Další krok na společné cestě životem.

Nervózně jsem si hodil batoh na záda. Měl asi tak 10 tun. Tížil mě už hodně dlouho. Jak jí to mám říct? Bude to vhodný moment? A především jak to do prdele vyndám z toho batohu, aby si toho nevšimla. Kdyť má neposedné oči všude. Měl jsem ho poctivě zabalený v krabičce a krabičku jsem měl obmotanou ponožkou. Přicestoval se mnou z Čech a já ho schovával před Ladou půl roku. Půl roku mě ta několika gramová věc tížila jak balvan. Byl jsem rozhodnut. Dnes ho ze sebe shodím. Dnes bude ten den.

Sluneční paprsky se odráželi od ledovce za námi, když jsme pomalu stoupali do kopce. Kolem bylo nečekaně hodně mechů. A dokonce měly svěží zelenou barvu. V některých místech, kde byly zbytky ledu se jim dařilo dobře. Zjevně měly stále dostatek vlhkosti. Našli jsme i vrbu bylinnou (Salix Herbacea) jak má ustláno v mechové peřince.

Na obrovském ledovcovém splazu Dyngjujökull jsme uviděli, kruhovité útvary. Ty vznikají díky geotermální činnosti pod ledovcem. I před splazem bylo několik jezírek, z kterých šla pára. Přeci jenom jsme byli v nejaktivnější oblasti z celého nespoutaného Islandu.

Povylezli jsme výš a procházeli pustinou mezi kopci. Na první pohled byla krajina mrtvolně šedá. Jen pár tmavých barev se střídalo v našem okolí. V dálce byl ledový příkrov zářící do dálky. Byl tak oslnivý v kontrastu s krajinou bez života.

Procházeli jsme oním prostorem, kde se střídaly štěrkové nánosy se skalisky či lávovými proudy. Při bližším pohledu nebyly barvy tak monotónní. Jeden kopec byl černý, druhý byl do ruda a ten třetí byl takový kříženec. 

Před námi byl pořádný kopec Biskupsfell s ostrými skalisky na vrcholu. Jako kdyby to bylo včera, kdy láva ztuhla. Zanechala na vrcholu neprostupnou hradbu ostrých výchozů. Obešli jsme kopec a začali stoupat po méně strmé straně. Každou chvíli jsme měli krásnější výhledy, ale já myslel na něco úplně jiného. Ne na ten ledovcový splaz, který zářil mezi vrcholky hor, ale na mé břímě v batohu. Začal jsem často zastavovat. Snažil jsem se, ten osudově důležitý předmět vyndat z batohu. Nešlo mi to. Dělal jsem, jako že piji a zase zavřel batoh. Byl jsem hodně nervózní.

Těstě před vrcholem jsem zase dělal, že mám strašnou žízeň a začal štrachat v batohu. Naštěstí Lada šla fotit, a tak jsem si strčil krabičku zabalenou v ponožce do bundy. Pomalu jsem se snažil jednou rukou onoho ježka v kleci vysvobodit. Povedlo se!

Došli jsme na vrchol a já začal natáčet a Lada fotila krajinu. Pod námi byl několika set metrový sráz. Bylo to nádherné místo. Ostré vrcholky vulkanických kopců vyčnívali okolo nás. Přímo před námi si ledovec razil cestu skrz vrcholky pohoří. Pod námi bublal magmatický kotel, který rozpouštěl onen ledovec. Místo kde se setkává oheň a led. Místo kde se rodí nová země. Věděl jsem, že jsem na správném místě. Slunce na nás svítilo a vítr se ani nehnul. To se tu moc nestává.

Najednou Lada sešla o několik metrů pode mě. Rychle jsem odložil stále natáčející kameru na batoh. Byl to ten moment. Musel být. Vše kolem bylo dokonalé, jen najít v sobě odvahu. Hlavou mi problesklo, co když řekne ne? Tak to by vyřešil ten sráz zamnou. Udělal jsem pár klopýtavých kroků k Ladě.

