Kepler track

Byl to po dlouhé době odpočinkový den. Chtěli jsme se válet ve stanu celý den, ale sluníčko nás vyhnalo a ve stanu se nedalo ani dýchat. A tak jsme jeli do knihovny a zařizovali nějaké věci. Na večer bylo už zase hnusně a tak jsme stavěli stan zase v dešti. Nic neobvyklého tady na jihu. Další den jsme se po zastávce v knihovně vydali na severozápad. Jeli jsme po okraji Národního parku Fiordland. Zastavili jsme se v prostředku u města Te Anau. Mezi jezery Manapuri a Te Anau se rozkládal vyhlášený Great Walk Kepler track.

Chtěli jsme se tedy kouknout proč je tak oblíbený. Tento několikadenní pochod jsme se rozhodli neabsolvovat, raději jsme si naplánovali výlet na lehko na Mt. Luxmore, jenž má výšku 1472 metrů. Onen výlet byl asi třetinou onoho pochodu, ale tou nejhezčí. Ušetřili jsme tak dost peněz a hlavně bychom neměli ani kde přespat, protože bylo vše dávno zarezervované. Vyšli jsme tedy brzo z rána. Opět to byl pochod po chodníčku. Šli jsme rychlím tempem nic moc nás nerušilo, protože les byl dost mrtvý. Pokud tedy nepočítáme turisty. Jednou jsme v lese slyšeli, ale i zahlédli papouška Kea. Doufali jsme, že je opět potkáme. Když jsme vyšli z lesa do alpínského pásma, rozevřel se nám výhled do údolí jemuž dominovala jezera pod námi.

 

Počasí vypadalo dobře a tak jsme šli dál. Udělali jsme si jen malinkou zastávku u Luxmore hut, jenž byla plná lidí. Vyrazili jsme na horu nad ní. Cesta byla zábavnější a šlo se i suťovými poli. Zanedlouho jsme je těsně pod vrcholkem potkali. Papoušci před námi pózovali a loudili jídlo. Ladě dokonce chtěli ukrást trekovou hůl. Bylo to opět nádherné shledání s velkolepým výhledem na hory. Před sebou jsme měli ono údolí s jezery a za sebou nekonečné pohoří Národního parku Fiordland.

 

Ale část pohoří nedaleko od nás bylo zvláštní. Možná protože byla tak nepřístupná, hory vystupovali příkře z vod jezera. Působily tak nedostupně. A nejen působily ony byly nedostupné pro zavlečené druhy. To bylo jedinou záchranou pro posledních pár nelétavých opeřenců zvaných Takehe (Porphyrio hochstetteri). Zbylo jich tam něco okolo posledních 100 kusů. Taky smutný příběh, ale o tom někdy příště. Alespoň stále žijí ve svém přirozeném prostředí a nejsou převezeni na ostrov. Asi to musí stát hodně peněz udržovat tuto malinkatou populaci životaschopnou. 

 

Na vrcholu jsme se dlouho nezdrželi, viděli jsme, že se k nám blíží černé mraky ze západu. Cesta byla dlouhá a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Oněch 35 kilometrů s velkým převýšením jsme měli za sebou za 8 a půl hodinky. Ale musím říct, že jsme měli pěkně uťapkané nožičky. Na večer jsme jeli na sever směrem k Milford Sound.

31. 1. - 2. 2. 2017 

Ulva Island aneb jak vypadali všechny ostrovy před příchodem lidí

V den jedenáctý jsme vyrazili na rychlý výlet. Odpoledne nám jela loď zpátky na pevninu. Neměli jsme čas na to vyspávat. Dorazili jsme do malinkatého přístavu na druhé straně městečka a vyrazili jsme malou lodičkou na Ulva Island. Chtěli jsme vidět rozdíl mezi ostrovem, který je „pet free“, tedy vybitý od nepůvodních druhů jako jsou krysy, lasičky, kočky, possumi, jeleni,myši a další. Hned jak jsme přistáli, tak jsme slyšeli ten rozdíl. Oproti Stewartově ostrově to byl ohlušující rozdíl. S hlavními ostrovy Ulva Island nelze ani a srovnávat. Po prvních pár metrech jsme narazili na velice ohroženého South Island Saddleback (Philesturnus Carunculatus), bylo to neuvěřitelné.

Co krok, to perla z ptačí říše. Pozorovali jsme papoušky Kaka, jak dolují v tlejícím dřevě Huhu worm, to jsou takové ty veliké bílé larvy. Ale byla tu spousta dalších zástupců z hmyzí i plazí říše, která nebyla pod tlakem cizorodé predace a mohla sloužit pro obživu místních druhů, jenž jsou na nich závislé.

 
Nekoukali jsme užasle jen nahoru na ptactvo. I rosliny zde byly jiné, nespasené vysokou a possumi. Potkali jsme tu mnoho zajímavých druhů snad jen vyberu kapradinu z rodu Tmesipteris, která je na zemi beze změny již 400 milionů let. Našli jsme si Punui (Stilbocarpa Lyallii), kterou považovali na ostrovech za vymřelou kvůli spásání srn a possumů. Lada hledala místní orchideje, ale marně zrovna nekvetly.

