Zima u Severního polárního kruhu

Nejdelší období roku bylo zase před námi. Nekonečná temná zima nás obklopila. Přinesla do fjordu sněhové bouře a zasypala město sněhem. Pro někoho je to hrozná představa, ale skrývá se v ní i krása.

Hory sněhu nadělají mnoho nepříjemností, ale díky němu není zimní období tak temné. I slabé světlo se odráží od světlého povrchu a projasňuje krátký zimní polární den. Jak místní říkají: „Počasí není špatné jen si se špatně oblékl“. Vzali jsme si proto sněžnice na nohy a vyrazili do údolí za město.

Bylo tam rušno. Na jedné straně údolí byl lyžařský areál, na druhé se proháněly desítky sněžných skútrů. Vyrazili jsme po jejich stopách. Šli jsme pomalinku do kopce. Rychle nám to totiž nešlo. Do údolí v zimních měsících sluneční paprsky vůbec nedorazí. Zde vládla mrazivá zima. Do plic se nám dostával až bolestně chladný vzduch. Dýchali jsme proto velice zlehka. Pomalinku jsme šli po sněhové nadílce. Na vrcholu kopce nás přivítaly sluneční paprsky, které nám dovolily zhluboka se nadechnout. Po pár kilometrech jsme byli nad městem, které se choulilo na konci fjordu.

Chvíle jako tato nám připomíná naše poprvé. Čas ubíhá až moc rychle, ale některé věci zub času jen tak nevymaže. Onen okamžik, kdy se před námi poprvé otevřel Eyjafjörður a my cítili spojení s tímto okouzlujícím místem. Již tři roky mu říkáme domov a stále nám jeho krása bere dech. Obzvláště v zimních měsících z fjordu čpí nespoutaná arktická esence, které jsme podlehli.

Většinu temných zimních dnů, a ještě temnějších nocí se nic zvláštního neděje. Den střídá noc. Sněhová bouře střídá klidný slunečný den. Ale někdy klidné vesmírné počasí vystřídá Sluneční bouře. Temnou oblohou prozáří první zelený pruh. Je klidný a nevýrazný. Pro mnoho turistů naprosté zklamání. Tohle člověk neočekává. Chce vidět ono barevné nebe, které je zachycené na mnohých fotografiích. Lidské oko ale není čočka fotoaparátu, který dlouhé sekundy sbírá každý foton z temné oblohy.

Jsou však dny, kdy se sluneční soustavou prožene pomyslný hurikán. Zelený pruh na temné obloze se začne vlnit a nabírat na síle. Zelená barva se zvýrazní. Polární záře sílí za horami na západě a mizí za pohořím na východě. Zpoza hor pulzuje energie, která se valí nad temnými vodami fjordu. Čím dál více se zelený pruh vlní, rozšiřuje se a dělí na další vlákna.

S intenzitou se mění barvy. Na okrajích nejzářivější polární záře se objevuje žlutá barva. Vlní se v rytmu zelené a září na noční obloze. Když má člověk opravdu štěstí přidá se fialová. Skoro celé nebe září a člověk neví, kam se má koukat dřív. Obloha se mění neuvěřitelně rychle. Na jedné straně polární záře pohasíná na druhé sílí. Když je přímo nad vámi tak vám připadá, že zelené paprsky padají přímo na vás. 

To jsou dny, na které se nezapomíná. Takové dny projasňují naši pouť životem. Který může být někdy až moc monotonií. Především za dlouhých arktických nocí.

1. 11. 2020 – 20.3. 2021

První výročí svatby

 

Čas utíkal velice rychle. Mnoho jsme toho nenacestovali, protože jsme se především zabývali naší vzdálenější budoucností. Hledali jsme cestičky, které by nás dovedly k vysněnému prvnímu bydlení. Jako vždy jsou důležité peníze, a tak jsme šetřili a vydělávali, jak to jen šlo. Ale jeden výlet, který stojí za zmínku jsme si přeci jenom udělali.

V práci jsem se dozvěděl o jedné celostátní akci. Lidé po celé zemi sbírali semínka břízy a poté je na určitých místech rozsévají. Neváhali jsme a také jsme se zúčastnili. Nasbírali jsme v místním lesíku dvě krabičky semínek. Bohužel na nás vydatně pršelo, a tak jsme museli semínka doma usušit. A jak jistě tušíte, břízová semínka byla po celé naší garážičce. Za pár týdnů jsme se vydali do jedné z pouští ve vnitrozemí. Shodou okolností byla kousek od jezera Mývatn.