Ta se na mě dívala velice nedůvěřivě a ptala se, co blbnu. Tak jsem jí odpověděl, že blbnu a klekl jsem si na kolena. Pronesl jsem ona slova “Vezmeš si mě?“. Lada si vzala moji tvář do dlaní a řekla mi „To víš, že jo“. Strávili jsme nějaký čas v obětí s pohledy jeden pro druhého. Seděli jsme dlouho na vrcholu a užívali si onen okamžik.

Konečně jsem mohl balvan, který mě tížil, odvalit ze svého života a pořádně se nadechnout. Mohl jsem si užívat ten krásný den plnými doušky. Konečně jsem cítil klid, který byl všude okolo nás.

2. 9. 2018

Koupel u ledovcové jeskyně

Se svou nastávající jsem pomalu sešel z kopce Biskupsfell a vychutnával si každý okamžik. Snažil jsem si vrýt ono místo pod kůži, abych nikdy nezapomněl. Ledovec, láva, moréna, hory, mech a klid. Sešli jsem až k chatě a rozhodli jsme se ještě pro jeden výlet.

Já sem musel ještě opravit značku na autě. Protože by nám za chvilku odpadla. Omotal jsem jí několikrát elektrikářskou páskou a doufal, že to vydrží. Jeli jsme jen několik kilometrů k ledovcové jeskyni. Ale tentokrát jsme jeli po silnici, která nemá ani jméno. Záhy jsme to poznali. Na tohle byl náš mazlík moc nízký. Mnohokrát nám narazil kámen do podvozku. Úpěli jsme za naše autíčko a velice jsme se mu omlouvali.

I tak jsme se dokodrcali až na konec cesty. Před námi byl zvrásněný ledovcový splaz Kverkjökull. Vzali jsme si plavky a šli k ledovci. Možná se vám to zdá šílené, ale je to tak. Z ledovce vytéká termální potok, který vytváří v ledovci jeskyni. Na tu jsme se šli podívat. Chtěli jsme jít i dovnitř, ale bylo by to moc nebezpečné. Stěny se můžou sesunou během okamžiku. A tak jsme byli radši v bezpečné vzdálenosti od vchodu. Který byl částečně zavalený.

Nicméně jsme si sebou vzali plavky, které nebyly potřeba. Nikdo kolem nebyl. Vlezli jsme nazí do horkého potoka a chvilku jsme se cachtali. Jen byla škoda, že tam nebyla žádná prohlubeň, v které bychom mohli schovat celé tělo před studeným vzduchem, který stékal po ledovci do údolí.

Dokodrcali jsme se zpátky k chatě a dozvěděli jsme se, že přespání v chatě stojí 1500 Kč pro jednoho. Vytáhli jsme tedy stan. Kolem chaty bylo dost míst, kde si ustlat. Dokonce na nich byla tráva. Bylo nám vcelku jasné, čím ji hnojí. Tak jsme si došli na záchod, aby se ještě trochu zazelenala. Otevřeli jsme si ve stanu vchod a koukali jsme se na ledovec před námi. Byl to náročný den, který doufám nikdy nezapomeneme.

2. 9. 2018

Cesta do vnitrozemí

Brzo ráno jsme se vykopali z omrzlého stanu. Není to ideální probuzení skládat zmrzlou plachtu, ale nedalo se nic dělat. Oškrábali jsme přední sklo a vyjeli. Doufali jsme, že počasí ve vnitrozemí k nám bude shovívavější. Minimálně to mělo jedno pozitivum. Když je nízká teplota, netaje led. Což znamená, že budeme mít šanci přebrodit řeky. A to je nejlepší velice brzo ráno. Vyrazili jsme tedy s větrem o závod. Než jsem se stačil pořádně rozjet už jsme stáli. Na silnici byla islandská zácpa.

Trvalo skoro hodinu, než sehnaly všechny ovce z kopce. Takže jsme vylezli z auta, dali si čaj a zakousli se do muffinu. To se vám v Evropě nestane, že by hnali ovce po jediné hlavní silnici ve státě.

Pozdě ale přece jsme se začali prokousávat vnitrozemím. Šlo to neuvěřitelně rychle, jelikož mazlík v klidu svištěl po asfaltu. Po 70 kilometrech asfalt zmizel a začala štěrková cesta. Krajina byla ponuřejší a bující život vzácnější.