Popošli jsme kousek dál a už jsme mohli pozorovat Stewart island Robin (Petroica australis) a hned vedle Tomtit (Petroica macrocephala). Nestačili jsme ujít ani pár metrů a něco dělalo rámus v křoví. Byla tam Weka (Gallirallus australis). Nemohli jsme se vynadívat. Opět jsme popošli jen kousek a už tam na nás čekal další papušek Kaka. A hned po něm si ve větvích stromů rimu si hráli Yellowhead (Mohoua ochrocephala).


Nebylo se kam schovat, ptáci byli všude a neustále se překřikovali. Bylo to tak jiné. Tak živé. Tak tohle viděli ti, kdož přijeli před staletími na Nový Zéland. Ale ne přesně to. Místní ochránci počítají, že to bude trat ještě desítky, možná stovky let než bude tento malý ostrov živý jako býval kdysi. Chápete to? Tenhle naprosto životem překypující ostrov. Jak to bude asi s hlavními ostrovy ? Kde je oproti tomuto naprosto mrtvo. Ty už se nikdy nevzpamatují.

Hle na zemi se hrabali papoušci Kakariki (Cyanoramphus novaezelandiae) a (Cyanoramphus auriceps). Na Stewartově ostrově by je sežrali během chvilky krysy, nedivím se, jsou tak náchylní. Vůbec nejsou přizpůsobení na přítomnost predátorů.

Prošli jsme se i po pár plážích a pozorovali mořskou rezervaci okolo ostrova. Ale ne dlouho. Zalezli jsme zpátky do lesa a už tam byl holub Kereru a kousek za ním jsem pozorovali Rifleman (Acanthisitta chloris). To je neuvěřitelně malinký ptáček co má pár gramů. Už jsme se blížili ke konci naší cesty. Ale to nám na odchod zazpíval Bellbird (Anthornis melanura).

 Odjížděli jsme z ostrova smutní. Tak takhle to tu vypadalo přinejhorším před pár set lety. A teď ? Opravdu se nedivím, že se místní ochranáři bojí co bude dál. Protože lesy jsou zde mrtvé. Není kdo by rozséval semena stromů. Jak takový prales asi dopadne ? Určitě nebude jako dřív. Ale snad z něj nebude pastvina jako z většiny území, kde bylypralesy na Novém Zélandu.

 

V přístavu jsme čekali na loď, která nás vezme na pevninu jižního ostrova. Opět jsme pozorovali Albatrosy jak poletují nad hladinou. Moře bylo klidné. Lada si vzala prášky a pomalu usínala. V klidu jsme se nalodili a já přemítal o tom, co uvidí budoucí generace. Jestli něco uvidí. Občas mě vyrušil z rozjímání Albatros pohupující se na hladině oceánu. Kde najít onu nezměněnou přírodu člověkem ? Na druhé straně světa uprostřed pralesů skoro neobydleného ostrova jsme ji nenašli. Kde hledat? Nebo se ženeme za bludem, který už je jen minulostí ? 

Dojeli jsme na pevninu a zajeli si nakoupit. Dali jsme si v kempu několik Českých piv a zkolabovali. Bylo to náročné dobrodružství na které v životě nezapomeneme.

 

30. 1. 2017

Zakončení desetidenního putování v bahně

Den devátý. Brzo ráno nás probudili dva opravdu staří lidé. Vstávali a připravovali se na tůru. Nechápali jsme co tu dělají. Měli jsme pocit, že tu nemají co dělat. Přeci jenom jsme měli problémy i my. Co pak takový dědeček s babičkou. Jak jsme se mýlili. Ale o tom až někdy příště. Také jsme vstali a vyrazili na 15 kilometrovou procházku údolím. Byli jsme trochu napjatí, protože i na tento úsek nás rangerka upozorňovala. Kladla nám na srdce, abychom se na tento úsek nevydávali, pokud by byl jen z části zaplavený.

 

Bylo to opravdu pohodové. Žádný kopec a skoro žádné bahno. Občas nějaká louže, ale to bylo jen pro zpestření. Bylo vidět, že tu zasáhla lidská ruka. Místní močály měly býti další na řadě. Šli jsme okolo starého farmářského osídlení. I tady byly pastviny, naštěstí už si je příroda bere zpět. Cesta byla dosti jednotvárná okolo odvodňovacího kanálu, který měl vysušit místní bažiny. Kanál byl rovný jako podle pravítka a cesta s ním byla v rovnoběžce. Několik kilometrů nebyla ani jedna zatáčka ani záhyb. V Freshwater Hut jsme zabrali místo a uvařili si. Rozloučili jsme se s některými lidmi, protože už dál nepokračovali. Pěkně si počkali na water taxi, které je pohodlně a během pár minut odveze do města Oban. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili bez batohů na malý postranní výlet.

Rocky Mountain se tyčila do výše 549 metrů nad nevěští řekou Stewartova ostrova. Vyrazili jsme jí zdolat. Ani ne po půl hodině jsem zaslechl něco v křoví. Byl tam zase kiwáček !! Pozorovali jsme ho, jak v křoví hledá potravu. Bylo zajímavé ho pozorovat, jak zobákem pátrá v půdě. Zanedlouho přešel k trouchnivějícímu pařezu a začal do něj vrtat. Po chvilce už polykal tučného červa. Vyšli jsme nahoru jedna dvě. Bez krosen to byla radost. Na vrcholu se nám naskytl překrásný výhled. Viděli jsme celou severní oblast, kterou jsme posledních 9 dní zdolávali. Bylo krásné si připomínat dobré tak i špatné chvíle, které jsme zažívali, když jsme pohlédli na jednotlivá místa našeho putování. Pod námi se klikatila Freshwater River, byla jako had klestící si cestu přes celé vnitrozemí až do oceánu. Došli jsme do chaty a pokoušeli se usnout. Moc nám to nešlo, protože někdo kamna roztopil tak, že se nedalo ani dýchat.