Vyrazili jsme v nádherný podzimní den. Z druhé strany fjordu byl dech beroucí výhled na náš nový domov. Město Akureyri se choulilo na úpatí hor, které již byly pod sněhovou pokrývkou.

Jako vždy při cestě na východ jsme se zastavili u vodopádů Goðafoss. To je náš takový rituál. Cestou jsme si užívali výhledy na zasněžené vrcholky hor. Málokdy se nám stává, že je vidět tak daleko.

Okolo jezera Mývatn jsme jen prosvištěli a zabočili na silnici 87. Po chvilce jsme byli v pustině. Jen na úpatí kopců bylo trošku vegetace. Popojeli jsme kousek a zaparkovali uprostřed nehostinné krajiny. Vydali jsme se s plnými krabičkami vstříc rozhlehlému prostoru s minimem vegetace. Nejdříve jsme semínka dávali do půdy, ale po čase nás to unavilo. A tak jsme je i rozhazovali. Po hodině jsme měli krabičky prázdné. Popřáli jsme semínkům hodně štěstí a vyrazili jsme k jezeru.

Výhledy byly ten den opravdu úchvatné, dlouho jsme pozorovali třpytící se hladinu jezera a zasněžené vrcholky hor. Sjeli jsme k jezeru a vyrazili do Dimmuborgiru. Tam se vždy rádi vracíme. Lávové útvary nás opět uchvátily a probouzely naší fantazii. Byl to krásný den, kdy jsme i oslavili naše první výročí svatby.

1. 9. 2020 - 31. 10. 2020

Grímsey podruhé

Začátek léta byl již v plném pracovním nasazení. Lada si užívala práci v kavárně, která náležela ke knihovně a já jsem uklízel v hotelu. Netrvalo dlouho a také jsem si našel práci, která mě více naplňovala. Začal jsem pracovat v největší lesní školce na Islandu, která je i zahradnictvím. Pracovalo se venku, a tak jsem se pomalu ale jistě otužoval. Okolo mě byl les a nedaleko pastvina, kde se pásli koně. Bylo to pro mě mnohem příjemnější pracovní prostředí nežli v hotelu.

V létě jsme se rádi prošli po rozlehlém lese, který se nacházel v okolí mé nové práce. Samozřejmě les byl rozlehlý v rámci islandských poměrů. V Čechách by se spíše nazýval lesoparkem. Nicméně ze skalních výchozů, které se zde nacházely byl krásný výhled na celý fjord. Pod námi se rozrůstalo město Akureyri, které každým rokem ukusuje z nedalekých pastvin.

Les zde vystupuje do nadmořské výšky přes 300 metrů. Čímž je zřejmé, jak velký potenciál má znovuzalesnění Islandu. Bude jim to trvat alespoň jedno století. Také jsme se byli kouknout ve vedlejším údolí, kde se nachází druhý největší les na Islandu. Vzali jsme s sebou Nikolu a Filipa, které jsme potkali při příjezdu do našeho nového domova. Byla to příjemná procházka rozlehlým lesem na úpatí hor.

Jelikož bylo léto a sezóna papuchalků byla v plném proudu, neodpustili jsme si výlet za polární kruh. Nasedli jsme do lodě a mířili jsme na ostrov Grímsey. Vlny Severního ledového oceánu házely lodí zprava doleva, nahoru dolů. Snídaně se valily ven z útrob cestujících a pronikavý smrad se linul kajutou. Začalo mě to natahovat. Musel jsem vyběhnout ven na čerstvý vzduch a zhluboka dýchat. Ani mrazivý vzduch mi nevadil, spíš jsem ho uvítal. Třásl jsem se zimou, zatímco Laděnka spokojeně klimbala v kajutě. Náplast proti mořské nemoci jí tak omámila, že jí ani ten hrozný smrad nevadil. Jen občas ji ze spánku vytrhlo, jak další člověk začíná zvracet. Napočítala jich okolo 16. Málokdy se stává, že se těším na pevnou zem více nežli ona.

Konečně jsme dorazili. Jako zkušení cestovatelé na ostrově jsme si rozbalili stan u plaveckého bazénu a nalehko vyrazili proti proudu návštěvníků. Nejdříve jsme šli na jižní část ostrova, kde na nás bez ostychu útočili rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea).