Blížili jsme se k poslednímu osídlenému místu. V momentu, kdy jsme se přibližovali, Lada zahlédla hlouček lidí. Hlavní celebritou bylo mládě polární lišky, které majitel zachránil před špatným osudem, jelikož mu zemřela matka. Kochali jsme se tím krásným, roztomilým, huňatým stvořením. V klidu pózovalo před moha objektivy. Jediné, na co se soustředilo, bylo zhltnout co nejvíce bašty, kterou mu hodili z kuchyně. Dokázali bychom v Möðrudalur strávit celý den, ale museli jsme rychle jet. Měli jsme před sebou jen dva dny hezkého počasí.

Nekonečná pustina nás pomalu vtahovala do svých útrob. Přitom byla silnice kupodivu naprosto v pohodě. Čekali jsme ji horší, jelikož to byla silnice F 905. Na Islandu silnice, které mají na začátku F, jsou většinu roku uzavřené a v létě sem mohou jen auta s pohonem na všechna kola. Dlouho jsme si pěknou cestu neužívali. Jelikož jsme dojeli na silnici F 910.

Před námi byl první brod. Najeli jsme do vody a pomalu se brodili. Voda stoupala a auto se začalo kymácet ze strany na stranu. Na dně řeky byly velké kameny, které rozhoupaly auto. Zpomalovat sem kvůli tomu nechtěl. Před sebou jsem měl odstrašující příklad toho, co se může stát. Na těchto cestách je obvyklé, že u řek stojí utopená auta. Nejčastěji Dacia Duster, které je nejutopenějším autem na Islandu. Naštěstí jsme se do houpali až na břeh. Docela jsme si oddechli. Musím říct, že jsme byli nervózní při pomyšlení, na mnohé řeky před námi.

Netrvalo dlouho a už jsme brodili znova. Cesta ubíhala čím dál pomaleji. Jako orientační bod jsme měli horu Herðubreið, která se tyčila nad krajinou. Pomalu, ale jistě jsme se k ní blížili. Když jsme byli na stejné úrovni jako hora, tak jsme museli ještě přibrzdit. Před námi bylo lávové pole. Byla to sranda projíždět klikatící se silnicí. Měl jsem pocit, jako bychom ladně proplouvali mezi zkamenělým vlnobitím.

Na rozcestí jsme narazili na místního Rangera. Krásně jsme si popovídali, chtěl nám doporučit spoustu věcí, které bychom měli navštívit.  Ale vždycky jsem ho předběhl a řekl to za něj. Byl docela překvapený, jak jsme byli připraveni na cestu. Ale byl jsem rád, že nám náš harmonogram cesty odsouhlasil a my jsme se mohli odklonit na další zapadlou silnici F 903. Byla to uzoučká cesta, která se proplétala okolo říčky. Zde to bylo ale jiné, všudypřítomná šeď se v okolí toku zazelenala. Byla to oáza uprostřed pustiny. Na chvilku jsme se zastavili a nasávali životadárnou energii místa Hvannalindir.

Dvakrát jsme v klidu přebrodili a oázu vystřídala poušť. Někdy byla více písčitá jindy více kamenitá. Života tu mnoho nebylo, občas mechy a lišejníky odolávaly na kusech skal. Zde vydrží opravdu jen velice zarputilé formy života.

Na obzoru na nás zářil ledovec a my jsme se k němu stále přibližovali. Největší ledovec v Evropě nás pomalu, ale jistě začínal obkličovat. Nořili jsme se do hloubi ledovce mezi ledovcovými splazy. Před námi vystupovaly hory podobné rohům čerta. Bylo to příznačné v oblasti, kde se setkává oheň a led. Jen díky geotermální aktivitě jsme mohli dojet až sem. Zde oheň vítězil nad ledovcem Vatnajökull.

Konečně jsme narazili na horskou chatu Sigurðarskáli v oblasti Kverkfjöll. Zastavili jsme auto a dali jsme si oběd. V klidu jsme odpočívali před cestou na jeden z blízkých vrcholů. Říkal jsem si, aby jsme vykročili správným směrem do dalších našich společných dní.

2. 9 . 2018

Toulky okolo jezera Mývatn. Místo kde se potkal oheň a voda.