 

Den desátý. Opět jsme vstali brzo a vyrazili. Cesta byla ucházející. Nebylo to nic extra bahnitého ani nebylo moc „Up and Down“. Akorát jsme v jednom místě vyšplhali nad stromové pásmo a tak se šlo místními nepoddajnými keři o něco hůř. Byly zde někdy i chodníčky a tak jsme ty nejhorší úseky prošli během chvilky. Když jsme došli do zálivu North Arm, tak se nám otevíraly vyhlídky. Na cestě, která vedla okolo pobřeží jsme narazili na possuma. Byl nějaký divný seděl na stezce a divně koukal. A tak jsem se kouknul na Ladu stylem, co budeme dělat?

Bylo to jasné budeme aplikovat ekologii. Lada mi doporučila větev, ale mě se zdála nevyhovující, byla částečně nahnilá. Poté, co jsem neúspěšně zkusil najít něco jiného, jsem si onu větev potěžkal v ruce. Měla metr a půl a tak deset centimetrů v průměru. Byla to solidní větev. Vzpomněl jsem si, jak sekám dříví, jako každý den. Rozmáchl jsem se stejným způsobem. Majznul jsem větví possuma přímo do jeho roztomilého plyšového obličeje. Jeho pronikavá kukadla potemněla a z ucha se mu vyvalila krev. Odstranil jsem ho ze stesky a šli jsme dál. Snad tu bude víc místa pro původní druhy, pokud každý udělá správnou věc, když má možnost. 

Po šesti hodinách jsme došli do North Arm Hut, kde jsme si chvilku odpočinuli a také přečkali krátký deštík. Chata byla vybavená vším možným. Bylo vidět, že jsme dorazili k turisticky oblíbenému Great Walk. Rozhodovali jsme se, jestli si dnes zakempujeme někde v lese nebo jestli dojdeme až do města. Vydina teplé sprchy po deseti dnech byla silnější. Vyšli jsme a rychle postupovali, byl to typický vysypaný chodníček pro důchodce. Byla to dost nuda, která vedla z velké části vytěženým pralesem.

 

Nedivím se, že našemu kamarádovi se pobyt na tomto ostrově nelíbil. Byl bych zklamaný, kdybych šel tento Great Walk. Konečně jsme došli do přístavu. Dvacet tři kilometrů nám trvalo dohromady devět hodin a měli jsme hrozný hlad. Vyhledali jsme jeden z místních backpeckerů a ubytovali se. Trochu jsme se cítili nesví, když jsme do něho vstoupili. Měli jsme bahno snad i za ušima a na té recepci bylo tak čisto a voňavo. Než došla řada na vytouženou sprchu, tak jsme si jako první šli dát fish and chips. A hned potom horkou sprchu. Dokonce jsme v hostelu potkali Matthewa, který to předčasně vzdal i další lidi, které jsme potkali na tomto skoro neobydleném ostrově. Byl to pohodový večer s přáteli. Povídali jsme si co jsme na té 150 kilometrové cestě bahnem viděli a co jsme zažili. Ještě jsme se u toho dívali na na film Hobitt. Když jsme šli spát, tak jsme nemohli usnout. Byli jsme stále plní energie z toho, že jsme ten náročný treck zvládli bez nějakých větších komplikací.

28. 1. - 29. 1. 2017 

To nejtěžší je už za námi aneb osmý den na Stewartově ostrově

Vstali jsme docela pozdě a šli dál. Sice bychom rádi zůstali a kochali se, ale docházelo nám jídlo a měli jsme ještě pár dní před sebou. Lada byla ráda, že sebou vzala kinesio tejpy a tak jsme si hezky zalepily bolavé svaly. Nebylo to tak zlé jako včera. Šli jsme po hřebeni, kde nebylo tolik bahna. Dokonce jsme měli i slušné tempo. Měli jsme občas i příležitost se kochat výhledy. Ale to netrvalo dlouho cesta z vrcholu hřebenu byla dlouhá. A hodně bahnitá. Nasadili jsme slimáčí tempo a čvachtali postupně dolů. Najednou jsme uviděli něco neobvyklého. Po pěti dnech jsme uviděli člověka. Holčina se čvachtala nahoru do kopce. Bylo vidět, že toho má dost. A tak uvítala informaci, že je skoro nahoře. Dočvachtali jsme se až k Little Hellfire beach. Prošli jsme ji jedna dvě, byla písčitá. Byla to radost ze sebe oklepat kilo bahna. Ale to už jsme šplhali do dalšího kopce, který nás odděloval od velké nížiny táhnoucí se středem ostrova. Opět to nahoru šlo, ale cesta dolů? To byl porod. Potvrdili jsme si teorii, že více lidí chodí tím samým směrem jako my. 