Samozřejmě útesy byly obsypané koloniemi papuchalků severních (Fratercula arctica). Bylo vidět, že se jim tu daří. Možná i proto, že zde nepřistávala jedna výletní loď za druhou. Tento rok měli svatý klid při hnízdění. Ale nejen oni. Je tu nepřeberné množství racků a několik druhů alek. Opět jsme viděli pospolu papuchalky a alky malé (Alca torda), jak se dělí o útes. Jen se nám zdálo, že jsou více plašší než při poslední návštěvě. Jakmile jsme se k nim přiblížili, tak rychle vzlétli.

Dorazili jsme do severní části a překročili severní polární kruh, který je zde znázorněn koulí. Ta se čas od času posune podle toho, jak se posouvá severní pól. Pomalu jsme vyrazili zpátky do malinké vesnice. Cesta lodí nás opravdu vyčerpala. Najedli jsme se a usnuli jsme s otevřeným stanem. Až v noci jsme zjistili, že moc větráme.

Ráno jsme ještě jednou šli za papuchalky a následně jsme čekali na loď. To Laděnka hned využila a obešla si místní dva obchůdky. Stačila chvilka a bylo vidět, že se zakoukala do krásného pleteného svetru. Vlna od polárního kruhu jí teď většinu roku zahřívá.

1. 6. 2020 – 31. 8. 2020

Jaro 2020

Chvilku nám trvalo, než jsme si opět přivykli na zimu. Nebylo to jednoduché, jak jsme čekali. Jelikož počasí ani vzdáleně nepřipomínalo jaro. Alespoň že už bylo nejtemnější období roku za námi. Mohli jsme si alespoň udělat krátké procházky v okolí našeho nového bydliště. Město Akureyri se nám moc líbilo, bohužel tu chcípl pes jako všude jinde na Světě. Bohužel se Covid nevyhnul ani místům v okolí polárního kruhu.

Měli jsme alespoň dvojité štěstí při příjezdu. Za prvé jsme našli klidné a levné bydlení v předělané garáži rodinného domu na okraji města. A za druhé jsme se v pronajímání vystřídali s Českým párem, který si našel něco většího. Nakonec se z onoho páru vyklubali úžasní lidé, se kterými velice rádi trávíme volný čas.

Jedna sněhová bouře následovala druhou a my jsme se rozhodli sepsat zážitky z líbánek. Neměli jsme totiž toho moc na práci. Všude se propouštělo a nové zaměstnance nikdo nepřijímal. Turistický ruch, ve kterém imigranti převážně pracují, byl v troskách.

Netrvalo dlouho a písečné pláže Galapág jsme vystřídali za procházky na sněžnicích. Pomalu jsme prozkoumávali okolí města. Nad městem se tyčil největší lyžařský areál na Islandu. Říkal jsem si, že bych mohl zkusit štěstí a pracovat tam, ale jako všude jinde bylo zavřeno kvůli pandemii. Hodně času a psychických sil nám zabírala komunikace s úřady na dálku. Jak rádi bychom je navštívili a vše osobně vyřešili. Ale bohužel se to táhlo dlouhou dobu a psal se jeden email za druhým.

Laděnka procházela centrem města a smutně pokukovalo do výloh zavřených obchodů. Náš společenský život se blížil bodu mrazu. Jen jsme jezdili na nákup a občas jsme se prošli po okolí. Také jsme občas sepsali nějakou tu žádost o práci. Ale hlavně jsme trávili alespoň osm hodin denně sepisováním našich zážitků. Jak se říká i špatná situace může být příležitostí k něčemu jinému. Také jsme se rozhodli pořádně začít s islandštinou. Našli jsme si paní učitelku, ke které jsme docházeli alespoň jednou týdně. Po malých krůčcích jsme začali pronikat do tajů tohoto jedinečného jazyka.

Dva měsíce uběhly jako voda. Restrikce se pomalu uvolňovaly a tráva začala vykukovat ze sněhové nadílky, která byla největší za poslední roky. Trvalo to však ještě další měsíc, než se první listnáče začaly zelenat. V tu dobu jsem konečně dopsal naše zážitky z cest po Jižní Americe a Laděnka připravila vše na vytisknutí další knížky. Jelikož jsme odložili několikrát cestu do Čech, tak dodělat poslední knížku jí trvalo až do prosince, ale to předbíhám. V tu dobu jsme oba nastoupili do práce do hotelu. Laděnka z něho bleskurychle přestoupila do práce v kavárně.