Ráno nás přivítal silný vítr. Rozhodli jsme se, že s naším hlavním výletem počkáme. Nebylo by to bezpečné. Vydali jsme se tedy poznávat geologické skvosty v okolí jezera Mývatn. První na seznamu bylo nedaleké jezírko Grjótagjá. Opět bylo v puklině, kde ze země rozestupovala. Slezli jsme do útrob jeskyně, odkud se valil teplý vzduch. Hladina jezírka se chvěla pod oparem stoupající páry. Tady by to bylo na koupání zase až moc teplé. Ale jezírko se nám líbilo. Především jeho krásné barvy. Ale i tak jsme byli trochu zklamaní. Znali jsme toto místo opět ze seriálu Game of Thrones, ale i s velkou představivostí, nebylo takové jako ve filmu.    

  

Přesunuli jsme se kousek dál ke kopci, který vypadal jak hora z bahna. Zaparkovali jsme na parkovišti a jen co jsme otevřeli dveře, dostali jsme sprškou poletujícího písku. Vzápětí jsme ucítili silný sirný zápach. Hverir je velice aktivní oblastí s mnoha bublajícími bahenními jezírky.

My jsme se rozhodli i přes silný vítr vylézt na horu z bahna. Nejprve jsme prošli okolo chodníčků pro davy turistů, kteří mohou vše pozorovat jen pár kroků od parkoviště. Nám se líbili vyskládané mohyly nad vývěry sirných par. Vypadali jako komíny.

Vydali jsme se bizarní okrovou krajinou na vrchol kopce. Vír metoucí prach a písek do obličeje nám výstup neusnadňoval, stejně tak i jílovité bahno pod našima nohama. Aktivnější oblasti jsme poznali jak po čichu, tak i vizuálně. Skrz okrové bahno vystupoval žlutý nános síry. Byla to úžasná hra barev. Na vrcholu jsme měli krásný výhled po okolí, bohužel jsme si ho moc neužívali, jelikož jsme ve větru nedokázali ani v klidu stát. 

Když jsme scházeli z kopce uviděli jsme vedle nové asfaltové cesty nedávný kus historie. Metrové mohyly protínaly pustou krajinu v pravidelných rozestupech. Nedokážeme si představit, jak touto nekonečnou a drsnou krajinou putovali vikingové na hřbetech svých věrných koní.

Opět jsme popojeli tentokrát k sopce Krafla. Cestou jsme minuli jednu z největších geotermálních elektráren i lyžařský vlek. Dojeli jsme až ke kráteru a chvilku čekali, než nám vyjde sluníčko. Obešli jsme pozůstatek po erupcích z roku 1724. Užívali jsme si nádherné výhledy do okolní krajiny i do útrob kráteru. Ale už jsme byli unavení z větru, a tak jsme se přesunuli zpátky k jezeru na dobrou baštu. Dorazili jsme k farmě Vogafjos, kde byla i restaurace. Musím říct, že jsme si moc pochutnali a nabrali sílu na okruh kolem jezera.

Unikátní lávové pole Dimmuborgir se vytvořilo před dvěma tisící lety, když láva natekla do mělkého jezera. Tím se vytvořily vysoké věže, které dávají onomu místu půvab. Tyto temné hrady jsou jednou z mála oblastí ve vnitrozemí, kde jsme se setkali se stromy. V kombinaci s černou lávou to byl krásný zážitek, který nás také ochránil před silným větrem. Nemůžu opomenout skutečnost, že je to takové bludiště. Mě se podařilo ztratit během chvilky. Došli jsme až ke kráteru Hverfjall a pak jsme se museli vracet. Ale byla to příjemná procházka postupně se měnící krajinou. Od živé po mrtvou u úpatí kráteru.

Nejen zde kombinace lávy a vody vytvarovala podivuhodné tvary. Kousek dál na břehu jezera jsme pozorovali lávové sloupy Höfði. Příjemné také bylo, že se k nim šlo skrz les. Opravdu to byl skoro vzrostlý les!