 

Nicméně jsme konečně dorazili k obrovské Mason Beach. Zprvu byla kamenitá, ale kameny ustoupily písku. Byl jsem rád, že jsme cestu naplánovali na večer kvůli přílivu. Naštěstí jsme nemuseli nic obcházet a jen jsme šli pět kilometrů po pláži. Jen v jednom místě do moře zasahovala obrovská skála u které jsme si museli počkat na malé vlny. Já jsem skálu oběhl bez problémů, Ladě se přes nohy převalilo několik vln, protože si vybrala špatné kameny na kterých čekala. Cestou jsme narazili akorát na divokou kočku a několik umírajících mořských ptáků a ryb. Dorazili jsme k potoku, který jsme následovali. Dovedl nás skoro až do civilizace, byla tu cesta pro čtyřkolky a Mason Bay Hut plná lidí. 

 

Poté co jsme si dali věci do kupy a odpočinuli jsme si. Začali jsme se bavit s ostatními spolubydlícími. Nejvíce nás dostal chlap, který zde byl před 16 lety. Tvrdil nám, že prošel co my, ale ani jedinkrát nešlápnul do bahna. Nemohli jsme to pochopit a doteď to nechápeme. Jak může být tenhle ostrov tvořený z bahna suchý? Poté jsme si sedli a jedli jednu z posledních mňamek. Těstoviny s čínskou polívkou, jako každý druhý den. Asi bylo na nás vidět, jak jsme byli hotoví. Jeden člověk se nás zeptal odkud jsme přišli a uznale nám řekl, že jsme dobří. Jako kdyby už jsme byli v přístavu a odjížděli pryč z ostrova. Dal nám kus muffinu s máslem. Bylo to nejlepší co jsem po hodně dlouhé době jedli. Až poté jsme zjistili, kdo to byl. Byl to místní a jediný lovec possumů na ostrově. Trávil týdny v pralese a kontroloval pasti. Když našel v ní possuma tak ho zabil a svlékl z kůže. Musíte to udělat hned, jak ho zabijete, pak už kůže dolů nejde. Byli jsme unavení a šli brzo spát. Až později jsme docenili ona slova chvály od někoho, kdo opravdu umí přežít v takové nehostinné přírodě.

27. 1. 2017

Den krize aneb sedmý den putování po Stewartově ostrově

Ráno jsme vstali a vyrazili. Čekal nás jeden z nejdelších přesunů. Naštěstí už bylo znát, že jsme spotřebovali většinu zásob, takže batohy nebyly tak těžké. Ale já sem měl skřípnuté rameno z toho, jak jsem usnul v blbé poloze, při pozorování ptáků kiwi. Bylo to velice bolestivé a hned od začátku jsem začal brblat. Ale vtom jsem uviděl před sebou opět kiwiho, za bílého dne se procházel po vyšlapané cestičce v pralese nedaleko chaty. Úplně jsem zkameněl a onen prapodivný pták si mě ani nevšiml. Lada potichu dorazili ke mně a společně jsme pozorovali, jak se opeřenec klidným tempem blíží k nám. Byla to opravdu vzácná chvilka pozorovat, jak se beze strachu přibližuje. Hned mě napadlo, že s těmito vytříbenými smysly musel být jeho příbuzný obří pták Moa opravdu snadným terčem pro Maorské lovce. Přišel až k nám, byl od nás sotva dva metry. Pak zalezl do podrostu tvořeného Crown Fern (Blechnum discolor). To jsou ony kapradiny, asi metr vysoké, pod kterými se schovával i náš předchozí nelétavý opeřenec. Byli jsme nadšeni. Tohle pozorování bylo opravdu pohlazení po duši. Zanedlouho jsme vyšli z lesa. Duny se plazili do kopce. Sešli jsme touto písčitou krajinou z které vyčuhovali skály. Náš pohled se stočil na Codfish Island.

Tam se bohužel nepodíváme. Tento ostrov byl vybrán jako poslední útočiště mnoha živočišných druhů, které jsou zde na pokraji vymření. Hlavní roli má nelétavý tříkilový papoušek Kakapo (Strigops habroptila). Další smutný příběh v němž měli hlavní roli psy, krysy a Maoři. Oni tomu běloši poté také nepomohli. Už okolo roku 1900 sváželi zbylé Kakapo na ostrovy z pevniny. Ve víře že jsou to panenské ostrovy, kde se papouškům bude dařit. A tak je tam zanedlouho sežraly divoké kočky, lasičky či krysy. Bohužel ti jsou skoro všude. Po mnoha pokusech o záchranu bylo zvoleno pár ostrovů, kde bylo započnuto s vyhlazením nepůvodních druhů. A tam bylo zbylých 60 papoušků převezeno. Hlavní roli má dnes onen Codfish Island na kterém se o zbylé ptáky starají. Na kolik je životaschopná tato populace, která je opečovávaná lidmi je otázkou. Ale rozhodně to má své výsledky. Dnes je papoušků dvakrát tolik okolo 120ti. Věřím, že tento pozitivní příklad bude následován. Doufám že generace po nás neuvidí zbytky Novozélandské přírody pouze na pár malinkatých ostrůvcích okolo pevniny. Čas ukáže. Ale nyní je jasné kdo prohrává a stahuje se z pevniny.