27. 2. 2020 - 31. 5. 2020

Závěr tříměsíčního putování po Jižní Americe

 

Ráno už akorát zbývalo nastoupit do taxíku. Naposled jsme se projeli po tomto úžasném ostrově. Od vyprahlého pobřeží až k pastvinám pod vrcholem, kde jsme opět zahlédli želvy sloní. Přes lesy na vrcholu až k severnímu vyprahlému pobřeží. Nastoupili jsme na loď, která nás převezla na ostrov Baltra. Nasedli jsme do autobusu a koukali do vyprahlé krajiny. Laděnka zahlédla prvního suchozemského leguána (Conolophus subcristatus), který se schovával ve stínu opuncie. Pak zahlédla dalšího. Já jsem neviděl ani jednoho z nich. Naštěstí jsem také jednoho spatřil ve stínu opuncie. To už jsme byli skoro na letišti. Byli jsme rádi, že se jim daří, když se jim dala druhá šance. 

 

Na letišti jsme si dali naše poslední empanadas a užívali si teplíčko. Naštěstí při odbavení neměli problém s tím, že máme těžší zavazadla, než bylo povoleno. Docela jsme si oddechli. Laděnka si prošla krámky a za chvilku jsme byli v letadle. Let do Guayaquil byl velice příjemný. Pouštěli jsme si filmy, a tak nám cesta uběhla velice rychle. Na letišti jsme opět pozorovali zlaté kapříky. Měli jsme dost času, protože jsme si nemuseli znova odbavovat zavazadla. Každé poponášení krosen bylo velice nepohodlné. Měli jsme spálená záda a hlavně ramena. Než nám letělo letadlo, tak jsme si pustili film. Laděnka mě několikrát vyrušila s tím, že vyvolávají na letišti mé jméno. Odbyl sem jí, že se jí to jen zdá. Nezdálo. Naštěstí to byla jen formalita. Potřebovali doklady, protože jsme přestupovali do letadla jiné společnosti. V klidu se to vyřešilo a nastoupili jsme na dlouhý let přímo do Madridu. Bylo to necelých dvanáct hodin, i když jsme oblétávali nad Atlantikem nějakou bouři. Já jsem se koukl na dva filmy a spal. Laděnce se usnout nedařilo, takže s ní v Madridu nebyla skoro řeč.

 

Než jsme našli místo, kde se vyzvedávají zavazadla, tak jsme museli jít hodně daleko. Dokonce jsme jeli i metrem. Nemuseli jsme vůbec spěchat. Na zavazadla jsme čekali skoro hodinu. Protože pás byl naprosto přeplněný zavazadly z jiných letů. Zlatá Jižní Amerika. Vzali jsme si taxi a dorazili do hotelu. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili do centra. Laděnce se vůbec nechtělo, ale já jsem si chtěl dát pršut v centru. Patnáct minut od hotelu bylo metro. Vlezli jsme do něj a chvilku se prali s automatem na lístky. Měli to docela komplikovaně vymyšlené. Za půl hodiny jsme vylezli v centru a hledali něco na zub. Zastavili jsme se u pěkného náměstí Plaza de la Provincia, kde je krásná budova ministerstva zahraničí.

 

Výloha s několika velkými kusy sušeného masa nás neomylně přilákala. Sedli jsme si a koukali, jak nám krájí jemné plátky této dobrůtky. V kombinaci s místní bagetou to bylo naprosto vnikající. Kousek odtud jsme zašli na náměstí Plaza Mayor, které je obklopené krásným komplexem budov. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali v prozkoumávání města. Nemohli jsme minout Mercado de San Miguel, který nás lákal svojí vůní už z dálky. Na tržišti prodávali všechno možné. Opět jsme neodolali a koupili si pršut do zásoby. Procházeli jsme se po čtvrti La latina a obdivovali nesčetné kostely. Místní budovy se nám také líbily. Především všudypřítomné balkony. Pomalu jsme se proplétali ulicemi a uzobávali pršut.