Opět jsme popojeli a zastavili u pseudokráterů, tyhle vznikly opět v kombinaci lávy a vody. Tentokrát láva natekla do jezera a přehřáté páry explodovaly, čímž vytvořily tyto útvary. Bylo to takové klidné procházení mezi pasoucími se ovcemi. Jak takové klidné místo mohlo být před pár tisící lety, tak jiné?

Ještě je tu pár dalších věcí, které stojí za vidění, ale ty až příště. Nicméně je z tohoto výčtu jasné, že je to pozoruhodná oblast, překypující zajímavými místy, jenž lákají mnoho lidí k návštěvě. Trochu nás mrzelo, že jsme neměli dost času si vše pomalu obejít.

1. 9. 2018

Mývatn den první

Jak tomu u nás bývá, tak v okamžiku, kdy jsme skončili v práci, tak se zatáhla obloha. Než jsme stačili vykročit ze dveří, silné poryvy větru mrskaly přívalovým deštěm o okenní tabule. Náš šéf si z nás hned začal dělat srandu. A aby ne, vždyť to není k pláči. Po špatném počasí přeci musí vyjít slunce. Vyjeli jsme tedy na východ do oblasti jezera Mývatn. Naštěstí se počasí trochu umoudřilo a přestalo pršet. Díkybohu nepřestalo foukat, a tak jsme mohli v klidu postavit stan u jezera.

Ono jezero má také místní jméno v překladu „jezero pakomárů“. Oni vás sice nepoštípají, ale zaručeně nějakého spolknete nebo vám vletí do oka či nosu. A jen vítr je dokáže zahnat zpátky do jezera. Ale díky tomuto hmyzu je tu tak bohatý život. Jezero je domovem pro 115 druhů ptáků. My jsme sem ale jeli spíše kvůli místním geologickým a vulkanickým skvostům. Ona geologie oblasti je tak úchvatná a čerstvá, že by se o ní dalo mluvit dlouho. Ono jezero je na hranicích mezi oddalujícími se tektonickými deskami, pod nimiž je obrovský kotel, který dal život celému ostrovu. I v sedmdesátých letech nedaleko tekla láva proudem. Samozřejmě i dnes tu najdete mnoho aktivních oblastí, které jsme se snažili navštívit.

Vzali jsme si plavky a vydali se k jeskyni nedaleko kempu. Procházeli jsme okolo skalních útvarů, které vyčnívaly z rozsáhlé planiny. Chvilku jsme šli okolo praskliny, než jsme objevili schody. Sestoupili jsme do průrvy a hledali ono termální jezírko. Za chvilku jsme našli úzkou štěrbinu, u níž byl provaz. Já sem neváhal a shodil jsem ze sebe všechno oblečení. Rychle jsem slézal štěrbinou do teplé vody, protože byla venku docela kosa. Abych řekl pravdu, čekal jsem jí teplejší, a tak jsem Ladě musel lhát. Kdyby totiž věděla, že má jen 20 stupňů, asi by zamnou nevlezla. Lada slézala opatrně po laně a pak sebou plácla do vody. Zaječela a já věděl, že na mě bude nasrána.

31. 8. 2018

Začátek podzimu

Podzim se začal nenápadně vkrádat do našeho fjordu. Kopce ztmavly pod úrodou borůvek a na vršcích hor občas zasněžilo. Každý den jsme viděli mnoho lidí, jak klečí na úpatí hor a sbírají borůvky. Docela dlouho nám trvalo, než jsme se také vydali. Museli jsme tedy popojet na vzdálenější místa, protože ta u města už byla vyzobaná.

Netrvalo nám to moc dlouho a měli jsme plné kyblíčky. Lada samozřejmě dřív než já, protože jsem se stále koukal z útesu do fjordu. Bohužel ten den žádná velryba okolo neplavala. Když jsme přijeli domů Lada udělala skvělý borůvkový koláč a marmeládu.

Den na to za námi přijeli Lady příbuzní z Chotěboře. Sedli jsme si s nimi na kus řeči v kavárně a zjistili, že mají také cestovatelskou náturu. Po příjemném podebatování jsme je vzali na krátký výlet do nitra hor. Bohužel už nastal večer, a tak jsme si výhledy pořádně neužili i když bylo krásné počasí. Ale i tak nám neunikl čerstvý sníh na vrcholcích hor.