 

Nicméně jsme došli na písečnou pláž a v klidu jsme jí prošli. Jen nám trochu poprchávalo a tak jsme měli pokoj od sandflies. Za West Ruggedy Beach následovalo pohoří Ruggedy, kde jsme procházeli pralesem směrem do vnitrozemí. Říkal jsem si, jaká to bude pohoda jít po vrstevnici okolo tohoto pohoří. Byl to velký omyl. Hodně jsem brblal a Lada začala taky. Bylo to jedno nekončící bahniště. Byli jsme už unavení, když jsme lezli do sedla, abychom toto pohoří překonali. Bylo to docela strmé a samozřejmě bahno a kluzké kořeny nesměli chybět. Bolest byla stále větší a naše tempo pomalejší sestup byl nekonečný. Po pěti hodinách jsme konečně dorazili na další pláž, byla kamenitá a tak se po ní šlo dost špatně. Ale naštěstí byla krátká. Nicméně se nám díky ní otevřel pohled na pohoří Ruggedy, bylo úchvatné. Skaliska vystupující z pralesa působila majestátným dojmem. Přitom pohoří je vysoké jen 500 metrů.

 

Neměli jsme to za sebou, bohužel. Cesta byla ještě dlouhá. Museli jsme vyšplhat zase na hřeben a jít po něm pěknou chvíli. Lada toho měla dost. Byla strašně pomalá, bylo vidět jak jí každý krok způsobuje obrovskou bolest. Během přeskakování a přelézání si nějak hnula s bederkou a svaly v té oblasti měla jak kámen. Mě se rameno trochu vzpamatovalo a tak jsem už tolik nebrblal. Byli to hodně dlouhé dvě a půl hodiny. Netuším co bylo okolo. Bylo to jen o tom dojít. Konečně být v té zpropadené chatě. Zasraný bahno. Do prdele bylo všude. Byli jsme oba na pokraji sil. Nejen těch fyzických, ale i psychických. Ladě to připomínalo bezradnost spojenou s bobrama. Lada se zhroutila. Ani nevíte kolik máte ještě sil, když se někomu koho milujete, něco stane. Lada odhodila krosnu s tím, že už dál nemůže. Vydal jsem se tedy dál sám. Skákal jsem vpřed z bahna do bahna. Bylo mi to úplně jedno jen abych rychle našel tu chatu a odhodil svojí krosnu a mohl se vrátit k Ladě.

Naštěstí to netrvalo dlouho a narazil jsem na onen úchvatný útvar. Nebylo čas ani nálada se rozplývat. Zahodil jsem krosnu a běžel zpátky. Lada už se pomalu belhala bahnem, připadalo mi, že se zastavila snad jen na dvě minuty. Vzal jsem jí krosnu a šel jsem sní. Došli jsme k onomu úchvatnému útvaru. Úzký pruh písečných dun šplhající se do 200 metrů vysokého kopce, jenž se zařezával do pralesa. Nedivím se, že místo dostalo název Hellfire, tedy pekelný oheň. Z moře to musí být opravdu úchvatné. Za dunami jsme viděli již chatu. Zalezli jsme do ní a rychle jsem zatopil. Lada nebyla schopná se ani pohnout, byla celá prokřehlá. Trvalo jí dobrou hodinu nebo dvě než se probrala z naprostého vysílení a utrpěné bolesti při chůzi. Taky bych nejradši zaplul do postele a zalezl do spacáku, ale musel jsem chodit pro dřevo a také jsem musel udělat fotodokumentaci tohoto úchvatného místa. Ta duna šplhající se do kopce a přelévající se přes něj byla neuvěřitelná. Ten výhled do údolí, ty klikatící se řeky, ta pohoří. Nejhezčí místo, kde jsme zatím byli. Tam se jednou vrátíme. Celý zbytek dne jsem kukali z okna a pozorovali výhled do vnitrozemí. Dokonce jsme zahlédli i papouška Nestor Kaka (Nestor meridionalis), který přelétal nad pralesem. Večer jsem dokonce vytáhl Ladu i na procházku okolo chaty. V písku dun jsme zahlédli i stopy kiwiho.

26. 1. 2017

Už víme, jak vypadají zuby lachtana aneb den šestý na Stewart Island

Rozevřeli jsme své unavené oči do deštivého rána. Nevyspali jsme se. V noci jsme několikrát hledali špunty do uší, snad hodinu, ale marně. Mocný živel nepolevil celou noc. Dopoledne se počasí zlepšilo a střídala se jedna prudká sprška za druhou. Vítr byl stále silný a nechtělo se nám ven. Počkali jsme skoro do oběda a vyrazili. Naštěstí jsme zanedlouho byli v lese, který nás před větrem ochránil. Cesta nám přes „Up and Down“ ubíhala docela rychle. Ani jsme se nenadáli a byli jsme z toho krásného pralesa opět venku. Vylezli jsme na kamenitou pláž a vítr nám dal o sobě hned vědět. 