 

Když jsme dorazili ke katedrále Panny Marie Almudenské, tak už zapadalo slunce. Poslední paprsky dopadaly na její věže a také na nedaleký královský palác Mercado de San Miguel. Prošli jsme okolo nedalekých vykopávek a procházeli čtvrtí Austrias. Párkrát jsme špatně zabočili, ale nakonec jsme našli správný vlez do metra. Do hotelu jsme dorazili za tmy. V posteli jsme uzobávali pršut a připravovali se na brzké vstávání.

 

Sotva jsme usnuli už nám zvonil budík. V půl čtvrté ráno jsme se vyhrabali z postele a ve čtyři už jsme byli na letišti. Docela nás překvapilo, jaká fronta tu byla v takovouto šílenou hodinu. Roušky tu nikdo neřešil. Všichni se chovali jako by žádný virus neexistoval. Přistáli jsme na letišti Stansted v Londýně, kde také nikdo neřešil korona virus. Jenom tu byly cedule pro ty, kterým bylo špatně ať se nahlásí. Museli jsme se přesunout na letiště Luton, odkud nám to letělo na Island. Chvilku jsme hledali, kde si koupit lístky na autobus, ale jinak cesta proběhla rychle. Zato na letišti v Lutonu jsme se hodně nudili, než jsme se mohli odbavit. Měli jsme čas pozorovat lidi kolem nás. Každému druhému teklo z nosu a vypadali, že mají pořádnou chřipku. Raději jsme zapluli do sedaček a nikam jsme po letišti nechodili a na nic nešahali.

 

Let byl klidný, ale počasí na Islandu se nám moc nelíbilo. Bylo tu deset pod nulou a všude byl led a sníh. Tady to na jaro opravdu nevypadalo. Oklepali jsme se z čtyřiceti stupňového rozdílu oproti Galapágám a dorazili do hotelu u letiště. Naházeli jsme věci do pokoje a šli zkontrolovat auto. Tři měsíce na nás čekalo v místních mrazech. Byli jsme smíření, že nenastartuje. Odhrnul jsem z auta slušnou sněhovou peřinu a zkoušel nastartovat. Několikrát to zajímavě zakuckalo, ale nakonec se motor rozběhl. Zatančili jsme si vítězný taneček a byli jsme šťastní, že nemusíme řešit žádné problémy hned po příletu domů. Nechal jsem auto nastartované půl hodinky a pak dorazil za Laděnkou do restaurace. Najedli jsme se a šli spát.

 

Ráno jsme totiž spěchali. Dali jsme si snídaní a potom šla Laděnka vybalit nejteplejší oblečení, které jsme měli s sebou. Já šel znovu odhrabávat sníh z auta. Přes noc vydatně sněžilo a k tomu přicházela sněhová bouře, které jsme potřebovali uniknout. Naštěstí auto znovu nastartovalo, ale chvilku mu to trvalo, než se rozhýbalo. Rychle jsme vyrazili a ujížděli na sever. Přesto nás bouře zastihla. Z hlavního města jsme toho moc neviděli. Naštěstí když jsme projeli podmořským tunelem, tak se počasí trochu zlepšilo. Jeli jsme zasněženou krajinou až do Akureyri. V blízkosti severní metropole začalo sněhu rapidně přibývat. Všude byly vysoké závěje. Říkali jsme si, že tady jaro ještě dlouho nebude. Ještě, že jsme si léta užili dostatečně. Několik týdnů po příjezdu, se zavřely hranice. Byli jsme moc rádi, že jsme si užili cestování ještě před krizí. A také že jsme se nenakazili, protože korona virus už musel být v plném proudu jak v Madridu, tak i v Londýně. Proto jsme se moc nerozmýšleli a naordinovali si dvoutýdenní dobrovolnou karanténu, jen pro jistotu. Během ní jsme vzpomínali, jaké jsme měli krásné tříměsíční líbánky a vraceli se k mnohým okamžikům nezapomenutelného putování po Jižní Americe. 

