Vyjeli jsme tedy nejdříve do vesnice Skagaströnd, kde jsme si prohlíželi prapodivné umění z rezavého železa.

Poté jsme se vydali na sever k majáku a čedičovým výchozům. I tady byli krásné šestihranné sloupy. Procházeli jsme zbytky bývalé rybářské vesnice a obdivovali pobřeží. Bylo zde mnoho ptáků. Spousta se jich pohupovala v chaluhách na pobřeží. Chvilku jsme pozorovali lachtana, jak nás pozoruje. Vždycky nám to vykouzlí úsměv na tváři. Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka. Sem mnoho lidí nejezdí.

Východní pobřeží poloostrova bylo ještě pustší. Pobřeží nebylo moc okázalé, takže jsme se moc nezastavovali. A těšili jsme se, že si uděláme výlet k ostrovu Drangey. Naše autíčko na to mělo jiný názor. Opět. Zakuckalo se a chcíplo. Naštěstí znovu nastartovalo. Tak jsem se rozjel a zase chcíplo. A pořád dokola, než jsem zjistil, že to chcípá, když jedu nad 2500 otáček. Netušili jsme, co s tím. Auto jinak jelo dobře, a tak jsme zařadili pomalé tempo a vyrazili z pustiny do města. Ve městě jsme všechno zkontrolovali a vypadalo to v pořádku. Vydali jsme se tedy pomalinku domů do Dalvíku. Na výlet na ostrov jsme neměli ani pomyšlení. Jet s automatem do kopce pod 2500 otáček, bylo velice pozvolné, ale šlo to. Počítali jsme každý kilometr. Po pár hodinách jsme dojeli domů.

Mechanici nám řekli, že je rozbitý čip na čerpadle. Nebylo to levné, ale horší bylo, že ho neměli. Museli ho objednat z Japonska. A tak jsme byli jeden měsíc bez auta.

2. 6. 2019

Cesta do Reykjavíku s maminkou

Vyrazili jsme odvést Lady mamku do Reykjavíku. Nejdříve jsme vyjeli na sever, abychom objeli poloostrov trollů. V Ólafsfjörðuru jsme to vzali naší oblíbenou horskou cestou. Zanedlouho jsme byli na druhé straně, kde bylo o poznání hezčí počasí. V dáli čněl krásný ostrov Drangey, na který jsme se již dlouho chtěli vydat. Snad příště. Zajeli jsme do krásné vesničky Hólar. Pokochali jsme se místním kostelem i drnovým domečkem. Jsme moc rádi, že Island ušel dlouhou cestu od doby, kdy se žilo v drnových domcích. Přežít v nich dlouhou zimu, muselo být na hranici přežití.

Drnových domečků jsme neměli dost a zastavili jsme se ještě v Glaumbær. Zde jich měly o mnoho víc. Jejich spojování do jedné velké farmy bylo úchvatné. Ona skladba drnů byla mistrovským dílem.

Opustili jsme okolí poloostrova trollů a jeli na západ. Zastavili jsme u Hvammstangi, kde mají obchod s krásnými výrobky z ovčí vlny. Kousek opodál jsme zajeli na tuleně, kteří si užívali klidu na skalisku u pobřeží. Tam je najdeme vždycky. Na to že je Island považován za místo s divokou přírodou. Tak je tu tuleňů velice málo. Bohužel.

Co jsme tu ale nečekali, bylo množství rybáků dlouhoocasých. Ti se zde připravovali k hnízdění. No spíše by se dalo říct, že měli období páření. Chvilku jsme je vyrušovali a vrátili jsme se na hlavní.

Počasí bylo opravdu nádherné. Poprvé jsme viděli i ledovce ve vnitrozemí. Byla neuvěřitelná dohlednost. Viděli jsme bližší Langjökull velice dobře. Dokonce jsme zahlédli i vzdálenější Hofsjökull. Škoda, že takové výhledy nejsou každou cestu do Reykjavíku.

Poslední zastávku jsme si udělali v Bifröstu. Laděnce se nechtělo ven, jelikož hodně foukalo. A tak sem vzal mamku a šli jsme vstříc větru i kráteru před námi. Šli jsme mechovým královstvím, které přikrývalo všudypřítomnou lávu jako peřina. K letišti jsme dorazili pozdě večer. Stihli jsme přebalit a vyrazili k terminálu. Neobešlo se to bez slz, to je jasné.

1. 6. 2019