Vlny byly uchvacující, když narážely na skaliska. Bohužel ty obrovské vlny narážely i na pláž z obřích kamenů, po které jsme měli projít. Vyrazili jsme, vítr nám dával zabrat. Udělat ten správný krok správným směrem bylo těžké. A ještě k tomu byly kameny kluzké. Dostávali jsme do obličeje jednu slanou spršku za druhou. Lada se bála, že když nás nesmete z kamenů vítr tak to udělají mocné vlny narážející na balvany hnedka vedle nás. Nebylo to zkrátka jednoduché a člověk musel napínat všechny síly. Ale také mysl, aby skákal z kamene na kámen a přitom neudělal jakoukoli chybu. Ta by tady byla fatální. „VRRRR“. „Doprdele!!!“. Zaslechla Lada z dálky. Málem jsem se posral. Hned jsem se otočil a skákal po kamenech zpátky. Bylo to těsné. Při skákání jsem málem doskočil na lachtana. Nedivil jsem se, že mi o sobě dal vědět. Nezapomněl mi ukázat svou sbírku nabroušených zubů. Která se v šedi balvanů vyjímala. 

 

Mezi tím, než se mi uklidnily nohy a tep, Lada vytipovala trasu, kudy by jsme lachtana mohli teoreticky obejít. Naštěstí to tu nebylo tak úzké, mohli jsme se schovat za kameny, aby nás neviděl. Po zbytek pláže jsme si dávali větší pozor, kam šlapeme. Kde byl jeden lachtan, mohl být schovaný i další. Naštěstí jsme ale už na žádného nešlápli. Na konci pláže jsme zahlédli albatrose, jak plachtí nad rozbouřeným mořem. Spolu s racky se nořily do rozbouřených vln a lovili, co jim moře přineslo. Začala další sprška a tak jsme šli dál. Oddechli jsme si ještě jednou, protože jsme si nebyli jistí, jak se půjde dát projít po pláži, když měl začínat pomalu příliv. Naštěstí jen na jednom místě jsme museli čekat, až nám vlny uvolní cestu.

Po chvilce šplhání na útes jsme byli opět v pralese. Schovali jsme se v kanukovém lese. Pod stromy bylo sucho i za silného deště, který přišel. Zanedlouho jsme se brodili bahnem na vyhlídku nad East Ruggedy Beach. Bylo to úžasné, člověk nemohl skoro ani stát, jak vítr běsnil. Před námi se rozprostíralo údolí a písečné duny se zařezávaly hluboko do vnitrozemí. Opodál vyčnívaly z rozbouřeného moře Ruggedy Islands. Byly tak divoké. Kulisa bouře za nimi tomu dávala o to větší váhu. Zahlédli jsme dokonce hejno majestátních Albatrosů plachtících okolo ostrovů. Nemohli jsme si to, však vychutnávat dlouho bouře byla tady. Rychle do lesa! Chvilku jsme čekali a pak pomalu sešli do rozlehlého údolí, jenž tvořily duny. Trochu jsme byli nervózní. 

Rangerka nás upozorňovala, že se nesmíme zastavit při překračování řeky. Byly tu tekuté písky. Vybíral jsem si nejvhodnější cestu, kde přebrodit. Ale to už si to Lada razila odvážně přes první rameno. Nezastavovala, nezpomalovala šla hlava nehlava. I když jí řeka podemílala nohy, písek měla až ke kolenům a vodu do půli stehen, tak prošla skoro suchou nohou. Naštěstí nepromokavé kalhoty a návleky splnily svojí funkci. Prošli jsme, bez problémů, jen jsme měli trochu vlhko v botách.

Těšili jsme se do chaty, stále poprchávalo a už jsme toho měli dost. Boty se po pár krocích obalily pískem. Každá bota měla snad o několik kilo více. Oklepávání moc nezabíralo. Bylo by to tu asi nádherné za pěkného počasí. Zastavit se, dojít si na pláž a vykoupat se. Ale tušili jsme, že i tady by za pěkného počasí na nás čekaly miliony krvežíznivých sandflies. Z dun nás k chatě vedly bóje, které zřejmě vyplavilo moře. Někdo si dal záležet, protože jsme sem tam potkali postavičky, či nakreslené obličeje na bojích. Konečně jsme dorazili. Ani ne chvilku po tom co jsme vyšli z dun, tu byla chata na okraji pralesa. Zatopili jsme si a já pak nasbíral dřevo. Opět jsme byli sami na pohádkovém místě naší planety. Díky matko přírodo za toto okouzlující místo. 

 

Prales měl jako podrost asi metr vysoký příkrov kapradin, v kterém jsme viděli našeho prvního ptáka Kiwi. Při každé vycházce pro dřevo jsem tyto okouzlující tvory hledal. Ale neměl jsem štěstí. Večer jsem si lehl na postel a civěl z okna. Doufal jsem, že je opět zahlédnu. Únava ale dala o sobě vědět a tak jsem při pozorování usnul.

25. 1. 2017

Neuvěřitelné setkání s půlmetrovým Kiwim za bílého dne uprostřed pralesů Stewartova ostrova.

Den pátý jsme si pěkně pospali. Neměli jsme, kam spěchat čekalo nás jen něco přes 8 kilometrů. A hlavně 3 kilometry z toho měly být po pláži. Vyšli jsme si na kopec asi 260 metrů vysoko a pak nás čekal sestup dolů na Smoky Beach. Lada si v Kanukovém lese, kde bylo pěkné bahýnko, udělala několikametrový skluz, při kterém se málem uškrtila o hrudní popruh na krosně a také si ohnula hůlku. Chtěl jsem jí ji narovnat, ale v tom mě Lada rázně zarazila „Nešahej mi na ni. Nechci, aby dopadla jako ta tvoje!“. I když Lada hůlku nikterak nešetřila několik dalších výletů, tak hůlka je stále v celku.