 

24. 2. - 26. 2. 2020

Rozloučení s ostrovním rájem

 

Probudili jsme se za tmy a pokoušeli jsme se dobalit. Moc nám to nešlo, protože huba hrála do čtyř do rána a my nemohli spát. S prvními ranními paprsky slunce jsme dorazili do přístavu. I po ránu bylo vedro. Naše trička se dala ždímat. Po troše obvyklého jihoamerického chaosu jsme se dostali na loď. Byli jsme moc rádi, že jsme si připlatili. Loď byla větší a pohodlnější. Bohužel jsme na loď dorazili jako jedni z posledních. Nemohl jsem proto sedět společně s Laděnkou a držet jí pytlík na blinkání. Jelikož už nebylo kam si sednout, tak si mě kapitán posadil vedle sebe. Tak jsem se alespoň koukal, jak řídí a jak se předhání s ostatními loděmi. Naštěstí řídil velice rozumně. Loď skoro neskákala. Laděnka díky tomu zvládla udržet obsah svého žaludku na tom správném místě. Na ostrov Santa Cruz jsme dorazili trošku promrzlí. Jelikož foukal svěží vítr. Měli jsme štěstí, že nás v hostelu zrovna ubytovali. Měli jsme velké plány, co všechno ještě stihneme, ale místo toho jsme usnuli.   

 

Odpoledne nás probudilo teplo. Rozhodli jsme se, že ještě jednou navštívíme výzkumné středisko Charlese Darwina. Vzali jsme to přes náš oblíbený přístav, kde opět porcovali ryby. Narazili jsme tu na hladové pelikány, fregatky, lachtany a leguány. Zase jsme se tu zasekli a pozorovali tyto krásné tvory. 

 

Ve výzkumném středisku jsme si to pořádně prošli. Komě sloních želv jsme se koukli na suchozemského leguána (Conolophus subcristatus). Mrzelo nás, že jsme ho nenašli ve volné přírodě. Zjistili jsme, že ho můžeme spatřit jen na ostrově Baltra, kde je letiště. Probíhal tam totiž reintrodukční program. Tento druh měl velké štěstí. Před druhou světovou válkou vzali pár jedinců a přesunuli je na vedlejší menší ostrov Seymour. Protože chtěli zjistit proč tam žádný nežije. Naštěstí se jim dařilo dobře na rozdíl od hlavní populace na ostrově Baltra. Za druhé světové války tam Američané vybudovali leteckou základnu. Vojáci se zde bavili střílením do leguánů a vyhladili je. Naštěstí se sem nyní vracejí z ostrova Seymour.

 

Přečetli jsme si mnohé ze záchranných programů na tomto souostroví. Některé populace mají posledních pár stovek jedinců. I tak si myslíme, že toto souostroví kráčí dobrým směrem na rozdíl od většiny rozvojových zemí, kde příroda mizí závratným tempem. 

 

Šli jsme si naposled smočit nohy na nedalekou pláž, kde byla spousta místních. Bude nám to tu moc chybět. Snad se tu opět začne dařit korálům a za pár desítek let poznáme rozdíl, až se sem na stará kolena vrátíme. Když budeme mít štěstí.

 

Procházeli jsme po městě a narazili jsme v obchodě na české pivo. Takhle hnusné jsem snad ještě nepil. Pro to pravé si budu muset dojet na svou rodnou hroudu. Večer jsme dobalili a připravovali se na dlouhou cestu zpátky do Evropy.

 

23. 2. 2020

Tintoreras

Ráno jsme vyjeli na další výlet. Tentokrát nás vzali jen kousek od přístavu. Zde se nacházely četné ostrovy a laguny zvané Tintoreras. Doufali jsme, že zde uvidíme zblízka tereje modronohé (Sula nebouxii). Bohužel jsme je viděli jen z lodi. Poletovali okolo a hledali nějakou rybičku na zub. Místo nich jsme narazili na jiné ptáky. Okolo lodi chytala ryby rodinka tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus).

 

Pomalu propluli několikrát kolem lodi a my jsme si je mohli pořádně prohlédnout. U toho nám průvodce předával zajímavé informace. Většinu dne tráví ve studenější vodě. Na břehu by se mohli přehřát. Přeci jenom jejich kořeny jsou u jižního pólu. Jsou to jediní tučňáci, kteří žijí v tropických oblastech. A také jediní, kteří zavítají na severní polokouli. I u nich platí Bergmannovo pravidlo. Jsou tedy menší než tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), kterého jsme viděli na poloostrově Valdéz. Bohužel místní tučňáci zdaleka nedosahují počtů jejich příbuzného. Odhaduje se, že jich žije pouze jeden až dva tisíce. Ohrožuje je zvyšování teploty oceánů, jev El Niňo a komerční rybolov. Můžeme jen doufat, že jsou na teplo dostatečně adaptovaní.