V údolích čerstvou zeleň vystřídala zlatavá barva stébel trav. A my jsme věděli, že nám času na výlety do vnitrozemí, nebo do hor rychle ubývá. Zastavili jsme za horským sedlem naší oblíbené štěrkové cesty skrz poloostrov trollů a pozorovali nenápadný hotel. Byl krásně včleněn do místní krajiny. Člověk by ani neřekl, že něco tak neokázalého může být tak drahé. Noc v nejlevnějším pokoji stojí 100 000 českých korun. Jeli jsme dál okolo pobřeží do Siglufjörðuru a pozorovali západ slunce. Když už byla skoro tma vzali jsme to tunely až domů do Dalvíku.

Napadlo poprvé větší množství sněhu. A to nejen na nejvyšších vrcholcích. Zděsili jsme se, že jsme naše volné dny nevyužili plnohodnotně. Vydali jsme se tedy po práci na výlet do našeho údolí. Vjeli jsme do jeho severního ramene a hledali cestu k horskému jezeru Skeiðsvatn. Malé parkoviště jsme našli, ale cestu ne. Dohonila nás tedy majitelka farmy na koni a na navigovala nás mimo její pole. O chvilku později jsme šplhali na sesuv, který jezero vytvořil.

Byl to jen kousek a my jsme si mohli vychutnávat pohled na jezero a odtávajíc zbytky ledovce nad ním. Byla škoda, že jsme nedorazili o hodinku dříve. To by na nás svítilo i sluníčko. Chvilku jsme se procházeli kolem a vychutnávali si dozvuky léta. Cestou zpátky jsme to brali přes borůvčí a vychutnávali si každý metr cesty.

Dorazili jsme k autu brzo, a tak jsme se projeli ještě do jižní části údolí. Konec cesty byl zajímavý, jelikož byl jen pro terénní auta. Naštěstí jsme dojeli až na konec cesty, z které vedlo několik pěších tras do hor. Jedna vedla k ledovci, na který se díváme z našeho městečka. Tenhle výlet ale necháme na příště.

25. 8. - 30. 8. 2018

Team building

Pár dnů po vrcholu sezóny jsme dostali překvapivou odměnu. Bohužel mě nebylo vůbec dobře, a tak jsem z toho nebyl dvakrát nadšený. A už vůbec ne, když jsem zjistil, proč jsem vstal z postele. Šéfové nás naložili do auta a odvezli do údolí. Zavezli nás ke stájím a mě začalo docházet, že nejdeme na skvělý koňský steak, ale na projížďku. Ti, co mě znají asi vědí, že koně nemám rád a upřímně se jich bojím. Lada vypadala o něco více relaxovaně nežli já. Mě se potilo čelo a připadal jsem si jak před popravou. Polovina lidí už seděla na koni a já stál s Ladou opodál. Hned jak jsem uslyšel „This is very calm horse“ tak se mi rozzářili oči a šel sem vstříc velice starému koni. Prý mu bylo více jak 100 let, přepočítáno na lidské. Pán mě ujistil, že nemusím nic dělat, že půjde za ostatními koňmi. Tak jsem vylezl na toto automatické vozítko a čekal.

Rozjeli jsme se do údolí a bylo mi jasné, že poslední místo ve skupině asi dvanácti jezdců bude mé. Sice jsme se snažil koní babičku popohnat, abych se dostal k Ladě. Ale kůň měl zařazený automat na nejpomalejší rychlost. Což mi vlastně naprosto vyhovovalo, protože jsem byl velice nesvůj na koňském hřbetu. Představoval jsem si, o jak moc klidněji by mi bylo, kdybych se okolo řeky procházel po svých. Po chvilce, která mi přišla jak věčnost, jsme dali koně napást. Pomalu jsme se vraceli zpátky, a dokonce jsme brodili i menší přítoky řeky. Jeden kůň zahlédl stáj a prudce se rozběhl i s jednou Češkou, která s námi také pracovala. Její šílený výraz v očích byl nezapomenutelný. Všichni se tomu ještě dlouho smáli. Já se nesmál a byl jsem rád za mojí koní babičku, která ani nepopoběhla.