Došli jsme k dunám. Hranicí mezi územím pokrytým lesem a dunami, byl malý nenápadný potok. Přeskočit přes potok a vyšplhat přes duny nám dalo pěkně zabrat. Hodně jsme se bořili, protože byl písek sypký. Po těch patnácti výškových metrech nás neskutečně pálila lýtka, jako po zdolání několika set metrů vysoké hory. Prošli jsme dunami a konečně jsme byli na pláži. Dokonce ani nepršelo, takže bylo krásně. Sedli jsme si a odpočívali na pláži asi tak 30 sekund. Našli nás Sandflies. Nahodili jsme batohy a šli. Vždycky se nám doposud dařilo tyhle mršky setřást rychlejší chůzí. Ale ne tady. I když jsme měli rychlé tempo, ty mrchy byly furt kolem nás. Sáli z nás krev. Nejlepší místo bylo za uchem, na krku nebo na spánku. Ale s oblibou nás sály i na rukách, i když jsme s nimi mávali při chůzi s hůlkami. Náš sen o klidné procházce po pláži byl pryč. Těšili jsme se do bahna a na „Up and Down“. Zanedlouho, po té co jsme skoro s krosnami běželi, se nám to vyplnilo. Měli jsme před sebou poslední část. 

 

Směřovali jsme k Long Harry Hut. Les tu byl o něco jinačí. Nebylo tu tolik potoků. Vystupovali zde nad povrch skály, na kterých se mnohdy bizarně drželi stromy. Ale i podrost byl ucelenější, všude byly kapradiny tvořící koberec pod stromy. A tak jsme šli tímto podivuhodným lesem. Došli jsme k velkým skalním útvarům vystupujících z podloží. V periferním vidění Lada viděla, něco běžet. Myslela si, že je to zajíc, protože to mělo nahnědlou barvu. „Ty vole! Koukej! Doprava! Kiwi!“ Zařvala Lada. Byl tam za jasného dne. 

  

Běžel kolem nás obrovský Kiwi, měl snad půl metru. Byl to obr. Nestačil jsem se ani nadechnout a Lada neskutečnou rychlostí odhodila krosnu do bahna, vytáhla foťák a běžela za ním. Nemohli jsme ho najít, asi někam utekl. Ale bylo mi to divné, nic sem neslyšel, že by někam běžel. A že dělají pěkný randál. Řekl jsem Ladě, ať se koukne pod kapradiny, vedle kterých stála. Byl tam, Lada ho měla od sebe ani ne metr. Vyfotila si ho a on pak utekl. Já jsem ho naštěstí stačil natočit, jak před námi utíká. Je to opravdu, opravdu podivné zvíře. Hlavně když běží. Vrátili jsme se pro krosny a šli dál, dokonce jsme ho potkali ještě jednou. Úžasný zážitek. 

Vyšli jsme z lesa a uviděli na útesu chatu. Naše další ubytování. Zabydleli jsme se a já jsem se po chvilce šel ještě projít po pláži a útesech kolem. A samozřejmě že jsem hledal nějaká ta místní zvířátka. Bohužel nic. Vůbec mi to nevadilo, viděli jsme ptáka Kiwi za bílého dne, to může říct opravdu jen málokdo. Užívali jsme si výhled na pobřeží, zkoušeli jsme zahlédnout velryby, ale neměli jsme štěstí. Zato na obzoru jsme pozorovali jih jižního ostrova. Tyčili se před námi hory Fiordland National Park. Šli jsme spát, ale nešlo to. Přišla velká bouře. Báli jsme se. Chata se třásla. Vítr kvílel. Všechno skřípalo. Do oken naráželi proudy vody hnané silným větrem.

24. 1. 2017

Luxusní večeře v soukromém apartmá na liduprázném ostrově Stewart Island.

Den čtvrtý jsme vyrazili brzo ráno. Dokonce jsme za okny pozorovali, jak se pase koloušek. Bylo by to hezké třeba u nás v Čechách, ale tady sika běloocasá nemá co dělat. Pomalu, ale jistě nám začalo docházet, že ten ráj, který tu býval, už není. Skoro z celého ostrova udělali nedávno Národní park. Bohužel jsme nenarazili na žádné stopy toho, že by se tu dělalo něco proti zavlečeným druhům. Což platí i pro vysokou, kterou zde vysadili již Maorové před několika staletími. Aby nahradily ptáky Moa, které zlikvidovali během několika set let po svém příjezdu.

 

Lov je tu obecně velice oblíbený. A proto, když se tu sype z letadel a vrtulníku jed zvaný 1080, nastává problém. 1080 je zabiják pro krysy, lasičky a jiné predátory. Nejčastěji se sype v období, kdy dochází k páření hlodavců, aby se zamezilo narození nových jedinců. Toto období koreluje i s obdobím kladení vajec místními ptáky. Lovci jsou ze sypání jedu rozčarovaní, protože se po aplikaci nesmí dlouhou dobu nic lovit, aby nedocházelo ke kontaminaci potravy i pro lidi. Lovci se soustředí na okamžitý užitek v podobě lovu. Ale nedochází jim, že když všechny druhy ptáků vymizí, zmizí i les, který je obživou i pro ty introdukované srnky. Kdo bude roznášet semena stromů, na které se ptáci přizpůsobovali miliony let? Nejsem zastáncem toho, že nejlepší ochranou přírody je sypat tuny chemikálií do pralesa. Ale projděte se tím panenským pralesem. Zastavte se. A nechte si zdát o ohlušujícím zpěvu ptáků, který popisovali mořeplavci, jenž objevili Nový Zéland pro Evropany. 