 

Kolem tučňáků plavala svým tempem také želva. Nic dalšího jsme kolem pobřeží nezahlédli. Vydali jsme se tedy na procházku po jednom z ostrovů. Začátek byl samá ostrá láva, skrz kterou vedla úzká cestička. I tu okamžitě využili místní leguáni mořští. Hrabali si zde svá hnízda. Narazili jsme zde i na jejich stará vajíčka. Je tu totiž tak málo místa na nory, že vyhrabávají staré snůšky. Popošli jsme kousek dál. Nad hlavou nám plachtily fregatky a pod nohama lezli leguáni. Došli jsme k pláži, na které to opravdu žilo. Každý kousíček místa byl obsazen zběsile hrabajícím leguánem. Písek lítal z jedné díry do druhé.

 

Než náš velice ukecaný průvodce domluvil, začalo nám být vedro a připalovala se nám kůže. Nebyli jsme vtom však sami. I leguáni se začali při odpoledním slunci přehřívat. Nastal rychlý ústup z pláže přes naší turistickou skupinu. Protože za námi byl mangrovový les, který jim poskytoval stín. Někteří nechtěli chodit tak daleko a začali bojovat o čím dál zmenšující se stín v lávovém poli. Nedaleko byla kostra jednoho, který to zjevně se sluníčkem přehnal. Došli jsme až k pláži, která byla prázdná, pak jsme se otočili a šli jsme šnorchlovat.

 

Dopluli jsme blízko místa Concha de Perla, kde jsme již byli několikrát. Docela nás to zklamalo. Viděli jsme tu jen pár nových věcí. Průvodce skoro nic neukazoval a během chvilky jsme plavali zpátky. Viděli jsme tu podobné věci, jako na druhé straně útesu. Překvapilo nás, že to tu není tak bohaté jako v přístupné části. Novinou pro nás byla čistící stanice. Bylo to obyčejné písečné dno, ale zastavovaly se tu želvy. Nehnutě ležely u dna nebo se mírně vznášely. Okolo nich byla spousta rybiček, které z nich oždibovaly parazity a řasy. Opět jsme se jen pohupovali na hladině a sledovali dění pod námi. Strávili jsme tam dlouhou chvíli, než jsme se vydali dál. Kousek odtud Laděnka našla obrovskou trnuchu, která musela mít několik metrů.

 

Konec našeho plavání byl opravdu kouzelný. Kolem útesu plaval tučňák. Pozorovali jsme ho, jak se líně převaluje ve vodě. Pak vylezl na lávový břeh. V klidu stál a my jsme ho pozorovali z pár metrů. Zanedlouho připlavala i jeho družka. Když jsem se pokochal, vylezl jsem z vody. Doběhl jsem k lodi, která kotvila nedaleko a přinesl jsem foťák. Měli jsme chvilku času si je naposled vyfotit. Vyloženě se rochnili v mělké vodě a odpočívali.

 

V přístavu jsme se na chvilku zastavili na pláži. Obdivovali jsme lachtany mořské (Zalophus wollebaeki). Odpočívali všude možně. Jedni byli na pláži pod stromy jiní okupovali lavičky. Nikdo se neopovážil je odhánět z laviček. Vždyť samci mají až 200 kilo. Naštěstí nebyli tak velcí a strašidelně hluční, jako jejich příbuzní na jihu. Sedli jsme si proto na pláž nedaleko nich. Občas se nějaký vydal těsně kolem nás do moře. Zase jsme měli z tohoto místa pocit naprosté harmonie. Doufám, že se sem v důchodovém věku vrátíme, jestli nám síly dovolí.

 

Zašli jsme si na pozdí oběd a chvilku jsme si odpočinuli. K večeru jsme se naposled šli kouknout pod hladinu moře. Opět jsme viděli mnoho rybiček a želv. Nejhezčí byl však tvor z čeledi mantovití (Aetobatus narinari). Jeho ladnost a barva nás okouzlila. Byl černý s bílím tečkováním. Rozloučili jsme se s mořem a šli jsme zpátky do města. Vrcholili zde oslavy 47 výročí vzniku provincie. Na pláži byl koncert, jak se patří. Moc jsme se neodvázali, jelikož jsme v brzkých ranních hodinách odplouvali z ostrova. Dali jsme si pár piv a sledovali dění kolem sebe. Užívali jsme si ten pocit, že sedíme venku pod palmami jen v tričku. Věděli jsme, že se nám to rychle krátí. Na Islandu nás čekaly metry sněhu a deset pod nulou.

 

22. 2. 2020