Jak jsem sesedl z koně už jsem měl pivo v ruce a Laděnka také. Adrenalin ze mě opadl a začalo mi být špatně. Ale výlet ještě nekončil, a tak jsem otevřel další pivo a rozhodl jsem se, že to přepiji. Zastavili jsme se před kanceláří pro výlety za velrybami. Byli jsme nadšení, že je uvidíme zblízka. Bohužel nám to dlouho nevydrželo. Jeli jsme na ryby. Představa oné české nudy na okraji řeky s pivem v ruce nás moc neuspokojovala. Lada se bála mořské nemoci, a proto do sebe rychle nalila další pivo. Dostali jsme se na moře a Lada vypadala pod pivní medicínou dobře. Rozdali nám pruty a šéf nám ukázal jak na to. Nebylo to nic složitého, akorát jsme spustili vlasec vedle lodi. Netrvalo to ani 30 sekund a první člověk tahal na paluba první tresku obecnou (Gadus Morhua).

V vzápětí další a další člověk tahal jednu rybu za druhou. Ani u mě a Lady to nebylo jinak. Moje první treska byla menší, ale má. Lada chytila větší nežli já, a tak jsem se musel snažit. Vlasec jsem ponořil do moře a než jsem stihl říct jakoukoli vtipnou poznámku, už jsem musel vytahovat z vody další rybu. Bylo to neuvěřitelné chytil jsem jí za oko. Další jsem chytl za ocas. Jako by jich pod námi byly miliony a jen se zachytily o háček. Nebyl jsem vtom sám i další lidi takto chytili několik ryb. Zlato oceánů, jak se jim tady říká, bylo všude pod námi. Já jsem se dostával pomalu na špičku mezi nejúspěšnějšími rybáři a Ladu pomalu nahlodávala mořská nemoc.

Já byl zaplaven adrenalinem a tahal jsem další rybu, tentokrát to byla hlubinná treska skvrnitá (Melanogrammus Aeglefinus). Netušil jsem, že to bude fyzicky náročné. Ale když jsem vytahoval asi desetikilovou tresku, tak už mě bolela ruka. Za půl hodiny jsem nachytal sedm ryb a Lada čtyři. Takhle to není nuda jako u nás na rybníku. Ladě bylo už zle a my jsme byli stále na moři. Šéf odstranil dvěma řezy z ryby filety a zbytek hodil do moře. Pro nás Středoevropany nepředstavitelné mrhání. Na té rybě zbývalo ještě tolik masa. A to masa, které v Čechách jen tak neseženete. Je to tu hold jiné, tady zase nerostou třešně. Taky by tu nepochopili, že je někdo ani nesebere a nechá je shnít na stromě. Den jsme zakončili na horské chatě a pěkně jsme se napili a popovídali si. Ráno jsem už ležel v posteli a vyžadoval čajíčky a pozornost neb jsem byl nemocen.     

Pár dní na to jsme si udělali výlet okolo našeho poloostrova trollů. Panovalo nádherné letní počasí a my jsme chtěli vidět vrcholky hor. Vydali jsme se nejdřív na jih a obdivovali údolí Öxnadalur,

nad kterým ční ostré vrcholky. Nachází se tu hlavní silnice, a tak není těžké tuto krásu vidět.

My jsme se po překonání sedla vydali na sever k našemu oblíbenému biskupskému městečku Holár.  Míjeli jsme obrovské údolí řeky Héraðsvatn, která se klikatila kudy se jí zrovna zamanulo. V Holáru jsme opět prošmejdili drnový dům. Nedokázali jsme si představit, tíhu života minulých dob. Především v tuhých zimách.

Užívali jsme si nádherný letní den. Osvícené vrcholky hor byly dech beroucí a lákaly nás k výstupu. Bohužel jsem měl energii maximálně na to sešlápnout plynový pedál. Jeli jsme tedy dál. Vzali jsme to po štěrkové silnici středem poloostrova. Konečně jsme viděli vrcholky hor a hluboká údolí. Hrály moha barvami. Na vrcholcích byl stále sníh a údolí se zelenalo. Kéž by bylo takovýchto dní více.

14. 8. – 24. 8. 2018