 

Mnohé druhy jsou už v kolonce vyhynulý a někteří jsou v počtech pár desítek. V rezervacích udělaných na pár malých ostrůvkách kolem hlavních ostrovů. Ty ještě zvládnou ochránit před predátory. Znalý této problematiky vědí, že genetická diverzita těchto druhů je tak chabá, že bude zázrak, když obstojí další století. Již teď se ukazuje, že nově narození jedinci jsou daleko více náchylní k nemocem a častokrát jsou i neplodní. Dalším velkým problémem jsou různé genetické mutace. Možná, když bude mít každý pták svojí lidskou chůvu, jako je to u „přežívajícího“ druhu nelétavých papoušků Kakapo, tak je poznají i další generace.

Nicméně jsme vyrazili. Rozloučili jsme se s naším kamarádem Matthewem. Doufali jsme, že ho potkáme na další chatě. Stále zvažoval, jestli to svým tempem dokáže projít. Byl holt dost pomalý, co nám trvalo 6 hodin, jemu trvalo 8 až 9 hodin. Uvidíme, doufáme, že s tímto mořským biologem znovu shledáme. Začátek cesty byl pohodový, ale to se zanedlouho změnilo. Bylo to ten nejhorší „Up and Down“ co jsme šli, byly to strmé rokle jedna za druhou. Bylo to nekonečné. A hlavně furt to samé. Začala se nám dít ta nejhorší možná věc. Začala se nám hroutit morálka. Nebylo tu zatím nic zvláštního, co jsme ještě neviděli. V myšlenkách jsme se upínali na slova staré Rangerky. „Prvních pár dní je těžkých, ale až se budete blížit západnímu pobřeží, uvidíte krásné věci.“ Upínali jsme se k tomuto čím dál pevněji. Déšť nás ten den nešetřil. Takže si dokážete představit, jak to klouzalo a jaké bylo bahno. Všechno jsme měli hezky nacucané.

Opravdu jsme necítili, že bychom z batohů něco ujedli. Což bychom měli poznat na váze batohů. Bohužel nic. Stále se nám hezky zařezávaly do ramen i boků. Poté co jsme si řekli asi po páté, „to už musí být ta řeka, která vede k pobřeží“. Jsme ji konečně našli. Posledních pár minut a byli jsme tam. 12 kilometrů nám zabralo 7 hodin. Zhroutili jsme se na postel. Řeka se vlévala do oceánu a udělala krásné malé údolíčko. Na břehu říčky dvě stě metrů od moře, byla Yankee River Hut. Bylo to nádherné místo. Konečně jsme měli pocit, že jsme na výjimečném kousku naší planety. Z návštěvnické knihy jsme zjistili, že za poslední měsíc chatu navštívilo 40 lidí. Také jsme se dočetli, že někteří zde viděli ptáky kiwi, tučňáky žlutooké, a také že se někteří nemohli dostat do chaty, protože na verandě se válel Sea Lion. Doufali jsme tedy, že něco uvidíme. Dorazili jsme poměrně brzo a tak jsme si po odpočinku v chatě ještě vyrazili na obhlídku.

Nenašli jsme ani lachtany ani tučňáky, ale zato jsme našli mušle. Já jsem šel zatopit a Lada si vzala nůž a odloupávala mušle od kamenů. Podařilo je jí jich naloupat jenom pár, protože začínal být příliv a mušle byly pod vodou. A ty co se daly odloupnout, tak byly pevně přichycené na kamenech. Rozhodující byl vždy okamžik překvapení. Pokud se nepodařilo dostat nůž pod mušli hned na poprvé, tak už Lada neměla šanci ji odloupnout.

Kamna v chatě měla dobrý tah a za chvilku bylo v chatě teplo a mohli jsme si usušit vše potřebné. Udělali jsme si na kamnech čaj a dali podruhé vařit již vypreparované a očištěné nohy mušlí. No nikdy jsme nebyli fandové mušlí, ale byly to kalorie. A tak jsme je snědli, bylo to jako žvýkat nedovařený kravský žaludek. Den byl dlouhý a tak jsem chodil na dřevo. Co spálíte, musíte zase doplnit. To je jedno ze základních pravidel. A já to dělal rád, protože bylo už takové vedro, že se mi z toho dělalo mdlo. Bohužel Matthew to vzdal. Byli jsme sami. Úplně sami v pralesích Stewartova ostrova. Ještě nám zbyla energie a tak jsme v noci šli hledat ptáky Kiwi. Šli jsme podél pobřeží, když mě Lada chytla za ruku. Myslela si, že před námi leží obrovský sea lion, ale ukázalo se, že to byl jen kus kmenu, který vyplavilo moře. Další zklamání. Našli jsme akorát jednoho possuma a divokou kočku. Opravdu jsme došli tak daleko od civilizace, abychom zjistili, že i tady už není co zachránit?

23. 1. 2017